Rusko a lodě Mistral

001_MistralK ČEMU POTŘEBUJE PUTIN OBŘÍ VÝSADKOVÉ LODĚ TŘÍDY MISTRAL?

 (EVROPA 2014) Když Francie uzavírala před několika lety s Ruskem kontrakt na stavbu dvojice obřích výsadkových plavidel třídy Mistral (někdy také označovaných jako vrtulníkové lodi Landing Helicopter Dock – LHD, ale obecně známé spíše jako tzv. Amphibious Assault Ship – Nosič obojživelných intervenčních sil), chlouby francouzského loďařského a zbrojařského průmyslu, bylo z toho slávy, že na oslavy kontraktu pomalu nestačily ani vládní zásoby šampaňského. Jenže uplynulo cosi vody v Seině a z někdejšího partnera EU a celého západního světa se takřka přes noc stal naprosto nevyzpytatelný sabotér veškerého dosavadního mírového soužití.

*

Photex MISTRAL TONNERREVálka s Gruzií, podpora syrského diktátora a masového vraha Bašára Asada, vyzbrojování severokorejského režimu, okupace Krymu, podpora východoukrajinských separatistů a věrolomné pošlapávání veškerých mezinárodních dohod a úmluv učinila z dnešního Ruska opět režim nejen krajně podezřelý, ale dokonce velmi nápadně připomínající jiného agresora, který v polovině 30. let minulého století před podobně zkoprnělou Evropou začal navzdory versailleské smlouvě masivně zbrojit, poslal armádu do demilitarizovaného Porýní a po olympijském spektáklu v roce 1936 zabral o dva roky později Rakousko a československé Sudety a začal se chystat utopit Evropu v krvi miliónů nevinných obětí.

*

A nyní, když první z dvojice objednaných lodí Vladivostok 501 a Sevastopol 502 je hotová a měla by být předána nanejvýš pochybnému zákazníkovi, neví Paříž, jak z téhle šlamastyky ven. Francouzský prezident Holland se sice nechal slyšet, že předání lodí bude pozdrženo dokud se neuklidní situace na východní Ukrajině a nebude tam dodržováno příměří, ale něčemu takovému by neuvěřil ani eskymák. A pokud by se nenašel jiný zájemce o dokončený vojenský materiál za bezmála půldruhé miliardy euro, lze si jen těžko představit, že nynější nájemník Elysejského paláce, který se po české hlavě státu těší v Evropě asi největším posměškům, dokáže překročit neblahý „daladierovský“ stín.

Rusko sice při podpisu smlouvy tvrdilo, že zatímco Sevastopol se stane součástí černomořské flotily, Vladivostok posílí tu tichomořskou. Kdo ale zná sovětskou a novodobou ruskou historii, dobře ví, že pro Kreml jsou všechny západní země nepřítelem, jemuž se může navykládat cokoliv, aniž by na nějaké sliby a dohody bylo později nutné brát sebemenší zřetel.

*

Lodě třídy Mistral mají při délce 199 m výtlak 21 500 t, mohou nést až 16 vrtulníků, 450 vojáků, šest desítek obrněných vozidel včetně 13 bitevních tanků třídy Leclerc a čtyři výsadkové čluny třídy CTM (Chalands de transport de matériel), respektive 2 čluny CTM a dvě rychlá vznášedla LCAC a patří momentálně k tomu nejlepšímu, co si lze na zbrojním trhu v dané kategorii válečných plavidel pořídit. Nejsou sice největší – v porovnání s obdobnými americkými plavidly třídy Wasp jsou v podstatě o polovinu menší (a větší je i italská loď Cavour nebo španělská Juan Carlos I.), Nicméně tři jednotky z výzbroje francouzského námořnictva (Mistral, Tonnerre a Dixmude) mají za sebou už několikaletý spolehlivý provoz, který dokázal prověřit jejich kvality.

*

Ruská zakázka přišla na sklonku první dekády 21. století a po osmiměsíčním vyjednávání tehdejší prezident Dmitrij Medvěděv schválil koupi dvou lodí s opcí na další dvě. Splátkové financování obchodu bylo svěřeno podniku Rosoboronexport a zatímco první jednotka měla přijít na 750 miliónů eur (cca 21 miliard Kč), druhá na 650 miliónů eur. S dokončením a předáním Vladivostoku se přitom počítalo na poslední kvartál 2014, Sevastopol měl následovat o rok později.

Představy ruského velení stran pořízení nových výsadkových plavidel přitom nebyly jednotné a náčelník generálního štábu generál Nikolaj Makarov například prosazoval, aby byla v cizině pořízena pouze jedna loď a zbývající tři postaveny na základě získaných technologií v ruských loděnicích. Nicméně tehdejší francouzský prezident Nicolas Sarkozy během dvoudenní návštěvy Moskvy tento návrh smetl se stolu a prosadil, že první dvě lodě se vybudují ve Francii a teprve další pár může vzniknout v Rusku. Ještě v lednu 2010 pak byla podepsána dohoda o vzniku konsorcia, aloženého z loděnic DCNS a STX a ruských USC (United Shipbuilding Corporation/Objedinonnaja sudostrojitělnaja korporacija; OSK).

Už tehdy z toho byl pěkný poprask, zejména na druhé straně Atlantiku. Šest republikánských senátorů v čele s Johnem McCainem si stěžovalo tehdy francouzskému velvyslanci ve Washingtonu a hlavní republikánská představitelka v zahraničním výboru Kongresu Ileana Ros-Lehtinenová vystoupila s požadavkem, že by „Francie a další členské státy Severoatlantické aliance měly odmítnout žádosti Ruské federace o dodávky hlavních a vysoce sofistikovaných zbraňových systémů.“ O významu zakázky svědčí koneckonců skutečnost, že se jednalo o první zbrojní kontrakt takového rozsahu od prodeje proudových motorů Rolls-Royce Nene a Derwent stalinskému Rusku těsně před spuštěním železné opony v roce 1947 (tyto vynikající britské motory nakonec pomohly zásadním způsobem dokončit vývoj a nastartovat výrobu ruských proudových stíhaček MiG-15, které by se jinak nestačily objevit na korejském nebi).

*

003_MistralVzhledem k výše popsané hodnotě lodí Kreml pozastavení jejich dodávky samozřejmě patřičně nadzvedlo. Jeho silácká prohlášení, že si podobné lodě v případě jejich nedodání postaví sám, jsou však stejně směšná, jako důvěryhodnost jejich hlasatelů. I školáka obecné školy v této souvislosti napadne, že kdyby toho byl schopen, neobjednával by si tyto lodě za drahé peníze v cizině.

*

Rusko se v minulosti ocitlo v podobné situaci už několikrát. Ještě za carského režimu si pořizovalo válečné lodě nejen ve Francii (mj. bitevní loď Cezarevič), ale také ve Velké Británii (pancéřový křižník Rjurik), Německu (křižník Askold, ponorky Karp a Karas) nebo Spojených státech (obrněnec Retvizan a křižník Varjag). A za Stalina tomu nebylo jinak, když se učilo stavět nákladní automobily podle Forda, celokovová letadla podle německých konstruktérů Junkerse a Dorniera a nakupovalo moderní torpédoborce (Taškent) a křižníky (Lützow alias Tallin) od Mussoliniho a Hitlera. Důvod byl přitom zcela prostý – vývojová a technologická impotence režimu, který se ani během 2. světové války a po ní nedokázal k moderním technologiím dostat jinak než prostřednictvím průmyslové špionáže (atomová bomba), kopírováním od spojenců dodané vojenské techniky (počínaje automobily přes tanky až po letadla, poskytnuté Stalinovi během 2. světové války v rámci válečné pomoci Lend Lease) či ukořistěné vojenské techniky a odvlečených odborníků nejen nepřátel, ale i spojenců (němečtí raketoví odborníci; Hugo Schmeisser a jeho útočná puška StG 44, která se stala vzorem pro Kalašnikov AK-47; německé supermoderní ponorky třídy XXI, jejichž kopie se staly základem poválečného ponorkového loďstva SSSR – viz ponorky třídy Whiskey; a nebo americký bombardér B-29, jehož jeden exemplář, který po náletu na Japonsko přistál nouzově u Vladivostoku, Rusové do posledního šroubku rozebrali a okopírovali do podoby vlastního bombardéru Tu-4 a v podstatě se tak domohli technologie, od níž pokračovali ve vývoji dalších strategických bombardérů).

*

V souvislosti s celým tímto vojenským kontraktem se samozřejmě vkrádá otázka, k čemu Rusko podobná plavidla vůbec potřebuje. Obzvlášť pak v době, kdy celá Evropa a USA omezují výdaje na zbrojení, zatímco Kreml už několik let pumpuje do svých ozbrojených sil stále víc a víc miliard.

Někdo může samozřejmě namítnout, a k čemu je potřebuje Francie? Nicméně odpověď není nijak složitá. Francie se už v 80. letech podílela na mírové misi v Libanonu, o dekádu později se zapojila do akce mezinárodních sil, usilujících uklidnit situaci na území bývalé Jugoslávie, angažuje se v bojích se somálskými piráty v Arabském moři, zúčastnila se operací v Perském zálivu proti režimu Saddáma Husseina a angažuje s bojích proti Talibanu v Afghánistánu. Ve všech těchto uvedených případech slouží Francouzům podobné lodě nikoli k agresi a okupaci cizího území, ale naopak při osvobozování okupovaného území jako v případě Kuvajtu a nebo jako velící a logistické zajištění jejich ozbrojených sil během mezinárodních misí na obnovení míru a klidu v konfliktních oblastech daleko od domovských břehů a jako plovoucí vojenské nemocnice – jakási obdoba pozemních MASHů.

Rusko se však nikdy na žádné z podobných mezinárodních mírových či humanitárních misí nepodílelo a nepodílí. Ve skutečnosti dokonce jeho kšeftaři s vojenským materiálem zásobují zpravidla ty nejodpornější síly z řad diktátorů a teroristů se stále zjevnějším cílem zaměstnat NATO a USA co nejdál od Evropy a od bývalých sovětských satelitů, které by Moskva pod vedením současného hosudara Putina opět ráda připojila ke svému neokoloniálnímu impériu.

Kreml v tomto ohledu samozřejmě pracuje na co nejširší frontě a obří výsadkové lodě třídy Mistral jsou jen malý střípkem v celkové mozaice kroků, které v této souvislosti Rusko podniká. K těm neméně důležitým patří například vytváření „trojských koní“ uvnitř EU v podobě prodejnosti nejvyšších představitelů Maďarska, Slovenska a nebo České republiky. Pokud by však selhala taktika „anšlusů“ a „mnichovských diktátů“, a EU a NATO by se rozhodli „sedlat do boje“, pak jsou zde právě ony výsadkové lodě. Naprosto ideální pro bleskový výpad na černomořském pobřeží do týlu ukrajinských sil a nebo na Baltu do týlu pobaltských republik. Koneckonců velitel ruského válečného námořnictva Vladimír Vysockij se už v roce 2009 nechal slyšet, že potřeba těchto lodí se zrodila během konfliktu v Jižní Osetii (sic !), kterou Rusové pomohli odtrhnout od Gruzie. Protože jim však podobné lodě chyběly, nemohli do Gruzie vtrhnout snazším způsobem z moře, ale plahočit se neschůdným kavkazským terénem.

O tom, že si o případném nasazení těchto intervenčních plavidel ruským válečným námořnictvem netřeba činit nejmenší iluze, svědčí i naivně upřímné prohlášení generála Makarova. Podle jeho slov by totiž loď Vladivostok měla být schopna přesunu ozbrojených sil na Kurilské ostrovy. Ponecháme-li stranou otázku, proč zrovna na Kurily (že by si Rusko nebylo jisté jejich právoplatným držením?), které jsou již beztak plné vojáků, k čemu potřebuje ještě ofenzivnější výzbroj v podobě bitevních vrtulníků Ka-52K Katran (navalizovaná verze známého stroje Ka-52 Alligator)? A proč bylo rozhodnuto ji vybavit pro přepravu vojáků a těžké bojové techniky na rozdíl od běžných výsadkových člunů speciálními plavidly typu ro-ro (roll-on roll-off) se skládací rampou na přídi i na zádi, jako šitými na míru výsadkům na černomořských nebo baltských plážích? Podobné otázky budí i další speciální úpravy lodí pro službu v chladných vodách severu, zahrnující zpevnění a lepší vyhřívání vzletové a přistávací paluby či zesílení tepelné izolace. Nasazení i tak velkých lodí během zimy v severním Pacifiku nebo Atlantiku je více než pochybné. Na Baltu by však něco takového až tak velký problém nebyl.

*

004_MistralA tak zatímco Francie má před očima hlavně miliardy z lukrativního obchodu bez ohledu na případné následky, malé členské státy Severoatlantické aliance v Pobaltí mají před očima děs a hrůzu. Všechny tři jako jeden muž okamžitě protestovaly proti vyzbrojování Ruska loděmi třídy Mistral a litevský ministr obrany v té souvislosti novinářům sdělil: „Je to strašná chyba. Je to nešťastný precedens, kdy člen NATO a EU prodává ofenzivní zbraně do země, jejíž demokracie není na takové úrovni, abychom se mohli cítit klidní a bezpeční.“

A pokud má snad někdo pocit, že by nasazení zmíněných výsadkových lodí dokázalo zabránit těch pár stíhaček NATO (mezi nimiž čas od času operují i české Grippeny) nad Estonskem, Lotyšskem a Litvou, žije v zajetí bludů. O jejich vzdušnou ochranu by se totiž spolehlivě postaraly nejen ruské letecké síly zpoza východní hranice pobaltských států, jejichž přelet nad Balt je otázkou několika málo minut, ale také z kaliningradského „Gibraltaru“, napěchovaného nejen konvenčními, ale i jadernými zbraněmi.

*

V této souvislosti se nelze ubránit jedné drobné poznámce. Takový Londýn se totiž může jen tetelit blahem, že mu Skotsko v nedávném referendu nedalo „sbohem“. Jinak by totiž obranyschopnost Skotska jakožto nečlena EU a NATO a v souvislosti s nízkou populací a nízkým HDP i nedostatečně vyzbrojeného asi těžko mohla zamezit provokacím ze strany stále hladovějšího ruského medvěda. A tím pádem by se ne mohla, ale vysloveně stala Achillovou patou celého NATO a západoevropského bezpečnostního systému. Obzvlášť pak za současné situace, kdy se například Praha a Budapešť od těchto bezpečnostních struktur pod vlivem kremelských zpravodajských služeb zcela očividně a vědomě vzdalují.

© -CK-

Komentáře nejsou povoleny.