Tajemství „Indické královny“

(PACIFIK) Život píše občas neuvěřitelné příběhy, nicméně dobrodružství, jaká se odehrávají na mořích a oceánech, asi jen tak něco nepřekoná. Linou se přitom napříč dějinami jako nekonečná šňůra bílých či černých perel – podle toho, nakolik aktérům přálo štěstí a nebo je postihl tragický osud.

*

Poštovní trojstěžník Indian Queen a vlajka rejdařství Black Ball Line

Jeden z nejpodivuhodnějších příběhů z epochy, kdy mořím a oceánům vládly plnoplachetníky známé pod označením clipper nebo windjammer, se odehrál na jaře 1859 poblíž obávaného mysu Horn. Jeho ústředním protagonistou se stal trojstěžník Indian Queen (Indická královna), plavící se pod vlajkou anglického rejdařství Black Ball Line na lince mezi Liverpoolem a Austrálií.

*

Trasy clipperů, plavících se v 19. století mezi Anglií a Austrálií

Historie rejdařství BB má zajímavé historické konotace, neboť jeho původ má kořeny na druhé straně Atlantiku ve Spojených státech. Tam byla totiž pod tímto jménem už v roce 1817 založena skupinou kvakerských obchodníků společnost, jejíž flotila se skládala ze čtyř poštovních plachetnic Amity, Courier, Pacific a James Monroe. Řadu let pak provozovala transatlantické spojení mezi New Yorkem a Liverpoolem, ale v roce 1851 se liverpoolská firma James Baines & Co. rozhodla učinit krok, který se v obchodních kruzích rozhodně nepovažuje za vizitku dobrého vychování. Prostě a jednoduše se rozhodla pod stejným názvem založit vlastní rejdařství. Newyorské kvakery z toho mohl trefit šlak, nicméně v dřevních dobách „divokého kapitalismu“ a nedostatečného ošetření patentových práv si mohli jen bezmocně drbat své blešky a plešky…

Faktem je, že Baines a spol. se zachovali po „loupeži“ zavedené značky alespoň natolik „solidně“, že nemínili konkurovat Američanům na transatlantické lince, ale provozovat rychlé námořní spojení s Austrálií. Za tím účelem si nechali postavit flotilu lodí Champion of the Seas, James Baines, Lightning, Marco Polo, Sovereign of the Seas a Indian Queen.

*

Lodní lístek rejdařství Black Ball Line z roku 1857

James Baines byl typický selfmademan, který se vypracoval od píky až po zámožného byznysmena. Svou první loď, obstarožní plachetnici bez takeláže, zakoupil jako třicetiletý hejsek v roce 1851, a jen co ji dal trochu dohromady, nechal ji vypravit na cestu do Austrálie. Štěstí přeje odvážným a připraveným a Baines si nemohl zvolit příhodnější chvíli. Austrálii totiž ve stejném roce zachvátila zlatá horečka a o cesty do „země zaslíbené“ byl mimořádný zájem. Z toho důvodu Baines odkoupil další čtyři plachetnice od amerického rejdaře Donalda Mackaye. Byly to lodě krásné a velké, dokonce tak velké, že pro po ně po opadnutí zlaté horečky nebylo adekvátní uplatnění. Na každý pád do roku 1860 se Black Ball Line stalo jedním z nejprestižnějších rejdařství, zaměstnávající vedle osmi set důstojníků osm tisíc námořníků! Avšak nic netrvá věčně a po několika letech začal Bainesův byznys uvadat. Jeho dřevěné lodě rychle chátraly a stávaly se nespolehlivými a když v roce 1889 Baines umíral na vodnatelnost, byl tou dobou prakticky na mizině.

*

Loď Indian Queen měla 1041 tun a na vodu ji spustili v roce 1853. Byla sesterskou lodí Marco Polo, proslavené rychlými plavbami do Austrálie a zpět. O jak náročné plavby se jednalo, svědčí připojená mapka, která dokládá, že šlo v podstatě pokaždé o plavbu kolem světa. Lodě se snažily využít převládajícího proudění větrů, a proto do Austrálie mířily kolem mysu Dobré naděje a napříč Indickým oceánem a z Austrálie domů pak napříč Pacifikem, kolem mysu Horn a pak na sever skoro celým Atlantikem až do Anglie.

Svou první plavbu do Austrálie zvládla Indian Queen za 6 měsíců a 11 dní a zpáteční cesta z Hobartu v Tasmánii do Anglie jí trvala 78 dní. V roce 1858 zamířila do Austrálie pro náklad vlny a zlatého prachu a na zpáteční cestu se vypravila 13. března 1859 z Melbourne i se 40 cestujícími na palubě. Jejím cílovým přístavem byl Liverpool a podle zaběhlého cestovního itineráře mířila napříč Pacifikem k jihoamerickému pobřeží.

*

Clipper James Baines (vlevo) a windjammer na vlnách vzedmutého oceánu (vpravo)

Cesta probíhala bez větších komplikací až do chvíle, kdy se dostala nadpoloviční vzdálenost k mysu Hoorn. Sedmadvacátého března se počasí náhle zhoršilo a silný severozápadní vítr provázela mrtvá vlna ze západu. O čtyři dny později se podle výpočtů loď nacházela na 580 jižní šířky a 1510 západní délky. Počasí bylo mlhavé, vlhké a velmi chladné. Rychlost lodi činila 12 uzlů.

Dvě hodiny po půlnoci 1. dubna byli ti, kdo spali v podpalubí, probuzeni prudkým nárazem, praskotem padajících ráhen a skřípavým zvukem, pocházejícím od levoboku. Když první vystrašení cestující vyběhli na zadní palubu, spatřili, že loď stojí bok po boku ohromného ledovce.

Všechna ráhna a plachty na dolních částech stěžňů visely nad vodou na pravoboku, přední stěžeň byl zlomený těsně nad palubou a bezmocně visel pod velkým úhlem nad vodou. K lodi ho přidržovalo jen potrhané lanoví. Hlavní ráhno bylo přeraženo v půli, čnělka se před přídí nořila do vody. Zadní stěžeň vypadal sice nepoškozený, ale jeho horní ráhno bylo zlomeno přímo uprostřed. Loď obklopovala temná a deštivá noc. Část členů posádky, která v době nárazu měla po službě a stejně jako cestující spala, si v této situaci myslela, že vše je ztraceno. U kormidla nikdo nestál, levý záchranný člun chyběl, členové posádky, kteří měli službu, zmizeli.

*

Služba na plachetnicích nebyla nikdy jednoduchá

Když ale tesař zkontroloval stoky a zjistil, že loď nenabírá vodu, svitla jim naděje na záchranu. Druhý důstojník mezitím obešel loď a potvrdil, že kapitán, první důstojník a většina členů posádky, kteří byli v době nárazu ve službě, odpluli v záchranném člunu z levoboku. Bylo zřejmé, že po srážce s ledovcem došlo k panice, které podlehl i kapitán. Ten přitom nejenže opustil svoji loď, ale zanechal na její palubě dokonce i svého syna, který se s ním plavil jako kadet!

Nicméně ti, co byli tak zbaběle ponechání svému osudu, začali neprodleně pracovat na své záchraně. Do jejich čela se postavil druhý důstojník Leyvret a chladnokrevný tesař Thomas Howard. Cestující, kuchař, stewardi a zbylí členové posádky byli ihned rozděleni do strážních služeb a kapitánův syn zamířil ke kormidlu. Lidé se dali do odklízení poškozené takeláže a snažili se dát na palubě všechno do pořádku tak, aby se dalo pokračovat v plavbě. Rovněž začali shazovat do moře led, jehož po srážce zůstala na palubě velká spousta.

Navzdory nesnázím se podařilo zprovoznit náhradní vrátek a vytáhnout vratiplachtu. Když se rozednilo, loď se konečně začala díky náhradním plachtám vzdalovat od ledovce. V tu chvíli se na levoboku objevil člun, který se zjevně snažil dostat znovu k lodi. Lidé v něm neměli vesla a zoufale křičeli o pomoc. Člun krom toho neustále zaplavovaly vzedmuté vlny.  Indian Queen však vzhledem k vlastnímu poškození nemohla manévrovat a jakýkoliv pokus o obrat zpět by za stávajících povětrnostních podmínek ohrozil ji samotnou. Její posádce tak nezbylo nic jiného, n ež se snažit udržovat vůči vlnám a větru ten nejvýhodnější kurs a dívat se, jak neovladatelný člun pomalu mizí v mlhavém oceánu…

*

Krátce poté se pod vlivem silného větru zřítil opravený přední stěžeň. Spadl na druhý záchranný člun a na pracovní čluny, které byly již předtím poškozeny padajícími ráhny. Bylo rtedy nutné se zbavit trosek předního stěžně a uvolnit palubu. I v této chvíli projevil největší chladnokrevnost lodní tesař, jemuž pomáhal 2. důstojník a zbývající čtyři námořníci, kteří na lodi zbyli.

Když se podařilo všechny trosky odstranit, nastal čas zjistit, kolik lidí vůbec na lodi zůstalo. Vyšlo přitom najevo, že kapitán, 1. důstojník a patnáct námořníků zahynulo v člunu, který po srážce s ledovce v panice spustili na rozbouřené moře. Svému osudu ponechali 2. důstojníka, lodního tesaře, čtyři starší námořníky, jednoho mladšího námořníka, dva kadety, kuchaře, stevardy, doktora, hospodáře a čtyřicet cestujících. Mezi nimi i tři ženy a sem dětí!

*

Dobová rytina srážky plachetnice Indian Queen s ledovcem

Přiměřeně stabilizovaná loď zamířila do chilského přístavu Valparaiso, vzdáleného od místa nehody asi 3800 námořních mil. Třetího dubna se vítr změnil na jižní a posádka proto mohla napnout další plachty. Stalo se tak i díky tomu, že ke zbytku hlavního stěžně mohla být připevněna horní čnělka, která se po srážce s ledovcem sice zřítila na palubu, ale nepoškodila se. Díky tomu se rychlost lodi zvýšila na tři až čtyři uzly, ale teprve 7. dubna se konečně dostali z dosahu plovoucích ledovců a ledových ker.

Dalšími úpravami takeláže se jim podařilo zvýšit rychlost přes pět uzlů, přestože loď neustále čelila náporům rozbouřeného moře. Každopádně bylo důležité, že do lodi nezatékalo. Její trup přečkal srážku s ledovcem velmi dobře. Během 7. května konečně spatřili plachty na obzoru. Jednalo se o velrybářskou loď La Fayette z New Bedfordu, jejíž kapitán jim pomohl opravit polohu, stanovenou chybně o 30 zeměpisné délky.

Následující den se setkali s francouzskou válečnou lodí Constantine, která je doprovodila až do přístavu Valparaiso, kde hodili kotvu 9. května 1859, přesně čtyřicet dní po srážce s ledovcem. V přístavu osud lodi vzbudil mimořádnou pozornost a místní úřady vysoce oceńovali 2. důstojníka a tesaře, kteří s pouhými čtyřmi zkušenými námořníky dokázali zorganizovat řízení těžce poškozené lodi a dovést ji bezpečně do přístavu.

Text © Kpt. Radomír Novotný

Foto © CESKYKORZAR.CZ

Komentáře nejsou povoleny.