Pašeráci smrti

(STŘEDOMOŘÍ) Historie československé námořní plavby sahá, jak je všem milovníkům moří a oceánů dobře známo, do let předmnichovské republiky, kdy se pod československou vlajkou plavily lodě jako Legie, Morava a nebo Little Evy. Nicméně teprve po 2. světové válce se začala rodit skutečná flotila plavidel pro dlouhodobé potřeby zahraničního obchodu. Na počátku bylo zakoupení lodi Republika firmou Metrans v roce 1951, od níž ji o rok později převzal nově vzniklý podnik Čechofracht. A v roce 1959 přešla rychle se rozšiřující flotila pod rejdařskou společnost Československá námořní plavba (ČNP). Ta se pak během následujících desetiletí stala mimořádně prosperující odnoží československého zahraničního obchodu a skvělou vizitkou československých námořníků. A přestože se po roce 1990 musela pustit do náročné restrukturalizace, kterou si vyžadoval přechod od direktivních a monopolních podmínek k provozu za podmínek volného trhu, všechno nasvědčovalo tomu, že toto úsilí bude korunováno úspěchem. Namísto dalšího rozvoje rejdařství však přišla jeho nečekaná a naprostá likvidace piráty z Harvardských fondů. Došlo tak ke zničení „rodinného stříbra“, které si za rámeček nedá žádný kupónový privatizátor. Nicméně nostalgii po někdejším věhlasu ČNP nemusí lemovat jen romantické vzpomínky na plavby pod rovníkem, ale také události úzce spjaté s režimem, který ČNP využíval (nebo spíše zneužíval) i ke krajně nekalým záměrům.

*

M/S Blaník, jedna z nejkrásnějších lodí ČNP, v spnu 1968 v havanském přístavu

Oč populárnější bylo v minulém století námořnické řemeslo mezi suchozemskými Čechy, o to menší publicity se mu dostávalo. A pomineme-li několik dnes už takřka zapomenutých dokumentů z 50. let, asi největší „reklamu“ udělal tehdejší Československé námořní plavbě jeden z dílů prorežimního seriálu 30 případů majora Zemana – Rukojmí z Bella Vista, v němž se blýskla v hlavní roli tehdy populární loď M/S Blaník (ve filmu M/S Morava). Očima jeho tvůrců se tehdejší soudruzi z ÚV a hoši z StB snažili navzdory piklům imperialistických zpravodajských služeb dopravovat pokrokovým vládám v zámoří „důlní stroje“ a podobné bohulibé technické vymoženosti. Ve skutečnost tomu však bývalo zhusta naopak a vláda „lidově-demokratického“ Československa svými tajnými zbrojními kšefty bez nejmenších skrupulí porušovala stejně tak mezinárodní konvence jako rezoluce OSN. Prostředky, které k tomu používala, byly přitom natolik nechutné, že to ve své době poškozovalo tvář naší země po celém světě.

*

Se jménem Lidice si naprostá většina lidí doma i v cizině spojuje nacisty vyhlazenou obec východně od Prahy. Nicméně poúnorový komunistický režim dokázal toto jméno nejen totálně zprofanovat, ale dokonce hrubě zneužít a pošpinit. Nejen tím, že prostřednictvím své tajné policie si komunistická rozvědka po válce velitele esesmanů, kteří v červnu 1942 Lidice likvidovali, platila jako svého špióna, ale na palubě lodi, nesoucí jméno Lidice, pašovala navzdory mezinárodnímu embargu koncem 50. let zbraně a munici do severní Afriky!

*

Lidice byly první obchodní lodí, kterou Československo převzalo v roce 1954 do svých služeb jako zcela novou ve finských loděnicích v Turku. Byla dlouhá 139,5 m, hrubá prostornost činila 5 659 BRT a nosnost 8 500 DWT při ponoru 9,5 m. Její pohon obstarával jeden spalovací motor o výkonu 4 632 kW, který lodi umožňoval dosáhnout cestovní rychlosti 14,5 uzlu při denní spotřebě 22 tun paliva. Na svou dobu a zejména v porovnání s Republikou byly Lidice vybaveny moderním interiérem, obloženým finskou břízou a vybaveným dokonce finskou saunou. V přední části nástavby se nacházel navigační můstek a kabiny důstojníků včetně kapitána, v zadní pak strojovna, kajuty mužstva a jídelna s kuchyní. Posádku lodi tvořilo 48 mužů.

Loď byla nasazována zejména na dálkové trase mezi baltskými přístavy a Dálným východem, především pak Čínou. Důvod byl nasnadě, protože lidová Čína tehdy měla zákaz provozování námořní plavby (mezinárodní společenství tehdy uznávalo i na půdě OSN jako jediného zástupce čínského lidu Tchajwan). Ostatně i loď Lidice vznikla původně na zakázku Číny.

*

Nepokoje v Alžíru

Působí jako smutný paradox, že prakticky ve stejné době, kdy Lidice vyplouvaly na svou panenskou plavbu, vypukla v Alžírsku jedna z nejšpinavějších válek druhé poloviny 20. století. A jak tomu bývá v podobných případech smutně zaběhlým zvykem, stála i v tomto případě na jeho počátku série křivd, neporozumění, nevraživosti, intolerance a absolutního nedostatku obyčejné mezilidské komunikace.

Alžírsko se v polovině 19. století ocitlo během nových koloniálních výbojů evropských velmocí ve francouzské sféře vlivu, ale vzhledem k relativní blízkosti evropských břehů se mu na rozdíl od jiných zámořských území dostalo poměrně záhy výsadního postavení a už v roce 1848 bylo prohlášeno francouzským departementem, tedy jakousi pokrevní součástí Francie.

Soužití původního arabského obyvatelstva a nových osídlenců, přezdívaných „Černé nohy“ (Pieds-Noir), se však od počátku odvíjela na nerovnoprávných základech, což samozřejmě vytvářelo podhoubí pro budoucí krvavý konflikt. Ačkoli „Černé nohy“ a původní Alžířané žili vedle sebe, nebyli si rovni před francouzskými zákony (zejména v otázce hlasovacího práva). „Černé nohy“ sice přinesly do země civilizační vymoženosti (školy, silnice, železnice, rozvoj ekonomiky), ale často přitom nebrali ohled na místní kulturu a zvyklosti.

Napětí ve vzájemných vztazích začalo pomalu přecházet v doutnání už po 1. světové válce a Francouzi neváhali proti projevům nespokojenosti použít ty nejtvrdší prostředky. Nicméně nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že zejména pobřežní pás Alžírska se do 2. světové války stačil proměnit v druhou Francii s moderní architekturou, fungující infrastrukturou, vyhlášeným vínem a rekreačními letovisky. Pro „Černé nohy“, respektive potomky někdejších francouzských přistěhovalců, se pak tato země stala opravdovou vlastí, kde měli své podniky, živnosti, příbuzné, známé, ale také hřbitovy se svými rodiči a prarodiči, prostě kde už pevně zakořenili.

*

Ke katastrofě došlo ve chvíli, kdy v Berlíně maršál Keitl podepisoval bezpodmínečnou kapitulaci hitlerovského Německa. Onoho dne, 8. května 1945, se ve městě Setif střetli alžírští demonstranti s francouzskými nacionalisty, a to vše se jala „hasit“ po svém způsobu policie. Potyčka se změnila ve vzpouru proti „všem Francouzům“ a muslimové na místě podřezali sedmadvacet Evropanů. Během dalších dnů si to pak „vyřídili“ ještě s více než stovkou dalších. Odpověď na šílený a nesmyslný masakr na sebe nenechala dlouho čekat a překonala ta nejhorší očekávání.

Během brutálních represí francouzské armády přišlo o život podle oficiálních údajů 1500 osob, nicméně podle historika Benjamina Storyho jich bylo spíše něco mezi 20-30 tisíci. Představitelé Strany alžírského lidu (PPA) pak dokonce hovoří o 45 000 mrtvých.

Přesto trvalo ještě devět let, než tzv. Fronta národního osvobození (FLN) zahájila záškodnickou válku. Její úvodní fázi, odstartované na křesťanský svátek všech svatých 1. listopadu 1954, se dostalo označení „La Toussaint rouge“, a jak je v muslimských krajích zavedeným zvykem, stali se prvním terčem pumových atentátů obyčejní civilisté na ulicích.

*

Povstalci z řad Fronty národního osvobození, vyzbrojení samopaly wehrmachtu

Příslušníci FLN se zpočátku orientovali na teroristický způsob boje. Jejich prvotním cílem přitom (podobně jako dnes v konfliktu Izraelců a Palestinců) nebyli francouzští vojáci či policejní složky, ani představitelé francouzské správy nebo Evropané z řad byznysmenů, ale umírnění na obou stranách. Důvod byl prostý – záměrem militantních představitelů FLN bylo zlikvidovat všechny, kteří věřili v nějakou možnost dohody o vzájemném soužití. Postupem času, jak se FLN dařilo získávat ze zahraničí stále větší dodávky zbraní, které se do Alžírska pašovaly přes marockou a tuniskou hranici, se však konflikt měnil v guerillovou válku.

Francouzské ozbrojené síly bohužel na tuto hru přistoupily a v „boji s terorismem“ se uchylovali k nejhorším způsobům represe včetně používání napalmu při vzdušných útocích na pozemní cíle a bestiálnímu mučení zajatců.

*

Francouzská vláda tehdy o celé situaci mluvila jako o „událostech v Alžírsku“ nebo o „pacifikaci Alžírska“, ale nikdo z nich si ani v nejmenším nepřipouštěl, že by situace mohla přerůst ve válku, ve válku podobně krvavou, jakou Francie právě na celé čáře „projela“ v Indočíně.

Pro jistotu však Paříž udělila dosavadním severoafrickým protektorátům Tunisku a Maroku nezávislost, aby si uvolnila ruce pro obranu departementu, který považovala za jeden ze svých pokrevních údů. Další dva roky povstalci krok za krokem stupňují své útoky na cíle „Evropanů“ a v roce 1956 je v Alžírsku nasazeno už 470 tisíc mužů ve zbrani pod velením generála Raoula Salana. Povstalci se stahují do hor a vojáci musí za nimi. Nicméně v městech na pobřeží i nadále vybuchují nálože. Tisíce útoků se šíří po celé zemi a francouzská armáda se navzdory technologické převaze ocitá v defenzívě, která ji vede k přijímání stále brutálnějších represivních opatření. Přesto je konec bojů v nedohlednu, obzvlášť, když se francouzským speciálním jednotkám podaří husarský kousek.

V roce 1957 se odehraje „bitva o Alžír“, kterou generál Jacques Massu se svou 10. výsadkovou divizí o síle 8 000 mužů vyhraje. Nicméně krutou cenou za toto vítězství je totální devastace města.

*

Přístav Alžír

V roce 1966 italský režisér Gillo Pontecorvo natočil sugestivní rekonstrukci této krvavé kapitoly alžírské války, v níž postavu jednoho z významných aktérů tehdejších událostí – plukovníka  Marcela Bigearda – ztvárnil výsostně přesvědčivý představitel padouchů Jean Martin (ve filmu je jeho postava označována jako colonel Mathieu), který si o několik let později zahrál i v kultovním filmu Šakal spojku pučistických generálů z Organizace tajné armády (OAS), která se chtěla pomstít de Gaullovi za to, že Alžírsko vyklidil.

*

V dubnu 1958 dojde v Paříži k vládní krizi a v květnu se relativními vojenskými úspěchy povzbuzení generálové rozhodnou převzít v Alžíru moc do vlastních rukou, a pokud to bude nutné, chopit se vlády nad celou Francií. Politici mezitím horečně jednají a v červnu nastupuje do čela vlády, vybaven zvláštními pravomocemi, Charles de Gaulle. Salan a spol. jsou přesvědčeni, že s legendárním „generálem osvoboditelem“ v čele státu jim situace hraje do karet. Mění se ústava, posiluje se prezidentská moc a de Gaulle kandiduje na hlavu státu. Napětí by se dalo krájet. A tou dobou Praha rozjíždí dobrodružnou akci, která má využít politicky nestabilní situace ve Francii a posílit alžírské povstalce dovozem nákladu pěchotních zbraní a munice.

*

Celá přísně utajovaná (ale s ohledem na české tradice, kde – jak známo – se stejně všechno vykecá, nikoli utajená) operace měla svůj počátek koncem ledna 1957 ve Vídni. Tamního zástupce československého podniku zahraničního obchodu Kovo navštívil tehdy snědý muž v luxusním obleku, který se představil jako Hamid Ouezzani (aka Dris ben Said) a „z pověření marocké vlády“ vznesl diskrétní dotaz na „možnost urychleného nákupu lehkých pěchotních zbraní“.

Nejvyšší stranické vedení v Praze reagovalo neobvykle pružně (z čehož lze dovozovat, že nabídka nepřišla z čistého nebe, ale byla zjevně předjednána za účasti československé rozvědky). Ústřední výbor strany si samozřejmě nejprve nechal celou záležitost posvětit Moskvou a 26. února dodávky schválil.

Zásilka byla oficiálně adresována jisté egyptské firmě, ale jak vyplývá z korespondence tehdejšího ministra vnitra Rudolfa Baráka a prvního tajemníka KSČ Antonína Novotného, skutečný adresát zásilky nebyl soudruhům neznám.

*

Československo a celý tehdejší sovětský blok bylo známé mimořádně aktivní podporou každého tzv. protikoloniálního a národně osvobozeneckého boje. Smyslem této podpory však nebylo nastolení vysněné sociální spravedlnosti a blahobytu, jak tehdy plameně hlásalo Rudé Právo, nýbrž podrývání „imperialistických nepřátel“ a posilování geopolitického vlivu Moskvy napříč všemi poledníky. Tomu ostatně odpovídala i „soudružská pomoc“, která po materiální stránce zahrnovala místo knih, zdravotní pomoci a nebo strojního zařízení „rychlopalné zetory ráže sedm dvaašedesát“ a studijní pobyty, jejichž náplní nebylo osvojování nejmodernějších poznatků z oblasti ekonomie, ale z politické indoktrinace a špionáže.

*

Během roku 1957 byly postupně uzavřeny celkem tři mimořádně lukrativní obchody, neboť Ouezzani platil hotově a v dolarech. Peníze inkasoval tehdejší československý konzul ve Švýcarsku, přičemž zbraně byly v dokumentech deklarovány jako „starý nepotřebný materiál“. Pro FLN, respektive její ozbrojenou složku ALN, to však byl dar z nebes. Zbraně, které povstalci získávali z Tuniska nebo z Maroka přicházely sporadicky, v nedostatečném množství a v mizerné kvalitě. Československý „šrot“ však obnášel kvalitní pušky systému Mauser, samopaly Schmeisser MP 40, kulomety MG 42, minomety, tarasnice, výbušniny a příslušnou munici.

První zásilka podle všeho dorazila bez větších potíží do Alexandrie, odkud byla nasměrována do Alžírska. Další náklad o hmotnosti 68 tun převezla v srpnu 1957 do marocké Casablanky jugoslávská loď M/S Srbija. Marocké úřady ji sice formálně zadržely, nicméně později zásilku předaly FLN.

Jugoslávská loď Crna Gora – ze stejné série pocházela i loď Slovenija

V pořadí třetí zásilka, čítající 55 tun pušek, samopalů, bazuk a ručních granátů a 95 tun munice, za niž komunističtí „obchodníci se smrtí“ vyinkasovali od Ouezzaniho 262 tisíc dolarů, měla putovat obdobnou cestou. Jediný rozdíl spočíval v tom, že o přepravu se v tomto případě měla postarat jugoslávská loď Slovenija. Nicméně tentokrát „spadla klec“. Francouzské zpravodajské služby se o kontrabandu dozvěděly s desetidenním předstihem a 18. ledna 1958 francouzské válečné torpédoborce Cassard a Kabyle zadržely Sloveniji asi 45 mil od alžírského pobřeží a eskortovaly ji i s posádkou 45 mužů 28 cestujícími do Oranu. Před objektivy fotoreportérů a televizních štábů a za účasti vrchního velitele francouzských ozbrojených sil v Alžírsku generála Raoula Salana pak byl bylo vyloženo 3230 beden a světlo světa spatřil náklad, který by podle střízlivých odhadů stačil na vyzbrojení šesti tisíc mužů! Jeho součástí byly krom pěchotních zbraní a munice i speciální výbušniny, s jejich pomocí povstalci prorážely koridory v elektřinou nabitém ostnatém drátu na hranicích s Tuniskem a Marokem, který měl zamezit pašování zbraní po souši.

Byla z toho samozřejmě notně drsná diplomatická přestřelka, obzvlášť, když se ukázalo, že se jedná o československou zásilku. Zfušované utajení celé akce se projevilo mimo jiné i na nedostatečně odstraněných výrobních značkách a zapomenutém (sic !) průvodním listu ze železniční přepravy.

*

Podle některých badatelů se Praha v této souvislosti oháněla legendou, že náklad byl určen pro Jemen. V takovém případě by si však moc nepomohla, protože oblast Jemenu byla tehdy ještě pod britskou koloniální správou (prakticky až do roku 1967, kdy Britové odešli a Jemen se rozdělil na dva státy, které se sjednotily v květnu 1990) a dodávky zbraní tamním rebelům by nutně vyvolaly diplomatickou roztržku s Londýnem!

*

Západoněmecká nákladní loď Mönkedamm

Navzdory této lekci se však soudruzi nemínili nechat od podpory FLN odradit a už 2. ledna 1959 hodila v Casablance kotvu další pašerácká loď . Tentokrát byla pro přepravu vojenského kontrabandu použita loď Mönkedamm hamburského rejdařství S. Stein. Jednalo se o 900 tun zbraní převážně z válečných přebytků po Němcích, bratru za 800 tisíc liber šterlinků.

S tím, jak to vřelo na francouzské politické scéně, však rostla snaha FLN překlopit misky válečných vah ve svůj prospěch, a tak se jeho nákupčí obrátili na československé zástupce s požadavkem na vskutku objemný a velice lukrativní kontrakt. Dohoda byla podepsána v polovině března 1959 a obnášela dodání 580 tun zbraní v hodnotě 632 tisíc dolarů! V době, kdy jen 100 tisíc dolarů (viz slavný film s Belmondem 100 000 dolarů na slunci) vypadalo jako naprosto fantastická suma, se musela zjevně zatočit hlava i některým lidem v Praze. A zřejmě i proto se tehdejší události nečekaně zauzlily.

Hoši z Prahy se podle všeho rozhodli vyšachovat ze hry zprostředkovatelskou firmu Nawiland Trust z Vaduzu a celý kšeft „spláchnout“ sami. Nicméně taková operace si vyžaduje vysoce sofistikovanou přípravu, absolutní utajení a špičkové profesionály. A tehdejší Barákovi boys se namísto toho předvedli jako totální fušeři.

*

Francouzský torpédoborec Cassard

Zůstává otázkou, odkud a kdy informace o celé akci unikly. Milovníci konspiračního teorií a majora Hradce by asi rádi hledali původce takového „provalu“ u lichtenštejnské firmy. Měřeno komunistickou optikou, které pomstychtivost nikdy nebyla cizí, dalo by se o takové verzi uvažovat. Nicméně žádný obchodník „neshodí“ svého klienta, který ho navzdory dnešnímu podrazu může potřebovat zítra nebo pozítří.

Ke skutečnému vyzrazení došlo nepochybně nejpozději během nakládky zbraní v polské Gdyni. Pro přepravu byla v tomto případě zvolena loď M/S Lidice. Nakolik si kdo z organizátorů celé operace uvědomoval nechutnost symboliky jména vyvražděné obce a jeho zneužití pro převoz válečného kontrabandu do válečné oblasti, je samozřejmě otázkou. Nicméně akce byla zřejmě od počátku špatně koordinována a posádka lodi byla o své misi informována na poslední chvíli. V Gdyni tehdy totiž nebyla jedinou nakládající československou lodí a když dva dny před oficiálním ukončením civilní nakládky nečekaně a proti všem zvyklostem přerušila veškeré práce a z ničeho nic se přesunula k vojenskému molu, byl z toho samozřejmě poprask, který nemohl ujít pozornosti a dokonce se stal terčem řady vtipů.

Ve vojenské části přístavu čekalo na M/S Lidice celkem 3996 beden, vybavených popruhy pro pozdější ruční manipulaci v severoafrických podmínkách. Jejich obsah by stačil k vyzbrojení celé pěší divize a obnášel 12 tisíc kusů pušek vz.98N (populární mauserovky), 2 tisíce kulometů vz.42N (jedna z nejlepších německých zbraní 2. světové války), 2 tisíce záložních hlavní ke kulometům vz.42N, 10 miliónů nábojů ráže 7,92 mm vz.47 a 2 milióny nábojů 9 mm vz.48. Kromě toho byly na palubě rovněž nákladní automobily a zdravotnický materiál.

Loď oficiálně vypravovala firma Čechofracht (Československá námořní plavba byla založena 1. dubna 1959) a pro cestu do Casablanky byla zvolena trasa Kielským kanálem. Kapitán lodi Ladislav Makový byl současně vybaven dvojí sadou dokumentů. Jedny (určené pro cílového zákazníka) uváděly skutečný náklad lodi v podobě zbraní, směřující do Maroka, zatímco podle falešného konosamentu (pro celní kontrolu) loď převážela generální cargo (všeobecný náklad) do vietnamského Haiphongu.

*

M/S Lidice

Zhruba v 06:00 7. dubna 1959 se loď Lidice nacházela nějakých 20 mil od Casablanky. Cíl cesty byl prakticky na dohled, když v tu chvíli první důstojník spatřil francouzskou rychlou eskortní loď Le Bearnais (F775). V 06:14 nechal francouzský velitel signalizovat příkaz k zastavení, ale kapitán Makový, narychlo přivolaný na můstek, vydal rozkaz ke kličkování. Francouzi poslali varovný výstřel před příď Lidic, ale loď pokračovala ve svých divokých manévrech. Poněkud naivní snaze o únik učinila nakonec přítrž dávka z 57-mm kanónů, po němž Lidice konečně zastavily stroje.

*

Korveta La Bearnais byla postavena v loděnicích v Lorientu v letech 1955-1957 a v roce 1958 zařazena do služby. Při délce 100 m měla plný výtlak 1702 t a dosahovala rychlosti 29 uzlů. Její akční dosah činil 4500 námořních mil. Výzbroj tvořilo 2×6 kanónů ráže 57 mm, čtyři tříhlavňové torpédomety ráže 533 mm a komplex protiponorkových zbraní. Na svou první misi zamířila do severoafrických vod, kde zadržela M/S Lidice. Později působila v jihovýchodní Asii, v jižním Atlantiku a Karibiku a ze služby byla vyřazena počátkem 80. let minulého století.

*

V 06:45 vystoupilo na palubu lodi francouzské inspekční komando dvou důstojníků a osmi námořníků. Už jen zběžný pohled do dokumentů musel u Francouzů vzbudit podezření. Proč si loď, směřující do Vietnamu, dělá zajížďku do Casablanky? Kapitán Makový se sice vytasil s radiogramem, který mu údajně přikazoval změnit směr plavby, nicméně Frantíci se nenechali opít českým rohlíkem a loď eskortovali na námořní základnu Mers el-Kebir, kde byla nucena zakotvit 8. dubna v 11:00.

*

Jako ze Švejka přitom v této souvislosti působí úsilí kapitána Makového a jeho zástupce pro věci politické (politruka) Antonína Křížka zničit písemnosti palubních organizací KSČ a ROH! Jejich zabavení by nepochybně způsobilo tehdejšímu lidově-demokratickému Československu nedozírné škody. V očích uvědomělých soudruhů určitě větší, než přistižení v nedbalkách při špinavém kšeftování se zbraněmi…

*

Zabavené bedny s vojenským kontrabandem z lodi Slovenija

Podobně jako v případě Slovenije se i lodi Lidice dostalo mimořádné pozornosti nejen ze strany vojenských představitelů, ale také zástupců sdělovacích prostředků. O jak objemné „generální cargo“ se jednalo, svědčí už jen délka jeho vykládání, která zabrala čtyři dny! Z přístavu ho odvážely kolony nákladních aut do skalních bunkrů nedaleko přístavu a teprve po jeho kompletním přeložení byla loď Lidice krátce po půlnoci 12. dubna s ostudou propuštěna.

*

V tehdejším Sovětském svazu měli právě po mimořádném XXI. sjezdu partaje, který konstatoval, že v SSSR „zvítězil socialismu plně a definitivně a že SSSR vstoupil do období rozvinuté výstavby komunistické společnosti“! V Československu jsme byli o poznání skromnější, ale i tady se vehementně budovaly „světlé zítřky“ jako v případě IV. celostátního sjezdu JZD, kde se jednalo o zvýšení intenzity výroby. A do toho jako na potvoru příkladná ukázka o „podpoře mírového soužití“…

*

Československé politbyro se prostřednictvím ministerstva zahraničí a masmédií okamžitě pokusilo celou aféru obrátit naruby a obvinit Francii z „námořního pirátství“. Taková kampaň ale mohla zmasírovat leda tak domácí veřejnost, která neměla přístup k jiným než přísně cenzurovaným domácím informacím. Ve světě jsme se naopak dokázali totálně znemožnit. I když ne tak docela. Přinejmenším teroristé a povstalci z nejrůznějších koutů světa se dozvěděli, kam jezdit za „předvánočními nákupy“.

Československá vláda se tehdy dokonce pokusila vznést požadavek na úhradu zabaveného nákladu. Politbyro v té souvislosti svolalo dokonce devět zasedání a nechalo vypracovat pět pět diplomatických nót. Vzájemné pošťuchování pak pokračovalo další čtyři roky – Československo činilo obstrukce ohledně přijetí nového francouzského velvyslance a vyplácení kompenzací za zestátněný francouzský majetek, Francie zase odmítla rozšířit obchodní smlouvu. Teprve po roce 1963 se podařilo diplomatické vztahy jakžtakž urovnat, ale nedůvěru mezi oběma zeměmi se vymazat nepodařilo.

Celé fiasko si samozřejmě odskákali i někteří lidé v Praze. Ať už se jednalo o šéfa firmy Omnipol, která se pod hlavičkou podniku zahraničního obchodu věnovala zbrojnímu exportu, generála Františka Macka, a nebo další vysoké úředníky. Vláda se pak rozhodla na nějaký čas upustit od podobného zneužívání československých námořních lodí, a tak další zásilka zbraní pro FLN v hodnotě 40 miliónů korun směřovala na palubě sovětských lodí přes egyptskou Alexandrii. Nicméně komunisté a zejména pak ti obzvlášť protřelí, uvyklí převlékat kabát podle každé změny větru, se rychle oklepali a s drzostí sobě vlastní se zanedlouho k pašování zbraní prostřednictvím československých námořních lodí opět vrátili. Pravda, někdy šlo o tzv. legální dodávky zbrojního materiálu „spřáteleným vládám“ lidově-demokratických režimů, ale když se v 70. letech minulého století rozhořela například občanská válka v Angole, jednalo se opět o tajné operace nejen daleko za hranicemi morálky, ale i mezinárodního práva.

*

Pikantní na celé historii je skutečnost, že ještě v roce 1960 vydala Československá pošta známku s vyobrazením lodi Lidice. Ta se následně plavila pod československou vlajkou až do roku 1967, kdy ji spolu s několika dalšími plavidly ČNP převzala Čínská lidová republika jako vyrovnání jejích předchozích investic.

A válka v Alžírsku? Ta skončila po podepsání dohod z Evianu v roce 1962. Nový francouzský prezident de Gaulle se pod tlakem okolností rozhodl Alžírsko obětovat a s ním i milión tamních „Černých nohou“, které v hrůze před řáděním FLN prchali do kontinentálmní Francie. Válka nakonec způsobila mezi Francouzi těžkou jizvu, která se pořádně nezhojila dodnes. A jak ukázal pozdější vývoj, s vítězstvím a rádoby revolucí si neporadili ani samotní Alžířané. Z kdysi prosperující země se značným nerostným bohatstvím nakonec začali prchat i její vlastní občané a za cíl emigrace si volili – světe div se – Francii, proti které dříve tak zuřivě bojovali.

Komentáře nejsou povoleny.