TARTUS: Boj o středomoří

TARTUS: základna templářský a novodobých křižáků

Ještě před dvěma lety byla Sýrie na pražském turistickém veletrhu Holliday World představována jako skvělý cestovatelský cíl. Pravdou je, že tato země skutečně nabízí spoustu mimořádných historických i přírodních krás, jenže co bylo před pár lety atraktivní takřka pro každého, dnes je přitažlivé při nejlepší vůli toliko pro skalní vyznavače adrenalinových zážitků, vybavených neprůstřelnou vestou a zkušenostmi Jamese Bonda.

Vypravit se dnes za turistikou do Sýrie je proto asi stejně prozřetelné, jako fotit v Zambii vojenské objekty. Nicméně jen málokdo ví, oč všechno se v této zemi hraje. Jistě, na první pohled je zřejmé, že i Damašek dostihlo arabské „revoluční jaro“ z loňského roku. Jenže zatímco režimy v Tunisku, Egyptě či Libyi se kácely jak stromy při orkánu Kyril, v Sýrii se prezident Bashar-al-Assad se svou suitou drží pevně v sedle navzdory silnému tlaku okolních arabských sousedů, o bezzubých rezolucích OSN ani nemluvě.

Důvod? Silná podpora zahraničních velmocí – jmenovitě Ruska a Číny. Zatímco malé Tunisko bylo z geopolitického hlediska naprosto nezajímavé, Mubarakův Egypt zastával již od časů jeho předchůdce Sadata silně prozápadní postoje a Libyjský vůdce Kaddáfí také už před nějakým časem „vyměnil“ Moskvu za přístup k západním trhům. To jen syrští Assadovci – otec a syn – stáli po desetiletí pevně po boku kremelských vládců. A co víc, když někdejší sovětští a po nich ruští vojenští poradci museli vyklidit nejprve egyptské a posléze i libyjské základny, byla to Sýrie, která jim poskytla zázemí v podobě strategické středomořské základny Tartus.

Byly časy, kdy moskevským politbyrem řízená a kontrolovaná média tepala zlé imperialisty za jejich vlastnictví či pronájem zámořských základen jako pozůstatek někdejší koloniální politiky. Že i ona sama využívala podobné základny na Kubě, v Angole či Etiopii přitom bylo jaksi v pořádku. Jenže se psala studená válka a člověk mohl mít pro podobné kejkle alespoň jakés takés pochopení. Jenže jsme v jedenadvacátém století a ejhle, v době, kdy se Spojené státy vzdaly vlády nad Panamským průplavem a Velká Británie vyklidila Hongkong, tatáž Moskva opět rozpíná svá vlastní  „neokoloniální“ křídla. A ve jménu „boje s kriminálními živly“ podporuje režim, jaký dříve s pomocí nejrůznějších „národně osvobozeneckých“ povstalců typu Castra, Che Guevarry a nebo Mengistu Haile Mariama vyvracela z kořenů.

Tartus je druhým největším přístavem na pobřeží Sýrie a jeho historie sahá až do 2. tisíciletí před Kristem. Vznikl původně jako fénická kolonie a za křižáckých výprav zde měli svou základnu templářští rytíři. Ještě za sovětské éry začalo Středomoří hrát významnou roli v mocenských a válečných plánech Moskvy, která zde vydržovala mohutnou středomořskou flotilu, složenou z válečných plavidel Severomořské a Černomořské flotily a operující především z egyptských základen v Alexandrii a Mersa Matruh. Už v roce 1971 si Rusové sice pronajali i syrský přístav Tartus a jejich lodě mohly využívat i hlavní syrský přístav Latakii, ale teprve když v roce 1977 musel Egypt opustit poslední ruský voják, získal Tartus na významu a původně jen pomocného kotviště se změnil na 229. námořní a zásobovací námořní podpůrnou základnu a o sedm let později na 720. logistický opěrný bod.

Po rozpadu Sovětského svaz v roce 1991 však došlo i k rozpuštění středomořské flotily, respektive 5. středomořské eskadry, a od té chvíle ruské válečné lodě a ponorky zajížděly do Středomoří jen příležitostně.

Nového rozvoje se základna dočkala po roce 2006, kdy se Moskva dohodla s Damaškem na umazání tří čtvrtin syrského dluhu ze sovětské éry. Od toho okamžiku se Rusko stalo opět hlavním zbrojním dodavatelem syrského režimu a současně získalo volnou ruku při modernizaci a rozšiřování tartuské základny a díky tomu i možnost obnovení stálé vojenské přítomnosti ve Středomoří.

Když se v souvislosti s konfliktem v jižní Osetii a plánem prezidenta Bushe na zřízení systému protiraketové obrany na území Polska a České republiky rapidně ochladily vztahy mezi Ruskem a Západem, jedním z odvetných opatření Moskvy byla další dohoda s Assadem z roku 2008, na jejímž základě mohli Rusové umístit na základně Tartus válečné lodě s nukleárními střelami a vybudováním odpovídajícího technického zázemí. Jak je v Kremlu dobrým zvykem, když tanečkům kolem protiraketového systému odzvonilo a nová washingtonská administrativa prezidenta Obamy uložila celý projekt k ledu, Rusům už „jaderný Tartus“ samozřejmě zůstal. O rok později pak byly zahájeny usilovné práce na rekonstrukci základny a prohloubení kotviště, aby mohlo přijímat i ta největší válečná plavidla.

První svědectví o tom, co tím Rusové zamýšleli, podal už 8. září 2008 libanonský komentátor Joseph Farah, když uvedl, že v přístavu zakotvila eskadra, složená z křižníku Moskva a čtyř ponorek na nukleární pohon s výzbrojí balistických střel. O dva týdny později je krom toho doplnil bitevní křižník na nukleární pohon Pjotr Velikij v doprovodu dalších čtyř menších bojových plavidel, které na základnu Tartus připluly ze základny Severomorsk v Barentsově moři. Podle listu Izvěstija tato eskadra směřovala na společné manévry ruského a venezuelského námořnictva, a proto zastávka v Sýrii zapůsobila i na redaktory listu přinejmenším poněkud neobvykle (asi jako kdybychom u nás cestovali do Karlových Varů přes Poděbrady). Nicméně mluvčí ruského námořnictva Igor Dygalo odmítl „cestovní program“ eskadry jakkoliv komentovat.

Jaký význam Rusové základně přisoudili, svědčí i rychlost, s jakou ji rekonstruovali, neboť už v roce 2009 přinesla agentura RIA Novosti zprávu, že základna Tartus byla uvedena do plného operačního stavu v souvislosti s tzv. protipirátskými operacemi. V současné době její šestisetčlenný personál podléhá velení Černomořské flotily a vybavení se skládá ze tří plovoucích doků, opravárenských dílen, tankovacích terminálů, skladišť, kasáren a dalších zařízení.

Důvody, proč je ze strany Moskvy takový zájem o „klid na práci“ syrských občanů pod vedením spolehlivého spojence Bashara Assada, jsou tudíž nabíledni. Nicméně stejně jako sama základna Tartus jsou zajímavé i způsoby, jakými Kreml prosazuje své zájmy a dbá o bezpečí „svého“ muže v Damašku.

V této souvislosti není bez zajímavosti, jak Moskva ochotně zavírá oči před dalšími syrskými aktivitami v regionu, které jí jednak nevadí, jednak jí ani nejsou proti mysli, pokud poškozují jejího washingtonského soupeře. Je totiž veřejným tajemstvím, že Sýrie funguje na Blízkém východě jako překladiště zbrojních dodávek z Íránu protiizraelským hnutím Hisballah a Hamas. K obzvlášť pikantním historkám na toto téma přispělo nedávno Turecko, na jehož území musel nedávno přistát dopravní letoun íránských aerolinií, směřující původně do Damašku. Turecké celní orgány se pak nestačily divit, když namísto deklarovaných náhradních automobilových součástek objevily v zavazadlovém prostoru náklad minometné munice.

Vlastní ruská pomoc syrskému režimu má v podstatě několik podob. Tou první – nejviditelnější – je diplomatická ochrana před OSN, ale také třeba před Ligou arabských států, která kdysi Moskvě sloužila jako klacek proti Izraeli. Naposledy se tak stalo, když Rusko a Čína uplatnili své veto vůči rezoluci rady bezpečnosti, odsuzující násilí, páchané Assadovou armádou na civilním obyvatelstvu vlastní země.

Rusko v podobných souvislostech dovede mistrně žonglovat se slovy a kromě toho, že vetovalo rezoluci pro její údajnou „nevyváženost“, operuje s argumenty, že za syrským povstáním stojí cizí zpravodajské služby. Bylo by samozřejmě naivní se domnívat, že Američané (a nejen Američané) situaci pečlivě nemonitorují. Koneckonců není žádným velkým tajemstvím, že zatímco v případě Libye se v kuloárech mluvilo o americké kopřivce z čínských investic do libyjského ropného průmyslu, v případě Sýrie je oním zneklidňujícím faktorem právě ruská námořní základna v přístavu Tartus. Nicméně jestliže o amerických pohnutkách si lze dělat alespoň nějaké iluze, v případě ruské přítomnosti ve Středomoří to nelze ani v tom nejpodroušenějším stavu.

Nicméně ještě v únoru 2012 se západním státům v poněkud kuriózním spojenectvím s arabskými protějšky podařilo Rusy a Číňany přelstít a prosadit rezoluci na zasedání Valného shromáždění, které vetovat nelze. Jeho dopad je sice menší než v případě rezoluce Rady bezpečnosti a má spíše deklarativní charakter, ale protože bylo přijato s naprosto jasnou převahou hlasů (Rusko a Čína dokonce tentokrát raději ani nehlasovali proti a jen se hlasování zdrželi), byl to pro Moskvu a Peking poněkud kyselý zážitek.

Další kremelská podpora Assada má už podstatně zlověstnější tvář a lze ji klidně nazvat přiléváním oleje do ohně. Když totiž do východního Středomoří zamířila koncem minulého roku zbrusu nová americká letadlová loď George H. W. Bush, pospíšila si Moskva v prosinci s vysláním vlastního letadlového křižníku Admiral Kuzněcov.

Admiral Kuzněcov zamířil k syrským břehům z Barentsova moře kolem evropského kontinentu a Gibraltarským průlivem v doprovodu torpédoborce Admiral Čabaněnko a ve Středomoří se spojil ještě s fregatou Ladnyj, která jim zamířila vstříc z Černého moře.

Admiral Kuzněcov představuje sám o sobě mohutně vyzbrojené plavidlo specifické kategorie, označované někdy jako letadlový křižník. Vedle osmi stíhaček pro každé počasí Su-33, dvou protiponorkových vrtulníků Kamov Ka-27 nese tentokrát na palubě i několik nových stíhaček Mig-29K, které podle všeho Rusko chystá otestovat před jejich dodáním Indii, která si je objednala pro vlastní letadlovou loď (mimochodem rovněž z ruských loděnic – jedná se o modernizovaný letadlový nosič Admiral Gorškov, odprodaný Indům pod jménem Vikramaditya). Dále je pak vyzbrojen 12 protilodními střelami velkého dosahu Granit, šesti protileteckými raketovými systémy Kinžal, osmi protileteckými palebnými systémy Kaštan a dvěma protiponorkovými systémy UDAV-1.

Ruská strana oficiálně tvrdí, že cesta Admirala Kuzněcova do středomořských vod byla plánována už rok dopředu, dříve, než vůbec došlo v Sýrii k nějakým nepokojům. To je sice hezké, nicméně nyní se jim tato plavba náramně hodí a její roli v dané situaci ani nijak zvlášť nepopírá, byť oficiální zdroje mlží, seč mohou.

Už v listopadu hovořil o cestě jako dlouhodobě plánované součásti námořního cvičení mluvčí Ruské západní vojenské oblasti (do jejíž kompetence patří i východní Středomoří…) Vadim Sjerga. Při té příležitosti neopomněl zdůraznit, že sdělovací prostředky budou o cestě zevrubně informovány, leč dotaz, jaký je cíl cesty, odpovědět odmítl.

To politický pozorovatel Vladimir Jevsjejev byl o poznání sdílnější, když uvedl:

„Příjezd ruských lodí do východního Středomoří a k syrským břehům bude navzdory tomu, ať jsou ruské plány jakékoliv, vnímán Západem samozřejmě jako ruský pokus zabránit Američanům zasáhnout v Sýrii vojensky. A za přítomnosti letadlové lodi jako Admiral Kuzněcov si Spojené státy stěží dovolí něco takového podniknout.

Co se týče syrského povstání, odmítám ho nazvat revolucí, protože ho vyvolala skupina lidí, která nemá podporu většiny syrského obyvatelstva. Jsem si jist, kdyby se v Sýrii nyní konaly demokratické volby, tak by tyto opoziční síly nezískaly většinu hlasů. A protože si uvědomují, že jejich šance získat moc demokratickou cestou jsou malé, vidí svou jedinou šanci v pokusu zmocnit  se vlády násilím. Nicméně my máme spolehlivé informace, že odpůrci prezidenta Assada se vrací do Sýrie z Turecka, Francie a některých dalších zemí.

Z toho vyplývá, že pokud to bude nezbytné, ruské válečné lodě mohou u syrského pobřeží hlídkovat nepřetržitě…“

Opoziční „kriminální živly“ v ulicích a plakát, jehož autor zjevně dvakrát nesympatizuje se „žirafákem“ Assadem a jeho kremelským patronem; podle toho, co stojí pod jeho karikaturou, asi by se měl kremelský mocipán v případě Assadova pádu v budoucnu  Sýrii zdaleka vyhnout.

Ponecháme-li stranou úsměvnou ruskou rétoriku o „demokratických volbách“, potažmo v takových režimech jako je ten Assadův, působí přinejmenším „goebbelsovsky“ i rádoby starostlivé přesvědčení o skutečné povaze „opozice“ jako nepočetné bandě hrdlořezů. Koneckonců byli to právě Lenin nebo Castro, kteří učili, že „opozice“ v totalitních režimech si pro moc nechodí s pověřením ze zfalšovaných voleb, ale s klackem v ruce. Jenže zatímco v jejich případě se o podpoře většinou národa a mezinárodního společenství dalo více či méně pochybovat, v případě Sýrie to tak docela neplatí. A že by se syrské opozici podařilo zmanipulovat i krajany v cizině a nebo arabské sousedy?

Za pozornost naopak stojí, jak je Vladimir Jevsjejev obeznámen s aktivitami ruských tajných služeb, když s takovou vehemencí tvrdí, že Rusko má pod kontrolou pohyb zahraničních představitelů Assadovy opozice. A stejně tak i tvrzení o nikoli už „dočasné“ – jak jsme bývali v minulosti zvyklí slyšet – ale třeba „nepřetržité přítomnosti“ kdesi daleko za hranicemi ruské říše. Koneckonců, ruské válečné námořnictvo má s přítomností Admirala Kuzněcova v regionu už své zkušenosti, neboť loď zde operovala už v letech 1995 a 2007. Proč by si tak nyní nemohla z jednoho cvičení udělat pobyt „na věčné časy“?

Ještě větší znepokojení však budí skutečnost, že syrský režim si od ruské eskadry zdaleka neslibuje pouze „neutrální přítomnost“ a dohlížení nad dodržováním mezinárodního práva,

kterým se tak rádi ohánějí ruští diplomaté. Jak totiž nedávno uvedl v médiích zdroj z blízkosti syrského prezidenta, měly by ruské lodě zasahovat proti malým pašeráckým lodím, dopravujícím zbraně opozici. Jmenovitě má jít o plavidla z Turecka a Libanonu. A že nejde o plané podezření, nepřímo naznačil i mluvčí ruského námořnictva Igor Dygalo, který na konkrétní dotaz novinářů odvětil po svém oblíbeném způsobu: „No comment!“

Což o to, dodávky zbraní stranám v ozbrojeném střetu stály zpravidla na prvních místech seznamu sankcí mezinárodního společenství. Jenže Moskva si takový výklad mezinárodních pravidel vykládala vždycky po svém. A nejinak je tomu i případě Sýrie, kde se Rusové řídí dávným římským pravidlem: „Quod licet Iovi, non licet bovi“ anebo „co je dovoleno bohovi (v tomto případě Assadovi), není dovoleno volovi (Assadovým odpůrcům).“

Třetí forma ruské pomoci Damašku totiž spočívá v neustávajících dodávkách zbraní Assadově armádě, samopaly počínaje a proudovými bitevníky konče. O nejnovějším obchodu přitom informoval dokonce ruský ekonomický deník Kommersant, citující zdroje z Rosoboronexportu, což je ruský státní exportér vojenského materiálu. Podle novin Rosoboronexport uzavřel se Sýrií kontrakt za více než půl miliardy dolarů (přesněji 550 miliónů) na dodávku šestatřiceti cvičných proudových letounů Jak-130. O jak moc „cvičné“ stroje se jedná, dokládá připojený snímek a skutečnost, že na zbrojních veletrzích je tento letoun nabízen mimo jiné i jako „lehký bitevní“. V podstatě se jedná o stejnou kategorii, jakou představuje český letoun L-159, a která se náramně hodí právě k „potírání povstalců“.

Také tento obchod by byl samozřejmě flagrantním porušením mezinárodního práva a embarga na dodávky zbraní do oblasti, kde za posledních deset měsíců podle OSN zahynulo 5400 lidí (většinou z řad civilistů, ostřelovaných a bombardovaných Assadovou armádou). Jak se však nechal na tiskové konferenci v Moskvě slyšet ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, Moskva vůbec nepovažuje za nutné poskytovat k této záležitosti jakékoliv vysvětlení a řešit, zda například loď M. V. Chariot navzdory embargu ze strany Evropské unie doručila nebo nedoručila do Sýrie náklad zbraní a munice.

Někoho možná napadne, že než přímý útok na Assadovu armádu, mohla by americká 6. flotila zasáhnout právě proti pašerákům zbraní. Jenže zřejmě i kvůli tomu se v syrských vodách objevil letadlový křižník Admiral Kuzněcov, obzvlášť, pokud by amíci chtěli „šacovat“ ruská plavidla. Východní Středomoří má navíc se zákroky proti „obchodníkům se smrtí“ své zkušenosti. I když se třeba vydávají za ochránce lidských práv s humanitární pomocí, jako před časem osazenstvo turecké lodi, zadržené izraelskou pobřežní hlídkou při pašování zbraní do Gazy.

Pokud by někdo na tomto místě chtěl srovnávat pomoc teroristům z palestinskému Hisballahu a Hamasu a syrským povstalcům, srovnával by nesrovnatelné. Zatímco Hisballahu a Hamasu jde o zničení celého jednoho státu (Izraele) i s jeho nepalestinským obyvatelstvem, v Sýrii jde o odpor obyvatel proti vlastnímu utlačovatelskému režimu.

Z výše uvedeného tak plyne, že zadržení lodi se smrtícím „vercajkem“, lhostejno pod jakou vlajkou, ale s adresátem v podobě Assada, by Rusům určitě nevonělo. Proto nyní dohlíží na bezpečnou realizaci rusko-syrských kšeftů zmíněná eskadra, o jejíž nedotknutelnosti netřeba pochybovat. A že by s ní Američané riskovali otevřený střet? O tom mohou uvažovat zase jen Rusové.

Koneckonců jejich nahlížení na celou věc včetně smyslu přítomnosti letadlového křižníku Admiral Kuzněcov u břehů Sýrie zřetelně vyjádřil  někdejší šéf ruského námořního štábu, admirál Viktor Kravčenko:

„Samozřejmě, že ruské námořní síly ve Středomoří jsou nesouměřitelné s americkou 6. flotilou, která čítá jednu až dvě letadlové lodě a množství doprovodných plavidel. Možnost vojenské srážky ale určitě není na pořadu dne, protože každý útok na ruskou loď by byl považován za vyhlášení války se všemi z toho vyplývajícími důsledky…“

K tomu se dá dodat jediné: No comment!

© -CK-

Komentáře nejsou povoleny.