Nájezd na Rio de Janeiro

Najezd na Rio de Janeiro

Jak už mohl čtenář zaregistrovat v prvnímu dílu „Tygrů“, cílem korzárských útoků nebyly jen námořní komunikace a obchodní konvoje nepřítele, ale zhusta i velká koloniální města při pobřeží Jižní Ameriky, odkud proudily zlaté a stříbrné poklady do portugalských a španělských metropolí.

Nejčastějším terčem takových nájezdů bývaly zpravidla přístavy v Karibiku, ale už slavný anglický korzár Francis Drake ukázal, že před podobnými útoky si nemůže být jistá ani ta nejvzdálenější osada na pobřeží Pacifiku. Když se proto v Evropě rozneslo, že Portugalci mají pod jižním křížem nové „Eldorádo“ v podobě rychle bohatnoucího přístavního města Rio de Janeiro, bylo jen otázkou času, kdy se na něj zaměří pozornost korzárů.

Oním „Eldorádem“ učinila z Ria zlatá a diamantová horečka, která vypukla na území dnešního státu Minas Gerais na sklonku 17. století. První zlato bylo objeveno v roce 1693 a podle nalezišť drahokamů bylo nejsevernější město regionu nazváno dokonce Diamantina. Do Ria začaly okamžitě proudit plné lodě otroků z Afriky a mezi přístavem a nalezišti byla v roce 1697 vybudována strategická komunikace, tzv. estrada real (královská cesta).

Prvním „mužem činu“, který se rozhodl vypravit do Ria „úklidovou četu“, byl Jean-Francois Duclerc (někdy psán jako Du Clerc; *1671-1711) rodák z karibského ostrova Guadeloupe. Už od mládí se plavil ve vodách Saint Domingue a po výcviku u královského námořnictva sloužil nejprve nějaký čas jako velitel zápalné lodi, poté se stal kapitánem fregaty a vysloužil si dokonce kříž Řádu svatého Ludvíka.

V době, kdy vrcholila válka o španělské dědictví, patřilo Portugalsko k tradičním spojencům Angličanů. A protože Anglie stála v této válce na straně francouzských protivníků, našel Duclerkův plán rychle pozorné posluchače.

Přípravy byly ukončeny v květnu 1710, kdy Duclerc v čele šestičlenné eskadry s dvanácti sty muži opustil přístav La Rochelle. Na svou dobu a zkušenosti z podobných akcí z Karibiku se zdálo, že jde o dostatečné síly. A když v polovině srpna dorazila pětice lodí před úzké hrdlo, vedoucí do zátoky Guanabara, nechal na lodích pro jistotu ještě vztyčit anglické vlajky.

Jako mnohokrát v dějinách i tentokrát se však ukázalo, že i relativně menšího a slabšího soupeře neradno podceňovat. Portugalci nebyli žádní naivkové a už v minulosti prosluli schopnou zpravodajskou službou. To se jim vyplatilo i tentokrát, když byli už dávno před Duclerkovým příjezdem zevrubně informováni o jeho záměrech.

Kdo a koho v této souvislosti uplatil či kdo a kde si pustil zbytečně ústa na špacír, se už asi nedozvíme. Faktem však je, že nad Duclerkem se začala stahovat temnotemná mračna. Už první pokus o průnik do zátoky 16. srpna skončil totálním fiaskem, když se čelní lodě eskadry dostaly do zničující křížové palby z pevností Santa Cruz da Barra a São João (další tucet pevností a pevnůstek pak jen netrpělivě čekal, až si do šokovaných korzárů bude moci také prásknout…).

V době, kdy se Duclerc chystal vzít útokem Rio de Janeiro, bylo toto město  už  obehnáno  linií  důkladného opevnění. Podnětem k jeho budování se staly předchozí nájezdy Francouzů a Holanďanů.

Už v roce 1555 se zde objevil maltézský rytíř Nicolas Durand de Villagaignon, který se snažil pomoci francouzským hugenotům a švýcarským kalvinistům a najít pro ně azyl před katolickým pronásledováním. S dvoučlennou eskadrou a šesti sty muži se vylodil na pobřeží s cílem založit zde osadu a krom toho hledat tzv. brazilské dřevo, tehdy významný zdroj červeného barviva, od něhož se posléze dostalo jméno celé dnešní Brazílii. A samozřejmě také zlato a drahokamy, o nichž se už tehdy předpokládalo, že jich zde musí být významné zásoby. Pokus však narazil na tvrdý odpor Portugalců, kteří v následujících několika letech kolonii zlikvidovali.

Na zániku kolonie se zřejmě nemalou měrou podepsaly i rozepře a intriky mezi samotnými kolonisty, které Duranda dokonce vedly k tomu, že se zřekl protestantské víry a ještě před útokem Portugalců se vrátil do Francie. Nakolik ho protestanté zbavili iluzí, svědčí mimo jiné i jeho pozdější spor s Kalvínem ohledně eucharistie (svátosti oltářní) a účast na protihugenotských represích.

Tehdy začali Portugalci region opevňovat a v roce 1584 postavili na pobřeží první dělostřeleckou baterii. Ta prokázala svou účinnost o patnáct let později, kdy se zde pokusil vylodit nizozemský mořeplavec Olivier van Noort, považovaný některými badateli mylně za korzára. Holanďané nemínili Rio dobýt, ale chtěli zde pouze doplnit zásoby vody a čerstvých potravin, aby zažehnali rychle se šířící kurděje (Noort se stal na této expedici prvním Nizozemcem, kterému se podařilo obeplout zeměkouli). Portugalské koloniální úřady se však vzepřely a odmítly Holanďany pustit do přístavu, což mělo za následek divokou přestřelku.

Ta přiměla Portugalce opevnění Ria dále rozšířit. V roce 1612 byla proto u vstupu do zátoky Guanabara zahájena výstavba mohutné pevnosti Santa Cruz de Barra, která byla během 17. století několikrát modernizována a rozšířena (naposledy v letech 1695-1697). Kromě toho byly v okolí Ria vybudovány během 17. století další významné pevnostní objekty jako São Martinho, São Teodósio, São José, São Diogo a zejména pak São João de Barra, rozkládajícím se protějším břehu proti pevnosti Santa Cruz de Barra.

Je samozřejmě otázkou, nakolik byli Francouzi o stavu opevňovacích prací kolem Ria informováni. Každopádně tyto rozsáhlé fortifikace činily z Ria takřka nedobytnou pevnost.

Proti předem připravené, dokonale zastřílené a soustředěné pevnostní palbě neměl Duclerc nejmenší šanci. S povážlivě pocuchanou eskadrou musel vyklidit úžinu a ustoupit podél pobřeží k ostrovu Grande. Tam se vylodil v zátoce Guaratiba a pokusil se k Riu dostat po souši, doufajíc, že z pevninské strany bude město chráněno podstatně hůře než na přístupech z moře.

Přestože se vzdušnou čarou nejedná o bůhvíjakou vzdálenost (nějakých 100 kilometrů), po zemi, tropickou divočinou, to činilo třikrát tolik. Utajit takový přesun bylo proto nad síly korzárů. Obzvlášť, když cestou vypálili několik mlýnů a na noc se uchýlili pod střechu misie Tovaryšstva Ježíšova.

Když se konečně dostali do míst Largo do Carmo, kudy dnes vede třída 25. listopadu, čekala na ně už jezuity varovaná a po širokém okolí zmobilizovaná  domobrana pod  velením  místního rodáka  Benta do Amaral da Silva. Portugalci dokonale využili znalosti místního terénu a v krvavé řeži poslali na onen svět na 400 korzárů. Zbytek včetně Duclerka byl zajat a uvězněn a v Riu se poté slavilo několik dní.

Pikantní na Duclerkově poslední bitvě je sama postava jeho přemožitele. Bento do Amaral da Silva byl povoláním učitel a v boji mu byli největší oporou jeho jezuitští studenti! Ještě pikantnější je však jeho původ. Jeho matkou, provdanou za koloniálního důstojníka, byla totiž Mécia Aaron Gurgelová, dcera francouzského piráta Toussainta Gurgela

Duclerc nakonec vyvázl s domácím vězením (jaký to rozdíl proti zahnívajícím  vězeňským kobkám  v podpalubí  nechvalně proslulých vyřazených hulků v anglickém Plymouthu…). Osud se však ošálit nedá. Podle všeho Jean-Francois využil (nebo zneužil, jak se to vezme) svého fešáckého vězení k milostnému flirtu (nejspíše s manželkou či dcerou majitele domu), a tak se stalo, že 18. března 1711 vniklo do jeho pokoje několik maskovaných mužů a korzára nemilosrdně odživotnilo…

Ukázka z publikace:

TYGŘI 7 MOŘÍ 2.E-shop: Tygři sedmi moří 2.

Komentáře nejsou povoleny.