Výsadková loď MISTRAL

Francouzské lodě třídy Mistral představují významný inovační prvek v kategorii vrtulníkových výsadkových plavidel, nesoucích ve Francii označení obojživelná velitelská loď (Bâtiment de projection et de commandement; BPC) respektive v rámci NATO označení LHD (Landing Helicopter Dock), které mají ale mnohem blíže k označení AAS (Amphibious Assault Ship – Nosič obojživelných zásahových sil). Jejich velikost a takticko-technické parametry přitom umožňují, aby tyto lodě byly začleněny nejen do francouzských bojových přepravních uskupení, ale také do sil rychlé reakce NATO a nebo mírových misí pod mandátem OSN nebo EU.

*

Projektové práce na nové třídě francouzských výsadkových plavidel byly zahájeny v roce 1997 na základě nového Národního konceptu obojživelných operací CNOA (Concept national des opérations amphibies). Francie už předtím disponovala podobným plavidly kategorie TCD (Transports de chalands de débarquement) tříd Ouragan a Foudre. Nicméně lodě třídy Mistral měly reagovat na posun v nahlížení na potřeby obojživelných operací na prahu nového milénia a být schopné plnit čtyři základní úkoly: a) obojživelný ofenzivní výsadek podle kritérií NATO (amphibious assault), b) zpětné naložení výsadku (amphibious withdrawal), c) obojživelná demonstrace (amphibious demonstration) a d) obojživelný výpad a návrat (amphibious raid). Podstatou tohoto konceptu je plná kompatibilita se všemi hlavními spojenci a schopnost Francie dostát všem mezinárodním závazkům.

*

Výše zmíněný koncept vychází ze zásad Evropské iniciativy obojživelných operací (Initiative eurpéenne amphibie; IEA) z prosince 2000 a manuálu pro spojenecké taktické operace ATP8 (Allied Tactical Publication n^o 8B). V nich je jako reakce na stále četnější konflikty na úrovni tzv.  asymetrické války upřednostňována vzdušná mobilita vojsk při současném zvýšení počtu přepravovaných vozidel a ubytovací kapacity. To má zajistit schopnost smíšeného výsadkového uskupení, čítajícího čtyři prapory o 1400 vojácích, 280 vozidel a 30 vrtulníků, podniknout desetidenní operaci do hloubky 100 km na nepřátelském území kdekoli na světě. Francie se přitom na rozdíl od většiny jiných států musí vypořádat s tím, že její obojživelné síly – 9. lehká námořní obrněná brigáda (9. BLBM), 6. lehká obrněná brigáda (6. BLB), 4. aeromobilní brigáda (4. BAM) a 519. pluk týlového zabezpečení (519. RT) –  jsou podřízeny pozemní armádě a nikoli námořnictvu.

*

Původní projekt počítal s vytvořením mezinárodního konsorcia po vzoru Airbusu, složeného přibližně z deseti zemí, které by se do projektu zapojily díky svým specifickým dovednostem. Prvotní záměr s vrtulníkovými plavidly na jaderný pohon PH 75 však v roce 1980 zkrachoval a realizace se nedočkal ani projekt na modulovou loď pro obojživelné výsadky.

Francouzi se tedy nakonec vrátili k vlastnímu projektu na Nové přepravní plavidlo výsadkových člunů (Nouveau transport de chalands de débarquement; NTCD) se záměrem nahradit jím v horizontu let 2005-2006 plavidla třídy Ouragan. První návrh BIP 19 počítal s lodí o výtlaku 19 000 t, délce 190 m, s průběžnou palubou (flush deck), šířkou 26,5 a ponorem 6,5 m. Současně už ale vznikly i studie menších lodí, určených zejména na export, o výtlaku 13 000 (BIP 13), 10 000 (BIP 10) a 8 000 t (BIP 8). Některé studie rovněž pracovaly s převislými výtahy po vzoru amerických lodí Tarawa a vzletovým můstkem pro letouny typu STOL AV-8B Harrier II, které by v budoucny mohly nahradit stroje V/STOL F-35. Současně se kalkulovalo s možností nasazení letounů V-22 Osprey a těžkých vrtulníků CH-53E Super Stallion.

Koncem 90. let začal projekt dostávat už zřetelnější obrysy, vycházející z někdejšího návrhu BIP 19, a to jak s ohledem na požadované parametry, tak na nepříliš oslnivé možnosti francouzského vojenského rozpočtu. Dostal také nové označení PHI (porte-hélicoptères d’intervention; zásahová vrtulníková loď), které však bylo posléze nahrazeno zkratkou BPC. Během projektových prací byl v aerodynamickém tunel ONERA testován zmenšený model plavidla v měřítku 1:120 a v roce 1998 se na mezinárodním veletrhu Euronaval objevila první maketa. Teprve v červenci 2001 však mohla být po odsouhlasení kontraktu komisí pro kontrolu veřejných zakázek (UGAP) podepsána definitivní smlouva. O dva roky později jsou pak v loděnicích DCNS-Chantiers de l’Atlantique v Saint-Nazaire založeny první dvě jednotky Mistral L9013 a Tonnere L9014, dokončené v letech 2005 a 2007. Jedním ze subdodavatelů se přitom staly i polské loděnice Stocznia Remontowa v Gdaňsku, dceřiná společnost francouzského koncernu, které se podílely i na stavbě třetí jednotky Dixmude L9015, rozestavěné v roce 2010 a zařazené do služby o dva roky později.

*

Letová paluba na lodích třídy Mistral zaujímá plochu 6400 m², což je více než čtyřnásobek oproti lodím třídy Foudre (1450 m²), a je v první řadě určena pro těžké vrtulníky EH101 Merlin (16 t), respektive supertěžké CH-53E Sea Stallion (19 t). Není však uzpůsobena pro použití bojových letadel ADAC (Harrier a spol.). Hangár v podpalubí zaujímá plochu 1800 m² a lze v něm umístit až 16 vrtulníků. Servisní zázemí umožňuje provádět v hangáru prakticky veškeré opravy a rozsáhlé bezpečnostní prvky zase dovolují vrtulníky vyzbrojit a plnit palivem (kerosin TR5) ještě před vyzdvihnutím na palubu.

Dva výtahy Mac Gregor mají nosnost 13 a 17 t (rozdíl v jejich nosnosti oproti hmotnosti vrtulníků je způsoben rozdílem v plně vyzbrojené živé síle, která nastupuje do vrtulníků až na vzletové a přistávací palubě).

Pro usnadnění přistávacího manévru pak slouží na lodi jednak naváděcí radiolokátor Decca DRBN-38A Bridgmaster E250, optický indikátor vzestupu a poklesu (IPD) a indikátor horizontální výchylky (BRH).

Lodě třídy Mistral mohou vzít na palubu až 450 plně vyzbrojených vojáků a veškerou bojovou výzbroj od lehkých terénních automobilů až po bitevní tanky AMX-56 Leclerc. Přestože vnitřní prostoty pro transport bojové techniky se oproti lodím třídy Foudre zvětšily z 1000 m² na 2650 m², loď pojme kupodivu pouze 59 vozidel včetně 13 tanků Leclerc oproti 100 vozidlům včetně 22 tanků Leclerc v útrobách lodí třídy Foudre. Tento handicap je nicméně vyrovnán schopností nasazení u 70 procent pobřeží celého světa oproti 15 až 30 procentům v případě plavidel Foudre, které mohly provádět výsadky v podstatě pouze v blízkosti pláží a nebo mokřadů. Navíc vysoká rychlost vyloďovacích vznášedel LCAC, která činí až 54 uzlů, dovoluje operovat vlastní výsadkové lodi v bezpečnější vzdálenosti od pobřeží.

*

Zásadní proměnou oproti starším typů lodí prošlo velitelské stanoviště, které díky velikosti plavidla umožňuje rychlé počítačové zpracování dat a součinnost jak s národními, tak spojeneckými silami na úrovni PC NOE, respektive PC Amphibious Task Force (ATF) nebo Landing Force (LF) podle standardů NATO. Modulové sekce vyhodnocovacího systému zaujímají celkem plochu 850 m² a každá ze 150 stanic dokáže komunikovat rychlostí 10 Mbit/s. Díky tomu je loď schopna operovat v rámci systému NCW (Network Centric Warfare – boj, vedený po síti). Těmto potřebám slouží dále řídicí operační systém SDO, námořní vyhodnocovací systém taktických informací SENIT, představující derivát amerického systému NTDS (Naval Tactical Data System) a multifunkční 3D radiolokátor MRRD3-NG, schopný identifikovat zjištěné objekty jako vlastní nebo cizí.

Telekomunikační spojení lodí Mistral je zajišťováno prostřednictvím satelitů Syracuse III-A a B, které se staly základem první skutečně bezpečné vojenské telekomunikační sítě (až do té doby byla francouzská armáda odkázána na čtyři civilní satelity Telecom 2). K první opravdu spolehlivě zašifrované satelitní komunikaci došlo mezi loďmi Mistral a Tonnerre a veřejnou premiéru si tento systém odbyl v červnu 2007, kdy se uskutečnila několikerá videokonference s řadou osobností včetně prezidenta Sarkozyho u příležitosti mezinárodní letecké a kosmické výstavy v Le Bourget.

*

Co se týče prostředků na vlastní obranu, tam se zjevně skrývá Achillova pata lodí Mistral, což ostatně potvrdil i její velitel kapitán Gilles Humeau. Vycházel přitom ze zkušeností z izraelsko-libanonského konfliktu v červenci 2006, kdy se teroristům z Hizballáhu podařilo raketou vážně poškodit izraelskou korvetu Hanit a zabít čtyři námořníky. Incident tehdy vzbudil velkou pozornost nejen ve zpravodajských, ale i vojenských kruzích. Na jedné straně se totiž ukázalo, že Hizballáh disponuje protilodními řízenými střelami – podle všeho čínskými C-802, které se dostaly Hizballáhu do rukou prostřednictvím jeho štědrého donátora Íránu. Ještě horší však bylo zjištění, že střela zasáhla korvetu třídy Eilat (Saar), patřící mezi nejmodernější izraelská válečná plavidla a konstruovanou podle nejmodernějších zásad technologie stealth.

Francouzské politické vedení totiž navzdory zkušenostem z asymetrické války, vedené formou sebevražedných útoků, výbušninami naloženými malými rychlými čluny a nebo raketovými útoky ze skrytých pobřežních stanovišť, dospělo k názoru, že ochrana lodí třídy Mistral je zbytečný luxus, přestože se na jejich palubě nachází 1400 osob posádky. Z toho důvodu jsou lodě na svých misích odkázány na ochranu doprovodných fregat.

Původně se předpokládala montáž čtyř kanónů OTO Breda-Mauser ráže 30 mm s kadencí 800 ran/min, které měly vykrývat prostor po levém i pravém boku. Teprve v poslední době se však začalo uvažovat o instalaci tří automatických a dálkově ovládaných věžiček s kanóny. Jestli na to ale současný francouzský kabinet uvolní peníze, je zatím ve hvězdách.

Jedinou obranu tak lodím Mistral poskytuje palebný systém SIMBAD (Systèmes intégrés Mistral bi-munitions pour l’autodéfense), který tvoří řízené protilodní střely krátkého dosahu (6 km), které jsou schopné reagovat do pěti, respektive osmi vteřin po obdržení dat. Každá z lodí nese po dvou odpalovacích zařízeních – jednom na přídi a druhém na zádi. A k tomu ještě čtyři velkorážné kulomety Browning M2-HB 12,7 mm…

*

Významnou část vnitřních prostor lodí Mistral zaujímá nemocnice, vybavená na úrovni obdobného zdravotnického zařízení pro město s 25 tisíci obyvateli. Ve standardech NATO pak představuje třídu 3, zatímco letadlová loď Charles de Gaulle na nukleární pohon nebo výsadková loď Foudre má nemocniční vybavení na o třídu nižší úrovni 2 (naopak třídou 4 jsou označovány vojenské nemocnice na pevnině). Nemocnice umožňuje léčbu všech nemocí a zranění včetně neurochirurgických operací. Má dvacet ambulancí a dva operační sály se sedmi lůžky intenzivní péče, kompletní radiologické vybavení s nejnovějším modelem skenovacího zařízení a 69 lůžek, které lze v případě potřeby navýšit o dalších 50 v prostorách vrtulníkového hangáru.

*

Lodě třídy Mistral se staly prvními ve francouzském námořnictvu, které byly vybaveny pohonem pomocí dvou závěsných otáčivých gondol POD s mnohalistými vrtulemi. Gondoly se mohou otáčet o 360^o, což výrazně usnadňuje manévrování. Námořnictvo přistouplo k jejich použití po zkušenostech s tímto pohonem v civilním sektoru, přestože u válečných plavidel jde o relativně neznámý a neodzkoušený prvek. Největší obavy přitom vzbuzuje možnost poškození, neboť následná oprava by si vyžádala dlouhodobý pobyt v docích. Tím by se ovšem výrazně zkrátila provozní doba lodí, která činí 210 dní ročně, a vedle vojenských nelze přehlédnout ani finanční dopady.

Pohon lodí obstarávají tři dieselové motory finského původu Wärtsilä 16V32 o výkonu 6,4 MW, jeden záložní motor Wärtsilä 18V200 o výkonu 3,3 MW a dva motory Alstom pro ovládání vrtulových gondol. Celkový výkon pohonných jednotek činí 15 MW a lodě s nimi dosahují rychlosti 18,8 uzlu. Při rychlosti 18 uzlu přitom činí jejich operační dosah 10 800 mil, při ekonomické rychlosti 15 uzlů 19 800 mil.

*

Pokud jde o ubytovací podmínky, loď už byla například na rozdíl od letadlové lodi Charles de Gaulle konstruována podle nejpokročilejších ergonomických zásad, takže na chodbách už nejsou například vidět žádná potrubí a kabely a celkový komfort je nesrovnatelný s dřívějšími válečnými plavidly. Patnáct důstojníků tak má k dispozici jednolůžkové pokoje s pracovnou a vlastním sociálním vybavením. Poddůstojníci jsou ubytování k dvoulůžkových pokojích a mužstvo v kajutách po čtyřech, opět s vlastním sociálním zařízením. Pouze příslušníci výsadkových jednotek se musí „spokojit“ s kajutami s WC a sprchou pro 4 až 6 mužů. Nicméně poručík Jean-Pierre Royet od Cizinecké legie podotkl, že i tak je to podstatně větší komfort než v kasárnách na pevnině.

Po svém dokončení a převzetí do služby lodě Mistral a Tonnerre podnikly celou řadu cvičných, certifikačních a operačních plaveb v rámci NRF (NATO Response Force) a CJTF (Combined Joint Task Force). Zavítaly například do Džibouti, Indie, Karibiku, Jižní a Severní Ameriky nebo Jihoafrické republiky. V roce 2007 se Mistral zúčastnil cvičení na evakuaci státních příslušníků z imaginární země, zasažené nepokoji, a Tonnerre v téže době nacvičoval obojživelnou operaci na plážích ostrova Martinique a u Pobřeží Slonoviny. Na podzim 2007 se Tonnerre zúčastnil námořního cvičení NATO Noble Midas, jeho se zúčastnilo 45 válečných lodí z 12 zemí včetně letadlových lodí Principe de Asturias a Illustrious a vrtulníkových lodí San Giorgio a San Marco.

V květnu 2008 se loď Tonnerre zúčastnila ve Středomoří nácviku pomoci obětem zemětřesení a o rok později proběhly na lodi Mistral testovací zkoušky bitevního vrtulníku Tiger. V lednu následujícího roku se Tonnerre podílel na rozsáhlém námořním cvičení s americkými obojživelnými silami COMPUTEX (Composite Unit Training Exercise), na podzim se pak Mistral zapojil do cvičení Loyal Midas a v listopadu 2009 proběhla na palubě Mistralu za účasti generálního ředitele a hlavního konstruktéra ruské firmy Kamov Sergeje Michejeva Viktoroviče řada testů s  vrtulníky Ka-27 Helix, Ka-29TB Helix-B a Ka-52 Alligator, která předznamenala uzavření kontraktu s Ruskem na dodávkou dvou lodí třídy Mistral a opci na další dvě, které by se v budoucnu měly stavět přímo v Rusku.

*

K dalším zajímavým akcím Mistralu patřilo už v roce 2006 cvičení v rámci ochrany proti jaderným bakteriologickým a chemickým zbraním NRBC. Podobná cvičení se na lodích třídy Mistral opakují pravidelně, stejně jako testování satelitního spojení pro potřeby palubní nemocnice v rámci obzvlášť závažných a specifických zákroků.

*

Zmíněný kontrakt vyvolal v zemích NATO značnou bouři nevole. Důvodem pochybností o smysluplnosti tohoto obchodu se stala stále agresivnější politika Kremlu vůči jeho sousedům (Gruzie, Ukrajina) v posledních letech, vojenská podpora separatistických sil a v neposlední řadě podvratná činnost jeho zpravodajských služeb vůči vládám zemí s prozápadní orientací.

Pro Francii by samozřejmě ztráta kontraktu znamenala nemalé finanční škody, byť Američané ji na riziko kontraktu upozorňovali od samého počátku. Nicméně hlasité nářky mají hodně falešný podtón. Francouzi totiž celý plán stavby lodí třídy Mistral pojali patřičně velkoryse, a po vzoru někdejšího projektu BIP i v tomto případě šli cestou zhotovení několika různě velkých variant těchto výsadkových plavidel. Důvod byl nasnadě – na velké lodě o výtlaku 21 500 t nemá prostředky každý (tedy kromě Kremlu, který ve jménu posílení svých imperiálních ambic nechá ochotně své obyvatele utáhnout opasky). A proto vznikly ještě další varianty – dvě menší (BPC 140 o výtlaku 13 500 t a BPC 160 o výtlaku 16 700 t) a jedna větší (BPC 250 o výtlaku 24 542 t). Pro exportní účely mají největší naději na úspěch spíše menší verze. Nezávazný zájem o lodě tohoto typu zatím projevila Kanada (2 kusy), Malajsie, Jihoafrická republika, Indie, Brazílie, Turecko a koncem roku 2011 se možnost nákupu jednoho plavidla projednávala také v Polsku.

© -CK-