Sbohem moře, sbohem oceány!

Ville d’Amiens, Gerard Fraineau a vlajka válečného námořnictva Svobodných Francouzů (FNFL)

„Člověče, já přece nedělám vtipy, nebo se vám zdá, že jsem veselý? Nezvítězí pravda ani demokracie. Vždycky zvítězí jenom ten, kdo je silnější. Všechno ostatní je lež, kterou se ohlupují lidé a malé národy. Zbavte se už jednou toho omezeného pohledu. Nezáleží na pravdě ani na demokracii, tím méně na ušlechtilých lidech nebo státech, jako je váš. Světu vládne jen moc a síla. Někdy se mi zdá, že síly dobra a zla jsou vyrovnány. Je to vlastně život a smrt. Stále se rodíme a stále umíráme. Smrt sice vítězí nad životem, ale nezahubí ho. Je to všechno jen boj protikladů, kadete…“

Existují knížky, které, obzvlášť když je čtete v mladém věku, vám utkví v paměti způsobem, jako by vás jejich autor doslova očaroval. Dovedně vyfabulované, s přesvědčivě vykreslenými postavami a především sugestivně stylizované. A když je zakomponujete ještě do atmosféry 2. světové války, okořeníte je vůní moře a exotických dálek stejně jako dramatickými okamžiky krvavých bitev napříč všemi kontinenty, nebudete často ani dýchat napětím.

*

Francouzská kniha o osudech námořníků z torpédoborce La Combattante, parník Ville d’Amiens a česká kniha Sbohem moře, sbohem oceány!

Z dnešního pohledu už kdysi dávno, v roce 1975, za hluboké totality, se na pultech českých knihkupectví objevila publikace, která mezi všemi těmi prorežimními slátaninami působila jako zjevení. Pravda, byla útlá, čítala jen něco málo přes 260 stránek, přebal působil hodně nenápadným dojmem, nicméně její obsah byl pro mnohé čtenáře naprosto úchvatnou exkurzí do válečných let z dosud netušeného úhlu pohledu. Tedy netušeného v tehdejší střední Evropě, obehnané ostnatým drátem a zbavené kontaktu s okolním světem. Jmenovala se Sbohem moře, sbohem oceány!

*

Drobnou, nicméně nepřehlédnutelnou vadou na kráse této publikace bylo, že na rozdíl od jiných podobných knížek, se navzdory zjevným nepřesnostem a nelogičnostem snažila tvářit jako autobiografie, líčící skutečné životní osudy českého lodního lékaře ve službách jednotek Svobodných Francouzů. Ne, že by Gerard Fraineau, který je pod ní podepsán, neexistoval, ne že by u Svobodných Francouzů nesloužil. Tyto dvě věci jsou historicky doloženy, ale samotná kniha je ve skutečnosti kompilací nejrůznějších událostí, příběhů a osudů a je škoda, že jako takové nebyly uvedeny na pravou míru. Lhát se prostě nemá, i když by to mělo zdánlivě posloužit dobré věci. A i když po knize dodnes sahají desítky a stovky čtenářů včetně autora těchto řádků.

*

Ville d’Amiens na podzim 1942 ve Spojených státech

Gerard Fraineau bylo ve skutečnosti jen krycí jméno příslušníka československých zahraničních jednotek na západní frontě. Důvod byl nasnadě, protože většina vojáků i dobrovolníků, kteří opouštěli po březnu 1939 okupovanou republiku s cílem vyřídit si to s Hitlerem jinde a jinak, nechávala doma své nejbližší. A mstivost nacistů (podobně jako komunistů po Únoru 48) neznala v tomto ohledu mezí. Ve skutečnosti se jmenoval Gerhart Freund a pocházel z Ústí nad Labem, kde se narodil 19. listopadu 1912 v rodině uznávaného ústeckého lékaře Otakara Freunda (*1881-?), který vedl soukromé nervové sanatorium v Kliši. Mladý Gerhart (používající počeštěné příjmení Fráňa) se přidržel rodinné tradice a v roce 1936 promoval na lékařské fakultě. Poté krátce praktikoval ve Zlíně u Jana A. Bati.

Ještě v dubnu 1939 uprchl do Polska a 13. března 1941 dostal od exilové vlády Edvarda Beneše svolení ke službě u námořnictva Svobodných Francouzů (FNFL). Oficiálně se uvádí, že 20. března nastoupil jako lodní lékař na loď Ville d’Amiens, 4. dubna 1943 byl přidělen na ostrov Wight a do 11. srpna 1945 sloužil jako lékař v hodnosti poručíka na torpédoborci La Combattante. V říjnu 1945 byl demobilizován a vrátil se do Československa, kde se posléze dozvěděl, že jeho otec, matka Markéta (*1892-?) a bratr Felix (*1922-?) spolu s ostatními příbuznými zahynuli v koncentračních táborech (rodiče a bratr zamířili v říjnu 1942 nejprve transportem č. 797 z Prahy do Terezína a odtud transportem č. 1689 do Osvětimi, odkud, jak známo, nebylo návratu).

Se svou ženou, kterou poznal v Anglii, a dvěma syny zamířil do Zlína, kde ale už Jan A. Baťa nebyl v kursu (Beneš a bolševici se rukou společnou postarali o jeho diskreditaci), a tak se navzdory svým zkušenostem jako příslušník západního odboje uchytil jen jako závodní lékař. A jako by to nestačilo, při porodu třetího syna mu manželka zemřela. O děti se nakonec staral se svou druhou ženou, která přežila koncentrák. Vydání knížky se už nedočkal, zemřel 8. května 1974 ve Zlíně (tehdy ještě Gottwaldově…).

*

Ville d’Amiens v Sydney v době, kdy se zde dokončoval proslulý obloukový most

Přitom knize a její čtivosti by nijak neuškodila poznámka, že se jedná o román, který vznikl toliko na základě válečných vzpomínek muže, který za 2. světové války na rozdíl od jiných, kteří v potu tváře vyráběli v protektorátních fabrikách kanóny, tanky a letadla pro wehrmacht a luftwaffe, případně udávali své židovské a jinak smýšlející sousedy, přiložil svou ruku k porážce fašismu. Ostatně by to odpovídalo i autorskému podílu na vzniku publikace. Skutečným autorem byl totiž zkušený spisovatel a obratný fabulátor Pavel Hejcman (*1927), autor mnoha dobrodružných, historických a kriminálních románů. Ostatně u jeho profilu se zcela otevřeně píše, že „odborná zasvěcenost a realismus, jazyková kultura a vypravěčský styl jeho prací z nejrůznějších částí světa činí jeho romány, u nichž si čtenář nemůže být jist, co je fikce a co skutečnost, stále živé a strhující…“

*

V této souvislosti nemohu nevzpomenout jiného autora, který s podobnou přesvědčivostí a literární brilantností líčil příběhy z prostředí válečných letců. Jmenoval se Václav Kubec (1907-1989), byl to někdejší pilot letectva předmnichovské republiky, a například jeho Hrdinové válečného nebe se podobně jako kniha Sbohem moře, sbohem oceány! čtou jedním dechem a patří ke klenotům všech milovníků válečné historie. Nicméně Václav Kubec rozlišoval mezi fikcí a fantazií a z jeho povídek a příběhů je zřejmé, kdy se jedná o beletrii a kdy o literaturu faktu. Co však oba autory – Pavla Hejcmana i Václava Kubce – spojuje, to bylo jejich svobodomyslné smýšlení a potíže, s nimiž se potýkali za totality.  Václav Kubec musel už po Únoru 48 vyměnil místo redaktora v Melantrichu za práci na poště, a Pavel Hejcman mohl po Srpnu 68 publikovat už jen pod nejrůznějšími pseudonymy (proto také knížce Sbohem moře, sbohem oceány! propůjčil své někdejší válečné jméno Gerhart Freund).

*

Ville d’Amiens (vpravo) ve společnosti jiného zaoceánského parníku

A jak to tedy ve skutečnosti bylo? Asi nemá smysl se šťourat v každé kapitole, natož v každé větě. Bylo by to nejen zbytečné, ale i hloupé, protože tahle čtivá knížka sama o sobě by si to nezasloužila. Historie znalý čtenář zjevné nesrovnalosti nepochybně objeví sám bez nápovědy, takže mu chceme nabídnout jen asi nejzávažnější prohřešek proti skutečnosti, jehož se autoři dopustili na osudech dvou hlavních hrdinek knížky, a to obchodní lodi Ville d’Amiens a eskortního torpédoborce La Combattante.

*

Už v době, kdy autor těchto řádek četl knížku Sbohem moře, sbohem oceány!, vadila mu zcela zásadně jedna věc. A to, že ji nedoprovázely žádné fotografie, žádné relevantní dokumenty. Pokud mělo jít o publikaci, založenou na skutečných faktech, neměla by postrádat obrazový doprovod. Navíc si asi každý druhý čtenář pokládal otázku, jak vlastně ona úžasná Ville d’Amiens, jejíž plavby poznamenaly tolik lidských osudů, počínaje bouřlivou nocí mezi smečkami ponorek s Doreen Lakehurstovou, přes výměny názorů a životních postřehů s prvním důstojníkem Perthem nebo šéfinženýrem Le Brancem až po léčbu topiče a šamana v jedné osobě Shiby Kamara, vypadala? Jak byla natřená, kolik měla komínů? Pro někoho možná naprosté zbytečnosti, pro milovníka moří a lodí otázky naprosto zásadní. A protože odpověď nepřicházela, začal i autor těchto řádek věřit, že kromě příběhů, je vyfabulovaná i Ville d’Amiens, že její jméno je podobně jako jména ústředních postav pouhou hříčkou autora, zakrývající snad skutečné jméno jiné lodi.

Pochybnosti zesílily poté, co autor začal shromažďovat odbornou literaturu včetně někdejší bible francouzského válečného námořnictva za 2. světové války French Warships of World War II od francouzského historika Jeana Labayleho Couhata, kterou v roce 1971 vydalo renomované londýnské nakladatelství Ian Allan, a kde o existenci nějaké Ville d’Amiens nebyla ani zmínka. Nicméně bylo zjevné, že tato útlá publikace nemůže postihnout celou šíři francouzských námořních aktivit v letech 1939-1945, a tak nezbylo než pátrat dál. Teprve bádání v britských a francouzských archívech a muzeích umožnilo poodhalit roušku tajemství, spjatou s lodí, která skutečně brázdila vlny moří a oceánů a opravdu směřovala i do teplých rovníkových vod…

*

Ve Francii považují za rodiště Gerarda Fráni město Zlín; zajímavá jsou rovněž data jeho přijetí do služby u Svobodných Francouzů a demobilizace

La Ville d’Amiens se sice po většinu své námořní kariéry plavila pod francouzskou vlajkou, ale její vznik má svůj původ v irském Londonderry. Na základě anglo-francouzské dohody z listopadu 1918 byla v tamních loděnicích objednána stavba tří lodí, pojmenovaných podle francouzských měst Ville de Metz, Ville de Verdun a Ville de Strasbourg, které později doplnila ještě zakázka na Ville d’Amiens. Jejich stavbu financovala společnost Société Havraise Péninsulaire de navigation, která lodě následně pronajala rejdařství Messageries Maritimes (MM).

Ville d’Amiens byla spuštěna na vodu 9. dubna 1924 a její hrubá prostornost činila při délce 131 m a šířce 16,4 m 7142 BRT. Protože se s ní počítalo na „suezskou“ linku do Austrálie, o kterou zpravidla jevil zájem větší počet cestujících, byla loď opatřena promenádní palubou a kajutami pro 32 cestujících v první, 58 v druhé a 478 ve třetí třídě. V roce 1929 pak byla jako první loď rejdařství MM vybavena parní turbínou typu Bauer Wach o výkonu 4400 k, s kterou dosahovala rychlosti 13,5 uzlu za hodinu.

*

Eskortní torpédoborec L19 La Combattante

V roce 1934 byla loď převedena na novou „panamskou“ linku z Marseille do Nové Kaledonie v jižním Tichomoří, která zajišťovala spojení s tamním přístavem Nouméa šestkrát do roka. Na té působila až do počátku války. Porážka Francie zastihla loď v přístavu Papeete na Tahiti, kde ji 1. července zablokovaly britské námořní síly. Od té chvíle probíhala jednání o jejím dalším osudu, která však zřejmě nebyla jednoduchá. Teprve 2. září se většina posádky, čítající 6 důstojníků a 68 námořníků, rozhodla připojit ke Svobodným Francouzům generála De Gaulla. Mezi těmi, kdo odmítli a rozhodli se vystoupil na břeh, byl mimo jiné kapitán lodi, jeho zástupce a komisař.

Novým velitelem lodi byl proto jmenován anglický důstojník z křižníku HMS Achilles, pod jehož velením a francouzskou vlajkou zamířila loď 19. září přes Auckland a Sydney do jižní Afriky. V Durbanu byla podstatná část francouzské posádky repatriována do vlasti a Ville d’Amiens se v následujících měsících plavila s převážně anglickou posádkou, s kterou 10. února 1941 opustila Freetown a zamířila do Liverpoolu, kam dorazila 8. března.

*

Tady se dostáváme k  prvním rozporům v líčení osudů lodi Ville d’Amiens na stránkách knihy Sbohem moře, sbohem oceány! Zatímco na stránkách románu vystupuje kapitán lodi Lonat jako pravý francouzský patriot, skutečnost byla zjevně poněkud odlišná. Navíc britskou korunu měl podle knihy zastupovat na lodi pouze 1. důstojník Perth, a nikoli celá posádka.

*

Koncem léta 1942 míří Ville d’Amiens do Spojených států a 8. října opouští New York jako součást konvoje HX211, s kterým 24. října připlouvá do Liverpoolu. Z Anglie se následně vydává k jihu Afriky a 2. července hází kotvu opět v Durbanu. Odtud se pak přes Freetown, kam dorazí o šestadvacet dní později, vrací 19. srpna zpět do Liverpoolu a 23. února 1944 následuje další cesta do Freetownu, kde se objeví 15. března.

*

Tatáž loď z levoboku

Další nesrovnalost mezi líčením plaveb Ville d’Amiens ve zmíněné knížce pamětí Gerarda Fraineau a skutečností spočívá v záměně přístavů Freetown a Fremantle. Zatímco ten první leží v Sierra Leone při Guinejském zálivu, ten druhý se nachází až na západoaustralském pobřeží a tvoří součást Perthu. A zvládnout trasu mezi Fremantlem a Liverpoolem kolem mysu Dobré naděje za tři týdny bylo pro Ville d’Amiens naprosto nemyslitelné.

*

Teprve v září 1944 Ville d’Amiens dostává opět francouzskou posádku a francouzského velitele. Tou dobou už ovšem Gerard Fraineu údajně slouží na fregatě La Combattante. A z její paluby také údajně sleduje zánik lodi svého srdce – Ville d’Amiens!

Čtenář si nepochybně vybaví sugestivní scénu souboje s německou ponorkou, která ještě v poslední chvíli po taranování francouzskou fregatou stihne odpálit smrtící torpédo, které pošle Ville d’Amiens ke dnu.

*

„Palte, palte!“ řval kapitán, ale děla už byla v mrtvém úhlu. V té chvíli vytryskl k temné obloze děsivý karmínový zážeh. Krvavým jazykem ozářil prostor. Hustě sněžilo, ani jsme to nepostřehli. Ohlušující detonace a vzdutá vlna nás srazila na kolena.

Můj bože! Trinitrotoluen!

Přední nástavba „Ville d’Amiens“ i přikované tanky a děla, všechno vířilo vzduchem v rudém mraku a dopadalo jako dělové projektily kolem nás.

„Ville d’Amiens“ se rozloupla, velitelský můstek se vztyčil a s celou zadní částí zmizel v ledovém hrobě…“

*

Model torpédoborce La Combattante a jeho válečná vlajka

Hezky se to čte. Až z toho mrazí. Jen to není pravda. Ville d’Amiens se nikdy nepotopila. Naopak, dočkala se konce války a po ní se vrátila na někdejší novokaledonskou linku a v srpnu 1947 byla za svou účast ve válce dokonce odměněna Válečným křížem (Croix de guerre). Nicméně ještě předtím se v prosinci 1946 stačila zaplést do případu s údajnou přepravou zbraní do tehdejší Francouzské Indočíny. Posádka tehdy odmítla zamířit do Saigonu, protože se jednalo o neplánovanou odbočku a rejdařství jí za to nechtělo navýšit prémie. Posádka svůj krok sice omlouvala  tím, že náklad zbraní byl nade vší pochybnost určen proti zájmům Francie, nicméně v dubnu 1947 z toho byl v Marseille soud. V témže roce se pak Ville d’Amiens zapletla do ještě jedné aféry během nepokojů na Tahiti.

Nakonec se plavila do jižních moří až do roku 1952. V prosinci téhož roku byla rozebrána a v roce 1953 prodána v La Seyne do šrotu.

*

Jen tak na okraj: v době kdy Ville d’Amiens šla do šrotu, shánělo Československo první loď pro svou nově vznikající námořní plavbu. Shodou okolností tehdy nakonec koupilo loď, pocházející původně rovněž z anglických loděnic a dokonce ještě o čtyři roky starší, než byla Ville d’Amiens. První námořní loď ve službách poválečného Československa se pak pod jménem Republika plavila dalších deset let!

*

Protiletadlový pom-pom na palubě La Combattante

Podobné otazníky jako kolem Ville d’Amiens pak visí nad tím, co Gerard Fraineau prožil nebo mohl prožít na palubě La Combattante. Respektive, nakolik její osudy zakomponoval do knihy toliko na základě nejrůznějších svědectví z doslechu.

Bez zajímavosti není, že dodnes se pramen od pramene liší samotná charakteristika lodi La Combattante. Zatímco některé zdroje ji označují za fregatu (již zmíněný Jean Labayle Couhat), Britové, kteří ji postavili, ji představují jako eskadrový respektive doprovodný torpédoborec a nebo stíhač ponorek (tzv. fighter).

Loď La Combattante byla postavena ve skotských loděnicích Fairfield v Glasgow v roce 1940 v rámci programu na urychlenou obnovu britského válečného loďstva v době ohrožení nacistickým Německem. Nesla původně jméno Haldon a označení L19 a jednalo se o jednotku třídy Hunt III.

Při délce 85,3 m a šířce 10,16 m měla výtlak 1050 t (plný výtlak činil 1435 t). Pohon obstarávaly dvě turbíny o výkonu 19 000 k, maximální rychlost měla činit 27 uzlů (ve skutečnosti byla podstatně nižší) a dosah 2350 námořních mil (4350 km) při rychlosti 20 uzlů. Posádku tvořilo 168 mužů a výzbroj se skládala ze čtyř kanónů Mk XVI ráže 102 mm ve dvou dvouhlavňových věžích, pět kanónů Mk VII ráže 40 mm a tři kanóny Oerlikon ráže 20 mm, jeden dvouhlavňový torpédomet ráže 533 mm a šest protiponorkových vrhačů se zásobou 100 hlubinných náloží. Součástí výstroje pak byly rovněž dva radary a protiponorkový detekční systém ASDIC.

*

La Combattante s anglickým hydroplánem za zádí

Ještě v březnu 1941 utrpěl Haldon vážné poškození při útoku německé luftwaffe a po opravě byl v roce 1942 postoupen Svobodným Francouzům, kteří loď pojmenovali La Combattante. Do první akce se dostala pod velením kapitána Andrého Patoua 23. března 1943, kdy v Lamanšském průlivu zachraňovala posádku z nákladní lodi Stell Traveller, která najela na minu. V květnu a v září se pak vyznamenala při záchraně anglických a australských pilotů, které nechali vykoupat v moři stíhači luftwaffe, a zejména pak asistovala konvojům transportních lodí.

Na jaře 1944 se La Combattante osvědčila i v přímém boji. V noci z 25. na 26. dubna společně s fregatou HMS Rowley zachytila skupinu německých rychlých člunů a zvládla potopit S 147 a poškodit další. V noci z 12. na 13. května pak rozstřílela člun  S 141, na jehož palubě zahynul i syn admirála Dönitze poručík Klaus Dönitz.

Mnohem menší slávu nadělala v noci z 27. na 28. května, kdy narazila na další rychlé motorové čluny. Tentokrát se však jednalo o britská plavidla MTB 732 a MTB 739, a protože ani jedna skupina nedokázala správně identifikovat zdánlivého protivníka, připsala si La Combattante poněkud nešťastný zářez v podobě potopení MTB 732.

*

Během vylodění v Normandii v červnu 1944 se La Combattente zúčastnila podpůrné námořní operace Neptun, zachránila z moře posádku z havarovaného amerického bombardéru B-24 Liberator a podílela se na ochraně konvojů mezi Anglií a Normandií. V červenci jí pak byla svěřena mimořádně čestná úloha při přepravě generála Charlese de Gaulle s doprovodem do Francie. Při této cestě bylo na palubě i 250 miliónů franků jako základ nové měny na území osvobozené Francie.

*

Generál De Gaulle a kapitán torpédoborce La Combattante André Patou, který byl ještě koncem roku 1944 převelen do štábu válečného námořnictva svobodných Francouzů a po válce do dotáhl až na admirála

Až potud by osudy La Combattante nebyly v nějakém příkrém rozporu s líčením v knize Sbohem moře, sbohem oceány! Nicméně v době, kdy její autoři „potápěli“ Ville d’Amiens, šel ve skutečnosti ke dnu torpédoborec La Combattante…

*

Zajímavá je rovněž skutečnost, že se ve francouzských pramenech stran posádky La Combattante jméno Gerarda Fraineaua nikde nezmiňuje. Jako první palubní lékař je uváděn poručík Georges Marcel, jako další doktor Bouchit a nakonec doktor Maurice Assouly.

*

Bylo krátce před půlnocí 23. února 1945, když torpédoborec pod francouzskou vlajkou křižoval vody asi 25 námořních mil východně od hrabství Lincolnshire a severně od hrabství Norfolk. Přibližně ve 23:45 otřásla lodí mohutná exploze, která roztrhla trup asi s podobným účinkem, jak ho líčili autoři našeho románu v případě Ville d’Amiens. Naštěstí byly v blízkosti rychlé čluny MTB 763 a MTB 770, které zachránili 117 mužů ze 184-členné posádky.

Bezprostředně poté vznikly dohady, kdo nebo co bylo vlastně příčinou potopení La Combattante. Zprvu byl zánik lodi připisován mině, ale německá kriegsmarine záhy vyrukovala s tezí, že zánik lodi jde na konto její nové tajné zbraně. Admirál Dönitz si podle všeho hodlal přihřát svůj ponorkový eintopf a vypustil do světa, že torpédoborec poslala ke dnu svými dvěma torpédy kapesní ponorka U 5330 typu Seehund, řízená poručíkem Klausem Sparbrodtem. Po válce se verze s potopením torpédoborce ponorkou Seehund chopili i někteří historici. Problém  však vznikl, když se zjistilo, že nekoresponduje čas potopení lodi, uváděný posádkou lodi a Brity, s hlášením kriegsmarine, podle něhož Seehund potopil nepřátelský torpédoborec 24. února v 10:24. Zásah torpédem vyvracelo i svědectví samotné posádky torpédoborce a navíc hlášení ponorky se ukazovala postupem času jako neprůkazná i z dalších důvodů. Pozdější šetření a zejména výzkumy z posledních let, analyzující nejrůznější nesrovnalosti v hledání příčin potopení La Combattante, se tak nakonec opět přiklonily k teorii potopení minou.

*

Pohled na velitelskou věž torpédoborce La Combattante, německý torpédový člun třídy S a seznam sedmašedesáti obětí francouzské lodi včetně dvou příslušníků Royal Navy

Jak je vidět, i na pohled krásná a mimořádně poutavá knížka může skrývat podivuhodná tajemství. V tomto případě se navíc ukazuje, jak ošidná může být hra na pravdu. Obzvlášť pak, když se kouzlí se skutečnými názvy a jmény a fikce a příběhy z druhé ruky se vydávají za vlastní skutečné prožitky. Nicméně na čtivosti knihy Sbohem moře, sbohem oceány! to nic neubírá.

© František Kuník