Romantika pod plachtami

Jak jste už mohli nepochybně zaznamenat, suchozemské Česko a jeho námořníci se vracejí na vlny moří a oceánů prostřednictvím vlastních lodí. Nejde sice o tzv. harvardskými fondy prošustrovanou Československou respektive Českou námořní plavbu, ale o plachetnici La Grace, jejíž „korzárská“ posádka na rozdíl od Koženého finančních pirátů ví, co je to hrdost a čest. A přestože se jedná o loď nevelkou, která vznikla jako replika brigy z druhé poloviny 18. století, o to větší je její půvab. V této souvislosti přitom asi leckoho napadne, kolik že podobných historických plachetnic brázdí vody naší planety a do jaké že to společnosti se česká La Grace rozhodla vstoupit.

Jedna z vůbec prvních replik historických lodí vycházela z Kolumbovy karaky Santa Maria a spatřila světlo světa u příležitosti čtyřstého výročí jeho objevné cesty přes Atlantik v roce 1892. Od té doby uplynulo už více než další století a lidé z Evropy i Ameriky, posedlí láskou k moři, pomohli na svět ne desítkám, ale stovkám replik historických korábů. Už v polovině minulého století vznikly více či méně věrné kopie lodí jako Golden Hind, Mayflower a nebo Bounty. Dílem jako oslava námořních tradic (Golden Hind), dílem jako rekvizity výpravných hollywoodských filmů (Bounty).

Největší boom ve stavbě dávnou romantikou opředených plachetnic však zaznamenalo až poslední zhruba čtvrtstoletí. Až do té doby provázaly stavbu historických replik potíže ani ne tak technického rázu jako spíše nedostatku finančních prostředků. Pokud stavbu plavidla nezaplatili hollywoodští producenti, mohli si všichni nechat o podobných lodích nechat jen zdát. Když se však do hry zapojily nejrůznější nadace, soukromí investoři a námořní muzea a našly se cesty k ekonomickému využití těchto plavidel jakožto turistických atrakcí a rekvizit nových velkofilmových a televizních produkcí, byla cesta k obnově jejich zašlé slávy otevřena.

Snad nejčastější replikou historické plachetnice je již zmíněná Kolumbova Santa Maria, respektive další lodí jeho někdejší eskadry při cestě do Nového světa Pinta a Niña. Jejich více či méně zdařilé repliky vznikly během posledního století nejen v domovském Španělsku, ale také ve Spojených státech, Argentině a nebo Venezuele. Některé měly přitom i velmi dramatické osudy, které si nezadají s těmi před půl století

Jako typický příklad může posloužit španělská replika Santa Marie z roku 1951. Loď si zahrála v řadě filmů, ať už to byl kolumbovský snímek Alba de America, Christopher Columbus a nebo The Last Voyage of Sindbad a poté sloužila jako námořní muzeum v Barceloně, dokud v roce 1991 nepodlehla útoku teroristů.

Několik replik vzniklo rovněž od neméně proslulé lodi Bounty. Za jejich zrodem stály povětšinou peníze hollywoodských studií, kde první film o vzbouřencích vedených Christianem Fletcherem, vznikl už v roce 1916 v éře němého filmu. První replika plachetnice Bounty se zrodila na základě objednávky studia Metro-Goldwyn-Meyer v polovině 30. let. Nešlo však o novou stavbu, ale o rekonstrukci dochované plachetnice. Od základu nová Bounty (označovaná také jako Bounty II) vznikla až pro další velkofilm z roku 1962 s Marlonem Brandem. Později, přesněji v roce 1983, si zahrála ještě ve filmu Yellowbeard, a v roce 1998 ztvárnila v televizním filmu Moby Dick velrybářskou loď Pequod kapitána Achaba. Pro další filmový remake o legendární vzpouře z roku 1984 se sirem Anthony Hopkinsem v roli kapitána Bligha však byla pro potřeby filmařů postavena další Bounty III.

Jednou z nejvytíženějších „plachetních hvězd“ stříbrného plátna je však loď s poměrně neznámým jménem Earl of Pembroke. Tenhle trojstěžník s barkovým oplachtěním, připomínající plachetnice z 18. století, byl postaven ve švédských loděnicích Pukavik pod jménem Orion v letech 1945-1948 a až do roku 1974 sloužil na Baltu k přepravě dřeva. Poté jej zakoupila britská společnost Square Sail Shipyard Ltd. z Charlestonu v Cornwallu, která se už tři dekády specializuje na obnovu starých plachetnic a stavbu jejich dokonale věrných replik, pořádání okružních plaveb a pronajímání lodí pro filmové účely.

Od dokončení své bezmála desetileté rekonstrukce si Earl of Pembroke zahrál například slavnou Hispaniolu ve filmu Ostrov pokladů (Treasure Island) z roku 1985 i z televizní verze z roku 2007, a dále v produkcích Cutthroat Island (Ostrov hrdlořezů), Moll Flanders, White Squall a samozřejmě také v televizní sérii o kapitánu Hornblowerovi (1998-2003).

V posledních letech se do stavby replik historických plachetnic zapojily i země někdejšího východního bloku, kde podobné aktivity byly až do roku 1989 naprosto nemyslitelné. Autor těchto řádků ví, o čem je řeč, a dobře si pamatuje argumentaci uvědomělých činovníků tehdejšího Svazarmu (pro ty mladší: zkratka názvu organizace Svaz pro spolupráci s armádou, mající dohlížet na zájmovou činnost civilistů, která neměla daleko k vojenskému využití – letci, parašutisté, radioamatéři, sportovní motoristé, potápěči, rogalisté atd.), kteří se v takových případech vždy tázali: co kdyby dotyčný pomocí toho svého „zájmového prostředku“ (lhostejno zda plachetnice, padáku nebo závěsného kluzáku) chtěl opustit tu naší socialistickou republiku?

Významné ruské středisko stavby replik historických plachetnic vzniklo už za časů „perestrojky“ v roce 1987 v Petrozavodsku z iniciativy mladého inženýra a námořního nadšence Viktora Dmitrijeva. Pod hlavičkou sdružení Morskoj klub „Poljarnyj Odissej“ zde během 90. let minulého století vznikla celá série replik historických lodí, z nichž největší pozornost vzbudila kopie malé fregaty z flotily Petra Velikého Svjatoj Duch. Původní loď se zúčastnila tzv. Severní války mezi Ruskem a Švédskem a v srpnu 1702 byla po souši (!) přemístěna přes Karelskou šíji do Oněžského jezera.

Replika lodi vznikla v roce 1992 v loděnicích Avangard a v následujícím roce se stala ozdobou námořní přehlídky v Sankt-Petěrburgu. Při délce 26,8 m měla výtlak 90 t a kromě plachet o ploše 280 m² jí sloužil k pohonu pomocný dieselový motor o výkonu 90 k. Její kariéru ukončila předčasně silná bouře cestou na setkání starých plachetnic a jejich replik v Amsterdamu v říjnu 1994, kdy trojstěžník ztroskotal nedaleko holandského pobřeží.

V posledních letech se přitom stavba replik historických lodí rozšiřuje stále více o méně obvyklé typy, a to jak z hlediska „věkovitosti“ – stále populárnější jsou antické lodě a vikingské drakkary s kombinovaných pohonem pomocí plachet a vesel, tak repliky čínských či japonských džunek.

Zatímco kopie antických lodí posloužily například k pokusům, jaké cesty tato plavidla byla skutečně schopna podniknout za časů Odyssea a Iásóna, džunky se dočkaly své renesance zejména pod vlivem starých dokumentů o plavbách čínského korzára Zheng He, který se údajně už o více než půlstoletí dříve než Portugalci plavil až k východoafrickým břehům a do Rudého moře. Ruku v ruce s rostoucím zájmem o cestování do vzdálených destinací a exotickou turistiku pak kráčí i projekt luxusní džunky Alanzo.

Duchovním otcem projektu je německý konceptualista Michael Alanzo Langecker. Jako předlohu si přitom zvolil slavný Rudý drak čínských korzárů z první poloviny 19. století, ale jeho stavbou kupodivu pověřil indické loděnice Classicraft Marine Works v Bombaji. Loď vzniká podle norem Internacionál maritime Organisation a měla by mít při délce 49,5 m hrubou prostornost 600 BRT a pomocný pohon v podobě dvou dieselových motorů Volvo po 450 k. Vedle sedmnáctičlenné posádky by měla pojmout dvanáct cestujících, kteří mají mít k dispozici devět komfortních kajut, jídelnu, salónek a krytou restauraci. Významnou předností lodi by měl být ponor na úrovni pouhých tří metrů, který by jí umožnil podnikat plavby i do míst, kam většina výletních lodí nemá šanci se dostat. Stavba džunky má přijít na 10 miliónů euro (Langecker dosud projekt zafinancoval čtvrtinovou částkou) a v současné době se hledají pro dokončení stavby další investoři. Podle původního záměru měla džunka Alanzo křižovat západní vody Indického oceánu mezi Srí Lankou, Maledivami, Seychelami a Mauritiem, ale podle posledních informací se předpokládá její přesun do Barcelony a finančně lukrativnější využití v oblasti Středomoří a Karibiku.

Vzhledem k rostoucímu počtu se repliky historických lodí začínají dělit do skupin podle éry, kterou reprezentují, a typu. Česká La Grace tak v současnosti spadá do skupiny šalup a brig z období 1750-1850, kde v současnosti křižují vody moří a oceánů například dvoustěžníky Phoenix of Dell Quay (V. Británie; 1929), Beaver II (USA; 1973), Lady Washington (USA; 1989), Lady Nelson (Austrálie; 1987), Niagara (USA; 1988) aj.

Text: -CC-

Foto: archiv -CC-