V zajetí sexu a opia

V zajeti sexu a opia

Jestliže „aféra Dreyfus“ byla vyvolaná jako vedlejší efekt snahy německých zpravodajských služeb odhalit parametry nových francouzských rychlopalných kanónů, pak ta další, která vešla do historie jako „aféra Ullmo“, měla svůj původ v tajných operacích kaiserových agentů v samém srdci francouzské válečné flotily – na její hlavní základně v přístavu Toulon.

Oba případy měly leccos společného, ale také je mnohé odlišovalo. Podobně jako Dreyfus byl i Charles Benjamin Ullmo židovského původu a jako Dreyfus skončil na Ďábelských ostrovech. Zatímco však  kapitán Dreyfus se stal obětí komplotu jiných francouzských důstojníků a zaslepenosti francouzské justice, námořní poručík Ullmo se stal obětí pouze vlastních slabostí.

Sex a špionáž k sobě patří stejně neodmyslitelně jako návnada k lovci, síť k rybářské lodi. Proto také v dějinách špionáže nenajdete zpravodajskou službu, jež by se obešla bez vnadných a rafinovaných špiónek, lákajících jako Scylla s Charybdou do svého zlověstného objetí nic netušící nositele důležitých informací a pak je odvrhly na břeh samotného Styxu.

Výjimku v tomto ohledu nepředstavoval ani německý Abteilung A IIIb. Jeho největší pozornost se soustředila samozřejmě na příhraniční oblast severní Francie, kde se v případě válečného konfliktu předpokládalo těžiště bojových operací. Nicméně stranou pozornosti nezůstávaly ani další lokality strategické důležitosti. Takový Toulon přitom mezi nimi zaujímal obzvlášť významné postavení.

A koho nasadit do přístavu, potažmo válečného, než svůdnou krásku, že. Přístavy byly odjakživa místem hodně uvolněných mravů, kde námořníci po dlouhém pobytu bez žen na moři „živili“ celé čtvrti červených luceren. Taková místa byla přitom ideálním krytím pro „sběr interesantních informací“, neboť u opojného moku a v náručí lepých děv se člověk ochotně svěří i s tím, co neví.

Toulon na počátku 20. století však nebyl místem jen obyčejných nevěstinců, ale v duchu tehdejší módy byl i významným centrem tzv. opiových kuřáren (fumerie d’opium). Někdo by možná řekl „opiových doupat“, ale faktem je, že nejeden z přibližně sedmdesáti podniků tohoto druhu v toulonském přístavu měl vzezření spíše luxusní kavárny s prostory pro taneční, hudební, pěvecká a striptýzová vystoupení.

A jeden takový podnik měl ve svém středu vyhlášenou krásku, přezdívanou „La Belle Lison“, o níž však takřka nikdo netušil, že je důkladně vyškolenou německou agentkou Marií-Louisou Welshovou. Jejím úkolem bylo lákat na omamné opium a do postele mladé nezkušené námořní důstojníky lačné vzrušujícího prožitků, za něž platili dle jejich soudu bezvýznamnou cenu – líčení své služby u válečného námořnictva.

Když se v jejím budoáru objevil v roce 1907 pohledný pětadvacetiletý námořní důstojník Charles Ullmo, bylo Marii-Louise dokonce ještě o rok méně. Zkušeností však už měla jako ta nejprohnanější kurtizána a otočit si sebevědomého poručíka z torpédoborce La Carabine kolem prstu pro ni bylo spíše zábavnou hrou než povinností.

Charles Benjamin Ullmo se narodil v únoru 1882 v rodině významného lyonského průmyslníka, ale v příkrém rozporu s přáním svého otce, který v něm viděl svého nástupce, se v roce 1898 rozhodl pro vojenskou dráhu u válečného námořnictva. Poté, co dokončil s vynikajícím posudkem vojenskou školu v Brestu, nastoupil na tehdy nový torpédoborec La Carabine a absolvoval cestu do Indočíny, kde mimo jiné objevil kouzlo opia. Když se v roce 1903 vrátil do Toulonu, zemřel mu otec a Charlesovi „spadlo do klína“ slušné dědictví. Co jsou však peníze pro mladého muže, bažícího po slastech života. Život se přece žije dnes a ne až zítra, pozítří.

Ullmo měl z pohledu Marie-Louisy dokonce hned dvě přednosti. Nejen, že byl příslušníkem francouzského válečného námořnictva, ale byl také finančně obstojně zaopatřený. A s takovým zajíčkem je vskutku radost „pracovat“. Na jedné straně ho svádět k posedlosti opiem a sexem a vedle toho ho pomalu, ale důkladně oškubávat. A až by se dostal až na úplné dno, stačilo by jen lusknout prsty a chlapeček by vrkal jako ten nejposlušnější holoubek.

A Charles byl žákem více než učenlivým. Nejprve se se svou „princeznou“ nastěhoval do vily Glégé na rue Masséna a pak v její společnosti utrácel tisíce po hernách a kasinech, za ty nejdražší róby a šperky a v neposlední řadě také za stále nepostradatelnější opium. Denně stihl vykouřit pod svůdným dohledem své milenky až dvacet opiových dýmek, které mu sice nějaký čas dodávaly křídla, ale jen dokud nepřišel Ikarův pád.

Když se mladý Charles musel dívat za penězi stále hlouběji do kapsy, přišla chvíle „Krásné Lison“. Začala neustále stupňovat své finanční nároky a nejednou svého zajíčka varovala, že ho opustí, pokud jí neposkytne, oč si žádá její nákladný život. A pod hrozbou ztráty rozkoší, spojených s jeho milenkou, potažmo vidinou, že by mohla skončit v objetí někoho jiného, se Charles rozhodne podniknout akci, které by uzdravila jeho anorektické konto.

Nakolik ho zacílila Marie-Louise, se lze jen dohadovat, nicméně si netřeba dělat iluze, že by si ho nepohlídala. A tak Charles využil v létě 1907 situace, kdy kapitán torpédoborce La Carabine zamířil na dovolenou a velení předal Ullmovi.

Vášeň a naivita zhusta jedním poutem bývají spojeny, a tak Charles jednoho dne otevře kapitánův sejf s tajnými kódy a mobilizačními plány francouzské Středomořské flotily a obrany Toulonu. Krátce nato požádá nadřízené o svolení k odjezdu do Belgie, kde se zřejmě na radu Lison ubytuje v bruselském hotelu Uzbach. Tam kontaktuje muže jménem Talbot a pokusí se mu prodat dokumenty. A tady se celá věc nečekaně zauzlí. Talbot se vyjádří, že Ullmova cena se mu zdá přemrštěná a že má vůbec pochybnosti o pravosti dokumentů.

Podobné případy lemují povětšinou tragikomickou kariéru těchto naivních amatérů jako lipové stromořadí. Hoši, kteří jen něco ukradnou, aby to prodali pod rukou, nejsou pro profesionální agentury vůbec zajímaví a čeká je zpravidla úděl opovržených vlastizrádců. Takovým totiž nemá cenu platit ani frank. Takovým se totiž jejich dokumenty zpravidla bez jejich vědomí okopírují a pak už se jen sehraje komedie kolem jejich předraženosti a nedůvěryhodnosti.

Ullmo netuší, že Němci už obsah jeho dokumentů znají a otázkou jen zůstává, kdo je obstaral. Zda už v Toulonu Marie-Louise a nebo tak řečený Talbot (alias Thiessen), který ostatně Ullmovi povědomí o jejich obsahu údajně přiznal. Každopádně se francouzský poručík nyní ocitá v situaci naprostého nešťastníka, který je tlačen stále více do kouta, až mu nezbude nabídnout informace v podstatě komukoliv alespoň za pár šupů…

Komu se někdy dostal do rukou vynikající špionážní román Umřít někde jinde od Theodore Wildena, jehož podobně smutný hrdina se snaží prodat tajné dokumenty o smrti prezidenta Kennedyho, dovede si představit, o čem je řeč.

Ullmo se tedy vrátí do Francie a rozhodne se nabídnout materiál přímo ministru válečného námořnictva Gastonu Thomsonovi. Pošle mu dopis, v němž kromě obvyklé omáčky, jako že se mu dostaly do rukou listiny a fotografie s mobilizačními rozkazy, kódy a fotografiemi středomořské flotily a on jako správný vlastenec nechce, aby se dostaly do rukou cízí mocnosti, ho „laskavě žádá“ o jejich odkoupení za 150 tisíc franků. Nicméně jedním dechem dodává a současně tak prozrazuje, v jak svízelné situaci se nachází: „Pokud by se vám cena zdála příliš vysoká, navrhněte jinou.“

Ullmo se v této souvislosti označil za Pierra a ministrovi přidělil krycí jméno Paul, přičemž ho instruoval i o způsobu kontaktu – ministr mu měl odpovědět v inzertní rubrice nedělního vydání listu Le Journal následujícím oznámením: „Paul Pierrovi: Souhlasím s cenou nebo s cenou tou a tou.“

Na ministerstvu měli nejprve dojem, že si z nich někdo tropí šašky. Nicméně povinnost je povinnost a jako správný úřad se ministerští referenti rozhodli učinit zadost předpisům a prověřit i tenhle na první pohled naprosto nesmyslný přípis.

Nejprve zveřejní požadovanou odpověď v novinách a poté domluví schůzku. Nicméně Ullmo je ostražitý a nejprve několik vybraných míst ke schůzce zamítne. Teprve když se dohodne setkání poblíž osady Ollioules sedm kilometrů východně od Toulonu, vyšlou na místo detektiva Sulzbacha v doprovodu bývalo profesionálního boxera.

Krátce po poledni 23. října 1907 je Charles Ullmo zatčen a 20. února následujícího roku se ocitne před soudním tribunálem válečného námořnictva, jemuž předsedá námořního kapitán Grosse za asistence fregatního kapitána Provençala a poručíků Boussera a Conyho a podporučíků Darreho a Tailleura. Za vládu dohlíží na proces kapitán Sclumberger, obhajobu zastupuje advokát Anthony Aubin a jeho asistent monsieur Steinart.

Vyšetřování „kauzy Ullmo“ se samozřejmě netýkalo jen samotného Charlese, ale v policejní síti uvízla celá řada dalších osob, mimo jiné i německý námořní důstojník jménem Siegel. Každopádně Siegel byl velmi brzy propuštěn pro nedostatek důkazů, ačkoliv lze předpokládat, že právě on působil jako důležitý spojovací článek mezi Marií-Louisou a její rezidenturou. „Krásná Lison“ se ostatně zúčastnila procesu jako divačka a nejeden autor se v této souvislosti kloní k romantické verzi, že tak vyjadřovala svou podporu svému milenci. Nicméně se nabízí i jiné vysvětlení. Zda například nehlídala, co všechno z něho před porotou nevypadne.

Rozsudek nad Ullmem byl ohlášen na 12. června a Toulon toho dne zažil hotovou invazi zvědavců z celé Francie. Charles Benjamin Ullmo byl nakonec odsouzen k veřejné vojenské degradaci a doživotnímu vězení na Ďábelských ostrovech ve Francouzské Guyaně.

Frustrovaný Ullmo tak musel absolvovat potupné zlomení mečíku, stržení hodnostních epolet a cestu hanby přes náměstí Svatého Rocha před očima vzrušeného davu a špalíru kadetů válečného námořnictva. O měsíc později se nalodil na loď, která ho odvezla do Guayany, kde byl shodou okolností ubytován v domku po Dreyfusovi. Protože nemusel pracovat, věnoval se četbě knih a studiu mystiky a přitom si přilepšoval chovem slepic. V roce 1923 mu guvernér dovolil pobyt v Cayenne, kde posléze konvertoval ke katolicismu.

V Cayenne pracoval šest let u jedné importní společnosti, kde se postupně vypracoval až na hlavního účetního. Díky příjmům si mohl pořídit dům a automobil a založit novou existenci na ostrově Martinique. V květnu 1933 mu prezident Lebrun udělil milost a Ullmo se mohl konečně vrátit do Francie. To, co tam však našel, ho ale natolik znechutilo, že už v následujícím roce se vrátil do Guayany, kde setrval až do své smrti v roce 1957.

A „Krásná Lison“ alias Marie-Louise Welshová? Jak uvádí anglický historik James Morton, působila dál ve službách A IIIb, a to až do dubna 1915, kdy byla zatčena pařížskou Sûreté a shledána vinnou z prodeje utajovaných skutečností a kontaktů s cizími agenty.

„Aféra Ullmo“ mimo to poskytla francouzské policii záminku k tvrdému zákroku proti „opiovým kuřárnám“ a vůbec obchodu s opiem nejen v Toulonu, ale v celé Francii. Nicméně už bylo pozdě. Evropa stačila okusit neodolatelné vábení narkotik a pozice opia rychle zaujaly morfin a heroin, které si samozřejmě našly cestu i do světa špionáže.

Ukázka z publikace:

KAISEROVI ŠPIÓNI 1.E-shop: Kaiserovi špióni 1.

Komentáře nejsou povoleny.