V době, kdy Britové zahájili naplno přesun svého expedičního sboru do Francie, vysunuli své námořní hlídky od mělčin Dogger Bank až po oblast, známou jako Broad Fourteens (respektive Hoek van Holland) a rozkládající se západně od Rotterdamu. Jádrem těchto sil byly postarší pancéřové křižníky ze stavu 7. křižníkové eskadry, jejichž úkolem bylo chránit přístupy k Doverské úžině a současně poskytovat podporu operačnímu uskupení z Harwiche (Harwich Force).
Nad ránem 20. září zamířila do vymezeného sektoru čtveřice křižníků Euryalis, Aboukir, Cressy a Hogue pod velením kontradmirála A. H. Christiana. Běžně této misi velel kontraadmirál Campbell s lodí Bacchantes, ale tentokrát přenechal velení operace svému kolegovi. Jenže ani Christianovi nebylo souzeno akci dokončit, když se musel v půli cesty se svou vlajkovou lodí Eurylaus otočit kvůli poruše na radiostanici a nedostatku uhlí. Proto pověřil velením komodora Johna Drummonda a obrátil.
Zjistit několik hodin po vyplutí, že nemám v bunkrech dost uhlí, chce opravdu hodně velkou smůlu a nebo totální čurbes v organizaci a plánování. Podle všeho se přitom jednalo spíše o to druhé. Křižníky totiž postrádaly i doprovod torpédoborců a tím pádem i ochranu před případným ponorkovým útokem. Důvodem stažení torpédoborců bylo rozbouřené moře, ale komodor Drummond podle všeho už 21. září urgoval jejich opětovné vyslání, když se moře začalo uklidňovat.
Tou dobou pro změnu zabodovala německá zpravodajská služba, která informovala o zvýšené aktivitě Britů a Francouzů v Doverské úžině. Německá admiralita proto pověřila už 16. září velení Hochseeflotte, aby do sektoru vyslalo své ponorky.
V souladu s tím zvedla 20. září 1914 kotvy ponorka U 9 pod velením kptlt. Otto Weddigena a zamířila k jihu. Podle rozkazu, který obdržel v zapečetěné obálce, měl Weddigen zaútočit na transportní lodě, směřující do Belgie. Už krátce po vyplutí se však porouchal gyrokompas a při plavbě podél holandského pobřeží se U 9 odchýlila od kurzu o 50 mil.
Večer následujícího dne dosáhl Weddigen Hoofdenu, ale kvůli bouřlivému počasí se rozhodl klesnout na dno, které v těch místech bylo nějakých 27 m pod hladinou. Jenže silné proudy zmítaly ponorkou tak silně, že se Weddigen začal obávat, aby nárazy nepoškodily její trup. Proto se rozhodl opět vynořit, ale na hladině ho přivítala palba z asi čtyř hlídkujících lodí, a tak mu nezbylo, než jít znovu pod vodu.
Krátce před rozedněním 22. září se U 9 vynořila, aby mohla dobýt baterie. Netrvalo dlouho a službukonající důstojník Johannes Spiess spatřil 25 mil severozápadně od Scheveningenu siluety tří dýmajících čtyřkomínových křižníků.
Vzrušující svědectví o tehdejší misi ponorky U 9 zanechal hlavní inženýr Karl Schön (později přešel na U 70), díky jehož péči byla Weddigenova ponorka pro útok skvěle připravena…
Celou noc jsme zůstali pod vodou. Přesto nikdo neměl na spánek ani pomyšlení, neboť jsme se nacházeli v bezprostřední blízkosti nepřítele.
V 05:30 jsme jsme se konečně vynořili, když náš velitel zjistil, že „vzduch je čistý“.
„Věžový žebřík vysunout! Hlídky na palubu! Přechod na petrolejové motory!“
Dvacet válců petrolejových motorů začalo bzučet, bručet a prskat a bílý petrolejový dým zahalil celou loď do husté mlhy. Tento hustý kouř byl nebezpečnou zvláštností starých motorů, umožňující nepříteli zjistit polohu ponorky. Zatím se všichni, kdo nemají službu, hrnou na palubu dát plícím ochutnat čerstvý ranní vzduch a dopřát si vytoužené cigárko.
Ponorku řídil první důstojník nadporučík Spiess, zatímco kapitán a já jsme si dali oraz. Blížila se šestá hodina a slunce se pomalu zvedalo z mlžného oparu. Zlatavý třpyt jeho paprsků se odrazil od trupu naší ocelové ryby a petrolejový dým se pomalu vytrácel, jak se motory stačily zahřát. U 9 mířila vstříc do prozářeného dne, provázená čerstvým a chladivým dechem mořského vánku a dráždivým očekáváním, kdy se objeví nepřítel.
U 9 krájela mořskou hladinu a za ní se do jasného podzimního jitra vinul prapor petrolejového kouře, když se náhle ozval hlas prvního důstojníka: „Tři čárky na levoboku, oblaka dýmu!“
Zářivý den s modrou oblohou nad námi najednou jako úder blesku uťal výkřik, dávající do pohybu všechny údy našeho chladně a strojově přesně uvažujícího organismu. Jakmile jsem se ocitl ve strojovně, už mi nad hlavou drnčel zvonek: „Petrolejové motory zastavit! Ventily otevřít! Přední hloubkové kormidlo nadoraz dolů, záďově nadoraz nahoru! Přejít na elektropohon a naplno vpřed!“
Cítil jsem stoupající vzrušení, souznějící s ponořováním naší ponorky, zatímco nad hlavou nám blikaly žárovky a naše mysl odpočítávala čas.
„Stroje zpomalit, loď zastavit. Držet periskopovou hloubku!“
„Trojice nepřátelských křižníků!“ slyším Weddigenův hlas.
Láskyplným pohledem hladím své stroje a s maximální pečlivostí se snažím vyvážit ponorku.
„Pozooor! Útok začíná! Oba torpédomety připravit!“ ozývá se v interkomu Weddigen.
Stojím vedle strojů a najednou mne jímá pocit, jaký jsem prožíval na lovu svého prvního srnce, šesteráka, na něhož jsem měl políčeno řadu týdnů. Znal jsem Weddigena a věděl jsem, že svou kořist dostane, pokud mu ponorku i při vší své slepotě udržíme ve správné poloze.
Bylo 07:15.
„První torpédomet… Pozooor!“
Na palubě vládl naprostý klid. Hodiny ukazovaly 07:20.
„Pal!“
Anglické lodě, obsazené vesměs mladými a nepříliš zkušenými námořníky, mířily přímým kurzem k severoseverovýchodu. Přestože podle pokynů měly udržovat rychlost 12 až 13 uzlů, posádky byly rády, když ze strojů vymáčkly alespoň deset. Podobně zůstal bez odezvy rozkaz neplout přímo, ale tzv. cikcak. Kličkování však mělo neblahý vliv na spotřebu uhlí a posádky mimo to žily v blahosklonném domnění, že německé ponorky operují mnohem víc na severu. Tohle přesvědčení jim mělo vydržet do 07:20 hodin středoevropského času, kdy Weddigen zaměřil HMS Aboukir a odpálil první torpédo.
Po odpálení torpéda jsme okamžitě klesli do patnáctimetrové hloubky a na několik následujících sekund zavládlo bezdeché napětí. A potom se ozvala rána! Zásah! „Hurá! Hurá! Hurá!“ zní jakoby z jednoho hrdla ponorkou.
Exploze na levoboku křižníku způsobila rychlé zatopení podpalubí a přestože se Drummond rozhodl vyrovnat rychle se naklánějící loď zato-pením komor na opačné straně, za chvíli se Aboukir naklonil o 20 stupňů a jeho stroje ztratily výkon. Bylo jasné, že křižník je ztracen a přestože útok přečkal jediný člun, Drummond nařídil opuštění plavidla.
Zprvu se anglický komodor domníval, že křižník narazil na minu a signalizoval proto křižníkům Cressy a Hogue pokyn pomoci trosečníkům z potápějícího se Aboukiru. Teprve po nějaké chvíli mu došlo, že se jednalo o torpédový útok, a nařídil oběma lodím co nejrychleji se vzdálit. Jenže bylo už pozdě.
„Vystoupat do hloubky deseti metrů!“ zaznělo od periskopu. „Má dost. První torpédomet nabít!“
Torpédový důstojník, který byl až dosud k ruce veliteli u periskopu, se vrhl kupředu, aby dohlédl na nabíjení. Nebylo to přitom vůbec lehké. Torpédo měřilo pět metrů a k jeho uskladnění sloužila ubytovací místnost a jídelna mužstva. Několik málo kusů nábytků se s rámusem rozlétlo do stran, zatímco moji muži se chopili těžkých kusů vyvažovacího závaží a vlekli je na záď, aby během přemisťování torpéda na příď nedošlo k vychýlení ponorky. Jen co byla vyvážená, mohl být zahájen útok na druhý křižník.
„První torpédomet nabit!“ ozvalo se z přídě. A za chvíli: „Pozooor, začínáme druhý útok! Držte hloubku… držte kurs! Opatrně… opatrně… opatrně!“ slyším Weddigena.
Je 07:55. Každý si mlčky hledí svých povinností.
„První a druhý torpédomet pozooor! Pal!“
Poté přebírám opět velení já: „Všichni muži se zátěží na příď! Zatopit komory. Ponořit do hloubky patnáct metrů!“
Snažím se co nejrychleji vyrovnat odpálením torpéd odlehčenou příď. Muži v potu tváře s naběhlými žílami vlečou zátěž na příď a já se opírám plnou silou do hloubkového kormidla. Pot se z nás jen řine a zkrápí kovové mříže podlahy.
„Bum!“ A vzápětí znovu: „Bum!“
„Hurááá!“ ozývá se opět ponorkou na oslavu mistrného zásahu mistrného střelce.
Kapitán Nicholson se s HMS Hogue už blížil z pravé strany k Aboukiru a zřejmě doufal, že jej před ponorkovými torpédy zacloní trup potápějícího se křižníku. Jenže Weddigen dokázal se svou U 9 manévrovat s neuvěřitelnou hbitostí. Poté, co se smyčkou odpoutal od své první oběti, zamířil obloukem ke křižníku HMS Hogue a z bezprostřední blízkosti nějakých tří set metrů odpálil dvě torpéda proti jeho levoboku. Stalo se tak prakticky jen půl hodiny poté, co se po smrtícím zásahu převalil na bok a zmizel pod hladinou Aboukir. Příliš náhlé odlehčení ponorky způsobilo, že se její příď na okamžik vynořila z vody a stala se okamžitě terčem palubních zbraní posádky HMS Hogue. Leč ani jedna rána ponorku nezasáhla. Na rozdíl od německých torpéd, které poslaly britský křižník nad dno během pouhých deseti minut.
Uvnitř ponorky začíná být horko, na muže doléhá únava. Jen co se ale podaří ponorku vyvážit, ozve se velitelův hlas: „Vystoupat do hloubky deseti metrů. Vysunout periskop!“
Vzápětí následuje radostný výkřik: „Dostal to! A ten první se už potápí!“
Tou dobou už radiotelegrafista z HMS Cressy zuřivě vyťukával zprávu pro britskou admiralitu o zkáze dvou pancéřových křižníků u holandských břehů. V Londýně vypukl poprask. Do záchranné akce byly ihned vyslány torpédoborce a s křižníkem HMS Amethyst spěchal na místo rovněž kontraadmirál Christian. To ještě nikdo netušil, že ke dnu půjde i Cressy.
Poté, co učinil další smyčku, přiblížil se Weddigen v 08:20 na dostřel křižníku Cressy, který začínal lovit trosečníky z Aboukiru. V té chvíli spatřila posádka kapitána Johnsona periskop a zahájila palbu, ale podobně jako předtím námořníci z křižníku Hogue bez úspěchu.
Začíná třetí útok. Je 08:20 a uvnitř ponorky vládne opět hrobové ticho. Jen elektromotory tiše bzučí.
„Oba záďové torpédomety připravit! Třetí a čtvrtý torpédomet… Pozooor! Pal! Pal!
Zadní torpédomety U 9 opustily další dvě torpéda ze vzdálenosti asi jednoho tisíce metrů. Jedno cíl minulo, ale druhé loď zasáhlo. Protože se však tentokrát poškození nezdálo jako smrtící, Weddigen provedl ještě jeden půlobrat a z poloviční distance dokončil v 08:35 dílo zkázy posledním ze šesti torpéd, jimiž byla jeho U 9 vyzbrojena..
Od prvního zásahu uplynula sotva hodina a ponorky konečně vycenily své zuby. A to doslova omračujícím způsobem, proti němuž byly i ty nejodvážnější podmořské útoky románových hrdinů Julese Verna jen nevinnou epizodou.
Britské lodě neměly šanci dorazit na místo pohromy včas. Pouze holandský parník Flora zachránil 28 důstojníků a 258 námořníků a loď Titan vylovila dalších 147 mužů. Několik trosečníků pak vzaly na palubu menší holandské rybářské čluny a dva kutry z Lowestoftu. Celkem bylo zachráněno 60 důstojníků a 777 námořníků. Více než 1400 mužů však nalezlo ve vlnách Severního moře smrt.
Holanďané později britské námořníky nechali odjet zpátky do Anglie, což vyvolalo výměnu diplomatických nót mezi Berlínem a Haagem, když Němci rozhořčeně poukazovali na porušení zásad nevměšování, podle nichž měli být Angličané v neutrálním Holandsku internováni.
V metropolích Dohody tehdy zavládlo hluboké znepokojení. Ztráta tří křižníků měla v podstatě za následek rozpuštění 7. křižníkové eskadry a hlavní aktéři katastrofy – komodor Drummond a viceadmirálové Campbell a Christian – měli co vysvětlovat před námořním tribunálem (Court of Inquiry).
Mezi některými badateli se občas objeví názor, že Britové přišli jen o tři obstarožní křižníky, takže „vo co go“. Jenže v tomto případě šlo s oněmi křižníky ke dnu i bezmála půldruhé tisícovky námořníků. A protože jak Němci tak Britové se od počátku 1. světové války potýkali s vážným problémem nedostatku vycvičených vojáků, byla každá taková ztráta obzvlášť citelná.
Zato kptlt. Otto Weddigen se vracel do Německa jako hrdina. Od císaře Viléma obdržel Železný kříž I. a II. třídy a vysokých vyznamenání se dostalo i jeho posádce. Jeho vítězství přitom vyvolalo nejen široké ovace, ale z vojenského hlediska přimělo velení Hochseeflotte uvažovat o aktivnějším způsobu vedení boje s britskou Grand Fleet.
Ponorkáře rozhodně nemusel nikdo dvakrát pobízet. Weddigenův úspěch jim dodal sebevědomí a už pět dní po zkáze tří britských křižníků pronikl kptlt. Heinrich von Hennig s U 18 poprvé Doverskou úžinou. Vyzkoušel si při tom zdejší silné proudy, zjistil, že Britové doposud nic nezměnili na pobřežní majákové navigaci, a 28. září se pokusil o útok na křižník HMS Attentive. Britové byli tak šokováni, že jejich hlídky hlásily útok tří ponorek. Admiralita proto na čas přerušila přepravu vojsk do Belgie, což bezpochyby usnadnilo generální útok německých armád na Antverpy a jejich dobytí.
Po dobytí Antverp 10. října se 28 tisíc belgických a britských vojáků uchýlilo do neutrálního Nizozemí a královský pár opustil Belgii. Němcům padlo do rukou 1300 děl a ohromné množství vojenského materiálu.
Další pozoruhodný výkon předvedla ponorka U 16 kapitánporučíka Clause Hansena, která po opuštění základny 1. října setrvala na moři rekordních patnáct dní. Mezitím dal o sobě opět vědět Otto Weddigen, který se vypravil na moře v doprovodu ponorky U 17 Johannese Feldkirchnera. Tentokrát chtěl udeřit proti Grand Fleet přímo v jejím doupěti ve Scapa Flow. Situace se však vyvinula poněkud jinak. Z přístavu Halifax na druhé straně Atlantiku byl tehdy vypraven početný konvoj s kanadským expedičním sborem, jehož ochranu měla na linii Shetlandy-Island převzít 10. křižníkové eskadra, složená ze starých křižníků třídy Edgar. A 15. října obě ponorky zahlédli právě tuto eskadru. Na rozdíl od událostí u Broad Forteens se však tentokrát Weddigen ocitl před novou situací. Po přijetí nových bezpečnostních opatření křižníky pluli v podstatně větší distanci 10 mil jeden od druhého, často měnili kurs a také rychlost. Útok na takový cíl byl mnohem obtížnější. Weddigen časem dospěl k závěru, že tentokrát mu kořist unikne, a předal řízení lodi prvnmu důstojníkovi. Štěstěna však nečekaně ukázala svou přívětivou tvář německým ponorkářům a britské křižníky se začaly přibližovat.
Weddigen se znovu chopil velení. Moře bylo klidné a on musel proto vysouvat periskop jen s největší obezřetností, aby se neprozradil. V jednu chvíli se však křižníky přiblížili tak blízko, že se Weddigen z obavy, aby ho netaranovaly, rozhodl ponořit, počkat, až ho křižník přepluje, znovu se vynořit do periskopové hloubky a odpálit na cíl torpéda ze zadních torpédometů. Po vynoření však ke svému překvapení zjistil, že křižník učinil půlobrat a ocitl se přímo před jeho přídí. Weddigen neváhal a ze vzdálenosti 150 m odpálil torpédo, které zasáhlo křižník HMS Hawke. Následovala mohutná exploze a za osm minut bylo po všem. Ve vlnách zahynulo na 500 členů posádky, zachránit se podařilo pouze dvacet mužů.
Jen o málo později se pokusil o podobný útok i Feldkirchner se svou U 17. Za cíl si vybral křižník HMS Theseus, ale jeho torpéda loď minula. Feldkirchner si nakonec spravil chuť 20. října, kdy potopil první obchodní loď od vypuknutí války. Jednalo se o anglický parník SS Glitra s nákladem uhlí. Feldkirchner přitom postupoval striktně podle mezinárodního práva. Vyzval posádku lodi, aby ji opustila, a pak ji nechal potopit otevřením ventilů. Přesto později měla celá kauza soudní dohru. Dánská společnost Danish Insurance Company, které náklad uhlí patřil, se dožadovala hmotné náhrady, ale korzárský (kaperský) soud v Brémách její žádost smetl se stolu.
Weddigen ve svých úspěších pokračoval i po převzetí nové ponorky U 29 v únoru 1915, s níž až do své tragické smrti 18. března stihl potopit čtyři obchodní parníky. Některé útoky přitom nepostrádaly punc dramatičnosti. Když například SS Indian City odmítl jeho výzvy k zastavení a pokusil se uprchnout, Weddigen ho torpédoval. Podobně se zachoval i kapitán další lodi SS Headlands. Weddigen se pustil do jejího pronásledování a také tentokrát se pokusil loď torpédovat. Stalo se tak asi 8 mil od ostrovů Scilly, když se na obzoru objevila hlídková loď a Weddigen musel ustoupit. Strážní loď pak vzala poškozený parník do vleku, ale ten se asi jednu míli od pobřeží přece jen potopil.
Weddigenovi se nakonec stal osudným nový pokus o útok na Scapa Flow. Když se pokusil torpédovat bitevní loď HMS Neptun, spatřil jeho periskop další obrněnec HMS Dreadnought a během následující honičky nakonec ponorku poblíž Pentland Firth taranoval. Nikdo z posádky u-bootu nepřežil.
Otto Eduard Weddigen (*1882-†1915) pocházel z rodiny textilního podnikatele a v letech 1890-1901 vystudoval gymnázium. Poté se rozhodl pro vojenskou dráhu, ale protože v císařském Německu byla důstojnická kariéra v armádě vyhrazena synkům s „modrou krví“, rozhodl se pro námořnictvo, které nabíralo do služby i mladé muže s měšťanským původem. Jako poručík byl v roce 1906 převelen k Východoasijské eskadře do Tsingtau, kde sloužil jako důstojník na dělových člunech SMS Vaterland a SMS Tiger. Po návratu do Německa v říjnu 1908 přešel k nově se formujícímu ponorkovému loďstvu. Postupně sloužil na ponorkách U 1, U 2 a U 4 a jako velitel na U 4, U 3 a U 5. V říjnu 1911 byl jmenován velitelem tehdy nové ponorky U 9 a půl roku nato byl povýšen na kapitánporučíka. Potopením křižníku Hawke potvrdil svoje výjimečné kvality ponorkového velitele a námořníka a jako první z řady ponorkových es obdržel 24. října 1914 nejvyšší pruské válečné vyznamenání Pour le Mérite, známější pod populárním označením Blue Max. Ještě během 1. světové se jeho jméno stalo legendou a nástrojem doslova kultovní propagandy. Jeho portréty zdobily pohlednice, pivní korbele, medaile, nástěnné talíře a prakticky v každé domácnosti byl nějaký vzpomínkový předmět s Weddigenem. Jeho popularitu dokázal překonat jediný muž – slavné stíhací eso Manfred von Richthofen. A Weddigenův kult pokračoval i za výmarské republiky. V roce 1927 byl o něm natočen dokonce celovečerní film U 9 Weddiggen režiséra Heinze Paula s Carlem de Vogt v hlavní roli. Stalo se tak přitom v době zvýšeného napětí mezi Německem a Francií ohledně splátek válečných reparací a promítání filmu bylo proto cenzurou z obavy před nárůstem nacionalistických vášní pozastaveno. Po roce 1933 se z jeho legendy snažili těžit i nacisté a po Weddigenovi byla pokřtěna první nově založená ponorková flotila Kriegsmarine, jejímž velitelem se stal Carl Dönitz. Po roce 1945 měli Němci válek a válečných hrdinů plné zuby a Weddigenovo jméno tak postupně upadlo do zapomnění. Teprve v posledních letech se oživil zájem o jeho osudy v řadách milovníků válečné a námořní historie a s jeho jménem se mohou setkat potápěči, používající podmořskou kameru firmy Leica, pojmenované po tomto ponorkovém esu.
Ukázka z publikace:
E-shop: Zlověstné oceány 2.
Zlověstné oceány 2.
Tygři sedmi moří 2.
TYGŘI SEDMI MOŘÍ 1.
Bílé tričko – PONORKA
Tygři sedmi moří 3.
