Od chvíle, kdy císař Constantin přenesl centrum Římské říše do někdejší řecké kolonie Byzantia a při Bosporské úžině vybudoval v letech 324-330 našeho letopočtu nové velkolepé hlavní město, nesoucí po svém zakladateli název Constantinopolis (později Konstantinopole, Cařihrad a dnes Istanbul), muselo nejprve římské a později byzantské impérium čelit množství útoků sousedních islámských satrapů, lačných po bohatství zdejší nové a rychle se rozvíjející politické, kulturní a obchodní metropole. A největší problém obrany spočíval především v tom, že impérium stálo mnohdy před vojensky i ekonomicky silnějším nepřítelem a uchránit se před jeho vpády bývalo na hranici jeho možností. Za jeden z důvodů, proč se mu dařilo tyto útoky přežívat prakticky po celá staletí, se přitom považuje naprosto mimořádný náskok na poli vojenských technologií, odrážející se zejména v podobě tzv. řeckého ohně.
Řecký oheň představoval dle dochovaných svědectví dávných kronikářů lepkavý tekutý plamen, používaný jak v pozemních bitvách a při obléhání měst a pevností, tak při námořních střetnutích tehdejších galér a dromon. Ohnivá směs se natlakovala ve speciální nádobě a pak se skrz speciální trychtýř, v němž byla za pomoci křesadla zapálena, stříkala na cíl až do vzdálenosti nějakých 50 metrů.
Na první pohled jednoduché zařízení představovalo naprosto přelomovou zbraň, která měla nejen totálně devastující účinky, ale i nevídaný psychologický dopad na nepřítele. Ukazovalo se to zejména při styku s vodou. Při střetnutí na moři totiž hořlavá směs dokázala planout i na hladině a při hašení vodou na souši se jen dál šířila po objektu a dokonávala své zničující dílo. Byzantinci navíc na svých lodích nechávali stavět hrozivé lví a nebo dračí hlavy a trychtýře nechaly ústit v jejich otevřených tlamách, takže na nic netušící a pověrčivé musulmany působily dojmem, jako by na ně tyto obludy plameny přímo plivaly!
Termín „řecký oheň“ se rozšířil krátce poté, co se s ním poprvé seznámili křižáci na svých výpravách do Svaté země. Nicméně samotní Byzantinci ho nazývali „mořským ohněm“, „válečným ohněm“ a nebo „tekutým ohněm“, přičemž samotný plamenomet byl označován jako „siphonos“. A protože jádrem tehdejšího byzantského loďstva byly veslové plachetnice s latinskými plachtami, známé pod názvem dromona, nesly lodě se zmíněnými plamenomety označení „siphonophoros dromon“.
Počátky vynálezu řeckého ohně jsou obestřeny tajemstvím, ale nejčastěji jsou spojovány s rokem 672 n. l. a s řemeslníkem jménem Theophanes Kallinikos. Nicméně oheň jako zbraň našel uplatnění už dlouho předtím. Zápalné šípy a hrnce s hořlavou směsí byly používány již Asyřany v 9. století př. n. l. a používali je i staří Řekové a Římané. Řecký historik Thukydides ostatně vzpomíná použití speciálních trubek pro chrlení ohně při obléhání Delia v roce 424 př. n . l. a podle kronikáře Ioannese Malalase v roce 515 n. l. flotila byzantského císaře Anastasia I. (491-518) potlačila pomocí „plivajícího ohně“ vitalianskou vzpouru. Nicméně vynález, s kterým přišel údajně Kallinikos, překonával všechny dosud používané zápalné zbraně a dokázal sežehnout celou loď i s její posádkou!
Účinky a celkový význam na vedení bojů byly prý takové, že je dnes mnozí badatelé srovnávají s nástupem termonukleárních zbraní. Spíše než tento poněkud nadsazený příměr se však nabízí srovnání s novodobým vynálezem a použitím plamenometů a napalmu z let 1. a 2. světové války.
Kallinikos přišel do Konstantinopole údajně z někdejší fénické kolonie Heliopolis, která se stala cílem muslimského útoku. Přesná datace a vůbec chronologie jeho vynálezu však dodnes vyvolává nejeden otazník. Někteří historikové se na základě i již výše zmíněných skutečností kloní k názoru, že Kallinikos pouze zdokonalil již existující „plamenometná zařízení“. Podle britského badatele Jamese Partingtona pak nebyl „řecký oheň“ dílem jediného člověka, ale spíše týmu chemiků, vyškolených v tehdy proslulé chemické škole v Alexandrii. Této teorii by ostatně napovídaly záznamy letopisce Georgiose Kedrenose, podle nichž Kallinikos pocházel z egyptského města Heliopolis. Slabina této teorie spočívá v tom, že Kedrenosovo svědectví pochází až z 11. století a historikové je berou i s ohledem na jiné nesrovnalosti za omyl.
Faktem je, že Řekové při svých cestách po Blízkém východu objevili zapáchající mazlavou a hořlavou černou substanci, které dali název „petroleum“. Nicméně samotný petrolej (respektive ropa) k bojovému použití nestačil. Dodnes se tak mnozí snaží objasnit, s čím vším se tehdy petrolej slučoval, aby se získala účinná hořlavina, schopná bojového použití. Jedna z možných substancí se mohla údajně skládat z již zmíněné ropy, nehašeného vápna, síry, potaše a borové pryskyřice, jiná verze operuje se směsí ropy a fosforečnanu vápenatého, získaného z vápence, kostí a moči. Svého času byl dokonce proveden praktický pokus u ostrova Malty, ale výsledek ani zdaleka neodpovídal účinnosti, popisované byzantskými kronikáři a letopisci a předpokládaném dosahu půl stovky metrů.
Každopádně Kallinikos a jeho vynález se objevili v Konstantinopoli právě včas. Byzantské impérium bylo totiž oslabeno válkami se sassánovskou Persií a nyní jen s největšími obtížemi čelilo náporu Arabů, kterým se postupně podařilo ovládnout Egypt, Palestinu a Sýrii. Vybavené plamenomety s řeckým ohněm, zničili postupně početně slabší byzantské eskadry nepřátelské arabské flotily a podařilo se jim město uvolnit z prvního i druhého obležení.
Další zmínky o použití řeckého ohně proti Saracénům jsou sporadické, nicméně je nesporné, že jim dopomohl k několika významných vítězstvím a významnou měrou se podepsal pod úspěchem obnovené byzantské expanze na přelomu 9. a 10. století. Jednoho z největších námořních vítězství přitom byzantská flotila dosáhla v roce 716, kdy pomocí plamenných chrličů zničila praktickou celé loďstvo musulmanů. Během 9. a 11. století došlo k jeho nasazení rovněž při potlačení četných rebelií, během bulharské války v letech 970-971, kdy byzantské lodi s plamenomety zablokovaly ústí Dunaje, a v neposlední řadě také proti ruským nájezdům v letech 941 a 1043.
Byzantská říše a její představitelé si byli velmi dobře vědomi významu, jaký pro ně měl řecký oheň, a tajemství plamenometné aparatury a zejména pak složení hořlavé směsi patřilo k nepřísněji střeženým tajemstvím. Tajemství to bylo dokonce natolik významné, že mu byl přisuzován božský původ!
Jako svědectví může posloužit kniha De Administrando Imperio císaře Konstantina Porfyrogennetose (945-959), v níž autor nabádá svého syna a dědice trůnu Romanose II. (959-963), aby nikdy neodhalil tajemství konstrukce a složení náplně tajné zbraně, které „Constantinovi I. Velikému a prvnímu křesťanskému císaři odhalil a předvedl nebeský anděl“ a zavázal ho, aby ho použil toliko na ochranu křesťanů a svatého města! A jako varování poukazuje na případ jednoho úředníka, který se nechal podplatit nepřáteli impéria, ale jakmile překročil práh kostela, byl sežehnut „nebeským plamenem“!
Jak napovídá zmínka o úplatném úředníkovi, nebylo udržení tajemství byzantského plamenometu zjevně snadnou záležitostí a mnozí usilovali o jeho odhalení. Arabové se zjevně zmocnili jedné neporušené byzantské plamenometné lodi už v roce 827 a Bulharům se dostal do rukou plamenometný vrhač i s částí používané substance dokonce někdy na přelomu let 812-814. Nicméně nikdo nebyl schopen zařízení dokonale okopírovat a Arabové se zmohli pouze na používání zápalné směsí pomocí katapult a primitivních granátů.
Živý popis použití řeckého ohně z počáteční éry křižáckých výprav zachytila rovněž byzantská princezna Anna Komnena (*1053-†1153). Jednalo se o námořní střet byzantského loďstva s Pisánci v roce 1099, nicméně další použití řeckého ohně se stávalo stále sporadičtějším. Ještě v roce 1203 se Byzantští uchýlili k použití zápalných lodí při obléhání Konstantinopole během čtvrté křižácké výpravy, ale podle všeho šlo o spíše o improvizované řešení a tehdejší použití řeckého ohně prostřednictvím obávaných „sifonů“ už nelze věrohodně doložit.
Řecký oheň se proti všem předpokladům nedočkal dalšího technologického rozvoje, ale naopak se pomalu, ale jistě vytratil z byzantské výzbroje a nikdo není schopen vysvětlit, proč se tak stalo. A co víc, ztratilo se i přísně střežené tajemství složení zápalné emulze, o kterém tak mohou všichni současní badatelé jen marně spekulovat.
Stejně jako o příčinách, proč k tomu došlo. Zatímco někdo tvrdí, že Byzantské impérium prostě a jednoduše přestalo být ostražité a takříkajíc „usnulo na vavřínech vlastní moci a nepřemožitelnosti“, jiné teorie se kloní k názoru, že říše ztratila přístup k surovinám, z nichž se náplň do „plamenometů“ připravovala. Stejně tak je ale možné, že o tajemství vědělo příliš málo lidí a shodou okolností nikdo z nich nestačil předat tajemství dál. Na každý pád zbraň, díky níž si Byzantská říše udržela sílu světové mocnosti po více než půl tisíciletí, a která si za tu dobu vysloužila pověst „zázračné“, zmizela ze světa se stejnou tajuplností, s jakou se zjevila.
Poslední zmínky o užití řeckého ohně jsou spjaty s tajemným společenstvím Assassinů. Ti údajně s pomocí této zbraně bránily své příbytky před útoky Templářů během křižáckých válek. Milovníci záhad a nejrůznějších konspiračních teorií se tak domnívají, že pokud se někdo dokázal dostat k tajemství řeckého ohně, byla to právě sekta Assassinů. V této souvislosti se hovoří o legendě, zdramatizované dokonce do divadelní podoby, podle níž v roce 1511 jistý šlechtic Ezio Auditore z Florencie, pátral po zmizelém odkazu assassinské sekty a při útěku před pronásledovateli si měl proti jejich lodím pomoci právě řeckým ohněm.
Zlověstné oceány 2.
Tygři sedmi moří 2.
TYGŘI SEDMI MOŘÍ 1.
Bílé tričko – PONORKA
Tygři sedmi moří 3.
