Únik radioaktivity z ledoborce

(ARKTIDA 2012) V době, kdy Kreml tlačí na české politiky a prezidentské kandidáty do podpory své účasti na dostavbě Temelína a jednostranné závislosti České republiky na ruských energetických zdrojích, nebude od věci připomenout poněkud spornou spolehlivost ruských jaderných zařízení a jejich obsluhy. Černobyl je sice už takřka zapomenutou historií, nicméně loni bylo nečekaně horko ve vodách jinak poměrně chladného Arktického oceánu.

Protagonistou nehody, která jaksi zanikla ve stínu „Fukušimy“, se stal ledoborec Tajmyr. Na jaře 2011 se nacházel v Jenisejském zálivu, kde měl za úkol doprovázet nákladní lodi s nákladem dřeva a rud z Dudinky do přístavu Dickson v Karském moři.

Ledoborec Tajmyr (někdy psán také jako Taimyr nebo Taymyr) vznikl na základě požadavku rozšířit provozní rozsah celoroční plavby v arktických vodách i do mělkých ústí velkých sibiřských řek, kam se do té doby nedostaly klasické velké ledoborce třídy Arktika. Ve spolupráci s finskými loděnicemi Wartsilä tak vznikl projekt č. 1050 dvou ledoborců Tajmyr a Vajgač (Vaigach) o délce 150,2 m a výtlaku 18 000 tun. Finové vyvinuli kostru lodi a Rusové měli dodat tzv. pomalé jaderné reaktory KLT-40M po 35 MW. Každý reaktor měl pohánět dvě turboelektrické turbíny, přičemž loď měla být schopná lámat led až o tloušťce 1,8 při rychlosti dvou uzlů. Na volné vodě pak činí rychlost 18 uzlů při výkonu 25 MW. Tajmyr byl postaven v Baltických loděnicích (Baltijskij zavod) a do služby vstoupil ještě za sovětské éry v roce 1989, zatímco Vajgač ho následoval o rok později. Podle odhadů z roku 2000 měly být ledoborce staženy ze služby v letech 2015-2016, nicméně v roce 2008 se objevil posudek, který Tajmyru nedával delší životnost než do roku 2013. Na druhou stranu na pokyn Rosatomflotu pokračovaly práce jak lodě ve službě udržet co nejdéle a zvýšit původně propočítanou životnost reaktorů ze 100 000 hodin na 150 000 a potom dokonce na 175 000 hodin.

Bylo 3. května 2011 tři hodiny středoevropského času po poledni, když na lodi vypukl poplach. Během obhlídky byla zpozorována trhlina v chladicí nádobě, kterou unikalo 20 až 30 litrů radioaktivní vody denně do moře. Kapitán lodi informoval podle všeho neprodleně Rosatomflot, nicméně ten se s informováním veřejnosti rozhodně dvakrát nezatěžoval. Jak je v zemi pod Uralem zažitým zvykem, první hrubě neúplné informace prosákly ven teprve po dvou dnech a teprve bezmála po týdnu došlo na jejich „aktualizaci“. Většinu relevantních zpráv tak pořizovala prostřednictvím satelitního sledování norská pobřežní lodní dopravní služba ve Vardø. A tak zatímco celý svět sledoval takřka v přímém přenosu hrdinský boj Japonců s březnovou pohromou jejich elektrárny ve Fukušimě, Moskva před stejným světem vlastní potíže tradičně tutlala a mlžila.

Norové nakonec zjistili, že Tajmyr zamířil hlemýždím tempem zpět do Murmaňsku. Cestou se k němu připojil další ledoborec Rossija, aby mu pomohl prorazit cestu ledovým příkrovem a ve východní části Barentsova moře je doplnil ledoborec Jamal, který posléze zamířil nahradit Tajmyr v Karském moři.

Teprve časem se začalo dařit postupně skládat tuhle povedenou „rubikojadernou“ kostku. Podle vyjádření Rosatomflotu, které se z něho po několika týdnech podařilo konečně vymáčknout, se u primárního chladicího okruhu objevila asi 12-15 mm dlouhá trhlina. Na první pohled nic moc, jenže je otázkou, nakolik bylo velké riziko, že se z „centimetrové“ trhliny nestane trhlina třeba deseticentimetrová, ne-li větší. Obzvlášť, když se zjevně objevila v choulostivém místě spojů. Podle oficiálního prohlášení Rosatomflotu byla totiž za příčinu praskliny považována vada materiálu a nebo špatný svár! I proto loď krátce po zjištění situace snížila výkon reaktoru na 30 procent a nakonec dorazila do Murmaňsku pouze na dieselový pohon.

Obzvlášť pikantní (nebo spíše odstrašující) na celé záležitosti je skutečnost, že vysoce postavený ruský zdroj přiznal webu nadace pro ochranu životního prostředí Bellona, že „únava materiálu“ či jeho koroze u pohonného systému není u ruských atomových ledoborců ničím novým a v minulosti se vyskytly už nejméně ve třech jiných případech! Podle zdroje se s podobnými problémy dokonce počítalo už ve výrobní dokumentaci, v níž byly uvedeny postupy pro takové případy!

A teď něco pro pobavení:

Jak se nechal slyšet šéf nukleární flotily Rosatomflotu Vjačeslav Rukša, nešlo o první podobnou závadu na Tajmyru. Podobná se už stala o rok dříve…

Podle hlavního inženýra Rosatomflotu Mustafy Kašky uvedená nehoda neovlivní další službu Tajmyru, včetně prodloužení celkové životnosti jeho operační služby na celkových 200 000 hodin!

Úplně na závěr pak stojí za pozornost pozoruhodné nadšení některých českých publicistů (ale dokonce i fyziků) pro ruské jaderné reaktory. Jak se nechal v únoru 2011 slyšet na stránkách IHNED.cz jistý fyzik, „co se týče malých jaderných reaktorů, nazývaných SMR, je Rusko bez diskuzí na světové špičce, viz přiložené schéma KLT-40.“ S ohledem na případ Tajmyru by však asi nějaká ta diskuze nebyla od věci…

© CESKYKORZAR

 

Komentáře nejsou povoleny.