Pod prapory tří císařů

Pod prapory tri cisaru

Na konci slunečného června 1914, kdy se v Sarajevu sedm kulí z pistole srbského nacionalisty zavrtávalo do těla následníka rakouského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d’Este a jeho choti Žofie hraběnky Chotkové, bylo loďstvo, dislokované v Tsingtau, nejpočetnější německou námořní silou v zámořských vodách.

V Evropě bylo tehdy jádro Hochseeflotte rozděleno na Severomořské a Baltské velitelství a ve Středomoří navíc operovala dvoučlená eskadra, složená z bitevního křižníku SMS Goeben a lehkého křižníku SMS Breslau. V zámoří pak mělo Německo rozmístěno lodě u šesti tzv. stanic.

V Americe (západním Atlantiku) měl stanoviště lehký křižníky SMS Dresden (na počátku války ho mířil vystřídat nový křižník SMS Karlsruhe), v „jižních mořích“ (Oceánie) pomocný křižník SMS Geier, dělový člun SMS Cormoran, hydrografická loď SMS Planet a guvernérská loď Komet, ve východní Africe lehký křižník SMS Königsberg a hydrografická loď SMS Möwe, v západní Africe dělový člun SMS Eber a v Tsingtau dělové čluny SMS Iltis, SMS Jaguar, SMS Tiger, SMS Luchs, říční dělové čluny SMS Vaterland, SMS Tsingtau a SMS Otter a torpédový člun SMS S90. A samozřejmě křižníková eskadra viceadmirála von Spee, jejíž dva impozantní pancéřové křižníky SMS Scharnhorst a SMS Gneisenau doplňovaly ještě lehké křižníky SMS Emden, SMS Leipzig a SMS Nürnberg.

Spolu s viceadmirálem von Spee se ještě před vypuknutím první světové války obměnil i velitelský sbor na jednotlivých plavidlech jeho eskadry. Současně pokračoval běžný rutinní výcvik a plavby po nejrůznějších německých državách v oblasti a dalších více či méně zajímavých místech, spojených nejčastěji s doplňováním uhlí a potravin. V roce 1913 tak lodě eskadry zavítaly mimo jiné do Šanghaje, Indonésie a Rabaulu v Bismarckově souostroví a v říjnu stihly poctít svou návštěvou opět Port Artur, který od relativně nedávné návštěvy velkokřižníku SMS Deutschland stihl v důsledku rusko-japonské války (1904-1905) změnit majitele.

Do Tichomoří se rostoucí napětí mezi evropskými mocnostmi promítalo kupodivu velmi opožděně, pokud vůbec. Jak jinak si vyložit, že ještě v červnu 1914 se Východoasijská eskadra vypravila do japonského Nagasaki, kde v poklidu doplnila uhelné bunkry a odtud zamířila na každoroční inspekční cestu na Karolíny a odtud do Ponape na Mariánských ostrovech, kam dorazila 17. července. Tady se von Spee dozvěděl prostřednictvím zdejší radiotelegrafické stanice o vyhlášení války Rakousko-Uherska Srbsku a ruské mobilizaci. Čas poklidných tropických radovánek byl ten tam a nad Tichým oceánem se začala stahovat temnotemná mračna přízraku války.

V této souvislosti se nabízí úvaha, že von Spee byl naopak velmi dobře informován o vývoji politické situace v Evropě a rozhodl se ještě před vyhlášením nepřátelství (Japonsko se navzdory německému diplomatickému úsilí udržet Říši vycházejícího slunce mezi neutrály klonilo na stranu Dohodových mocností s cílem polepšit si právě na úkor německých držav) s jistou škodolibostí naložit své křižníky kvalitním japonským uhlím…

Když 1. srpna 1914 dorazila do Tsingtau císařská depeše o vyhlášení válečného stavu, neměla základna v  konfliktu většího rozsahu  mnoho vyhlídek na úspěch. Hlavní břímě obrany nesl III. prapor námořní pěchoty z Cuxhavenu, čítající nějakých 1200 infanteristů a 200 dělostřelců, kteří měli k dispozici na tři desítky těžkých děl ráže 88 až 280 mm a několik desítek menších polních děl. Kromě toho měla obrana základny k dispozici 28 automobilů a také letecký oddíl s průzkumným letounem Etrich A-II Taube.

V případě obrany Tsingtau se někdy uvádí, že základna prakticky neskýtala lodím v přístavu a obyvatelům ve městě žádnou relevantní ochranu a že se zde za celá léta takříkajíc ani „nekoplo“ stran obranných fortifikací. Ve skutečnosti bylo Tsingtau obehnáno pásem železobetonových pevnůstek a opevněných baterií, z nichž k nejmohutnějším patřila baterie na Bismarckbergu, osazená čtyřmi těžkými houfnicemi ráže 280 mm a dvěma kanóny ráže 150 mm. I proto se základně přezdívalo druhý Port Artur. Významnou posilou dělostřelectva se následně staly i námořní kanóny, demontované z válečných lodí, které zůstaly v přístavu.

Další významnou ochrannou sílu měly představovat křižníky Východoasijské eskadry, ale ty byly tou dobou daleko v Pacifiku a když se o vypuknutí války dozvěděl i von Spee, dovedl si rychle spočítat, že vyhlídky na uhájení Tsingtau se rovnají nule a návrat do čínských vod tudíž postrádá jakýkoliv smysl.

Guvernér základny Alfred Meyer-Waldeck se však navzdory všem chmurným vyhlídkám rozhodl neprodat kůži lacino a projevil se jako skutečný muž činu. Neprodleně začal podnikat kroky k obraně a s dobrovolníky z místní komunity i vzdálenějších končin jihovýchodní Asie se mu zakrátko podařilo navýšit počet mužů ve zbrani na 4000. Při vjezdu do přístavu nechal potopit tři lodě, které blokovaly vstup do přístavní rejdy, ale umožňovaly výpady jeho malých dělových člunů a torpédovky. Přístupy k přístavu byly zaminovány a na pevnině zničeny důležité mosty a komunikační uzly. Území, které bylo zabráno za účelem vybudování opevnění nebo překážek, bylo přitom místnímu obyvatelstvu finančně kompenzováno. Kromě toho mu po odjezdu posledního křižníku Východoasijské eskadry SMS Emden zbyl ještě postarší křižník SMS Kaiserin Elizabeth rakousko-uherského námořnictva.

Dnes už je tahle nevšední kapitola z dějin C. a K. maríny zaváta prachem zapomění, ale faktem zůstává, že na Dálném východě mělo před 1. světovou válku svou stálou eskadru i rakousko-uherské mocnářství. Podnětem k jejímu vyslání do čínských vod se stalo boxerské povstání v roce 1900, zacílené proti všem cizincům (pěst ve jménu míru a spravedlnosti – odtud název „boxeři“). Čínu tehdy zachvátily nepokoje, ke kterým se postupně připojilo i regulérní čínské vojsko. Když bylo v červnu brutálně zavražděno několik významných zahraničních činitelů včetně japonského diplomata Sugiyamy a německého vyslance Klemense von Ketteler a na 3000 západních a čínských křesťanů se v panice uchýlilo za zdi zahraničních ambasád, rozhodly se evropské mocnosti a Japonsko zakročit.

Zatímco z Evropy bylo do Číny vysláno přibližně 25 tisíc mužů, Japonsko jich poskytlo dvakrát tolik. Rakousko-Uhersko tehdy přispělo vysláním křižníkové eskadry, složené z lodí SMS Maria Theresia, SMS Kaiserin Elisabeth, SMS Aspern a SMS Zenta.

Trestná expedice nakonec obsadila Peking, vyprostila obklíčená velvyslanectví a Čína se zavázala „k omluvě“ a úhradě 450 miliónů taelů (cca 147 miliónů liber). Tím to ale zdaleka neskončilo. Následovalo totiž bezuzdné rabování a násilnosti, pod něž se tehdy nechvalně podepsaly i německé jednotky pod velením maršálka Alfreda von Waldersee.

Dodnes je v této souvislosti vzpomínán bojovný proslov císaře Viléma II. k odjíždějícím vojákům, aby nikoho nešetřili a aby „dupot jejich okovaných bot vzbudil takovou hrůzu, že se bude rozléhat čínskými dějinami po tisíc let“. Poněkud hloupý a nešťastný způsob prezentace západních hodnot, zbytečně devalvující snažení nových osadníků v Tsingtau.

Ztráty expedičních sil v bojích s povstalci činily na 2500 mrtvých a zraněných, z toho však na rakouské C. a K. jednotky připadlo jen 17 mužů.

Po potlačení povstání v roce 1902 většina lodí a vojsk Čínu opět opustila, ale Vídeň se tehdy rozhodla umístit v čínských vodách natrvalo eskadru, složenou z křižníku SMS Kaiserin Elisabeth a několika menších podpůrných plavidel a využívající jako základnu přístav Tsingtau (během boxerského povstání operovala z ruského Port Arturu).

Křižník SMS Kaiserin Elisabeth byl postaven v letech 1888-1892 v pulských loděnicích a během pobytu na Dálném východě prošel modernizací v Hongkongu (1905-1906). Při té příležitosti byla odstraněna stará devítiapůlpalcová děla a těžká výzbroj sjednocena na osmi moderních škodováckých kanónech ráže 150 mm. V roce 1913 se křižník nakrátko vrátil do Evropy, ale těsně před vypuknutím války v červnu 1914 už byl zase zpět v Tsingtau.

Když vypukla válka, obdržel velitel křižníku prostřednictvím asistenční lodě v Šanghaji z Vídně rozkazy, hodné krále Šalamouna: pomáhat Němcům, bojovat s Angličany, ale nedostat se do křížku s Japonci. Než se  kompetence rakouského křižníku a jeho velitele vyjasnily, byla loď uvězněna japonskou-britskou blokádou v Tsingtau. Následoval pokyn, aby se posádka přesunula do Tientsinu (Tianjin), ale na zásah německého císaře nakonec rakouský císař souhlasil, aby se 324 mužů z křižníku zúčastnilo obrany Tsingtau proti silám japonského císaře…

Alfred Meyer-Waldeck byl samozřejmě vděčný za každého muže, potažmo dobře vycvičeného a vyzbrojeného vojáka nebo námořníka. A rakouští námořníci nepředstavovali pro obranu Tsingtau žádnou druhou garnituru. Naopak, byli to špičkově vycvičení vojáci světové velmoci a demontováním výzbroje z křižníku SMS Kaiserin Elisabeth získalo Tsingtau několik desítek těžších i lehčích kanónů a s nimi také množství kulometů a odpovídající munice. O to více však zaráží, že Meyer-Waldeck údajně odmítl čínskou nabídku na posílení obrany základny o několik desítek tisíc čínských vojáků.

Kdyby německý guvernér nabídku přijal, kdo ví, jakým směrem by se následující vývoj ubíral. Meyer-Waldeck se však nepochybně obával, že přijetí čínské pomoci by mohlo v budoucnu Číňanům zavdat záminku k požadavku na navrácení kolonie. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že Číňané už zřejmě stačili zapomenout na německé angažmá během boxerského povstání, respektive na ně dal zapomenout rozvoj Tsingtau, které se vyšvihlo na čtvrtý největší přístav na čínském pobřeží.

Japonci zaslali do Tsingtau ultimátum, požadující bezpodmínečné předání Kiautschou do jejich rukou (bez jakékoliv náhrady) do 10. srpna 1914. Meyer-Waldeck sice věděl, která bije, ale rozhodně nepovažoval za nezdvořilé, nechat výzvu bez odpovědi. Německo totiž stále ještě nebylo s Japonskem ve válečném stavu, takže podobné požadavky byly z japonské strany přinejmenším předčasné. To však Japoncům nebránilo, soustředit spolu s britským spojencem před Tsingtau svou válečnou flotu a zahájit jeho blokádu. O pět dní později Japonci výzvu k předání Kiautschou zopakovali, ale opět bez patřičné odezvy. Teprve 23. srpna japonské císařství vypovědělo německému císařství válku.

Zatímco japonské ultimátum německý guvernér jednoduše ignoroval, do Berlína tehdy poslal telegram, že je připraven svým povinnostem dostát do krajnosti („Einstehe für Pflichterfüllung bis zum äussersten…“).

Alfred Wilhelm Moritz Meyer (*1864-1928) se narodil v ruském Sankt Petěrburgu a k císařskému námořnictvu nastoupil jako kadet v dubnu 1884. Základní námořní výcvik absolvoval na paroplachetní fregatě SMS Niobe a jako poručík sloužil mimo jiné na pancéřové lodi SMS Kaiser a na avísu SMS Wacht. Následovala služba u torpédových člunů a po jmenování kapitánporučíkem (nadporučík) sloužil v Panamě na malém křižníku SMS Geier a dále na hydrografické lodi SMS Hyäne. V březnu 1903 byl povýšen na korvetního kapitána a v dubnu získal do držení knížectví Waldeck & Pyrmont, na jehož základě se začal psát Meyer-Waldeck. Do funkce guvernéra v Tsingtau byl 19. srpna 1911 jmenován jako první v nižší než admirálské hodnosti (jako kapitän zur see).

K prvnímu měření sil došlo  mezi britským torpédoborcem HMS Kennet a hlídkující německou torpédovkou S90. Britové začali loď pronásledovat, ale ta se prosmekla do přístavu tak obratně, že vystavila pronásledovatele zničující palbě pobřežních baterií. Na palubě torpédoborce zahynulo deset mužů a loď si odnesla vážná poškození.

Mezitím japonská válečná eskadra viceadmirála Sadakichiho Kata obsadila sedm malých ostrůvků, zahájila čištění pobřežních vod od min a 27. srpna deklarovala dokončení blokády Tsingtau z moře. Současně zahájila ostřelování základny. Protože však Němci stihli odstranit všechny významné orientační body včetně továrních komínů, nechali Japonci přisunout do oblasti hydroplánovou loď Wakamiya a řídit palbu s pomocí letadel.

Tou dobou se mezi Němci začala zcela logicky šířit obava, že se nepřítel nespokojí pouze s blokádou, ale pokusí se oblehnout základnu i z pevniny. Místní německé noviny proto zahájily tiskovou kampaň, upozorňující čínskou stranu na riziko porušení čínské neutrality v případě japonského výsadku na pobřeží.

Japonci si však s podobným problémem nehodlali lámat hlavu a 2. září zahájili vyloďování prvních  čtyř tisíc mužů asi 150 mil severovýchodně od Tsingtau. Čínané se nezmohli na odpor a německé protesty nedošly sluchu.

Jak vidno, v 1. světové válce si s porušováním neutrality nedělali starosti jen Němci, když vtrhli do neutrální Belgie, ale ani jejich Dohodoví protivníci, když jim nečinilo potíže porušit podobným způsobem neutralitu Říše středu.

V následujících dnech se na pobřeží mělo postupně vylodit dalších 20 tisíc mužů pod velením generálporučíka Mitsuomi Kamii, ale hlídky, které zkoumaly terén, se vrátily s pochmurným zjištěním, že nedávné záplavy totálně zdevastovaly tuto část provincie Shantung a zničily nejen množství vesnic, ale také mosty a silnice. Po dvoudenním pochodu pronikly přední japonské oddíly do hloubky sotva dvaceti kilometrů, aby nakonec zjistily, že přes místní rozvodněné toky nelze dostat vojáky natož těžkou výzbroj.

To už němečtí a rakouští diplomaté v Pekingu důrazně protestovali, ale Číňané se z nepříjemné situace vyvlékli konstatováním, že porušením čínské neutrality byla už německá výstavba opevnění v Tsingtau, a basta.

Ačkoliv za japonským vyloděním stáli Britové, kteří o ně požádali tehdejšího premiéra hraběte Okumu, mnozí britští  obchodníci v Asii sledo-vali japonské  angažmá  v celé věci s rostoucími obavami. Záminkou pro zásah proti Tsingtau bylo údajné ohrožení britského obchodu a obchodních  komunikací, jenže takhle to vypadalo, že místo Němců za-

ujmou rychle Japonci a pro Brity to bude řešení ve stylu „z louže pod okap“. Už nyní je totiž Japonci prostřednictvím vysokých celních poplatků zcela vytlačili z Koreje a Mandžuska a nyní se jim skrze Tsingtau otevíraly dveře do severní Číny. Jenže to už bylo příliš věcí a sil v pohybu, než aby se daly zastavit…

Ukázka z publikace:

ZLOVĚSTNÉ OCEÁNY 1.E-shop: Zlověstné oceány 1.

Komentáře nejsou povoleny.