Kulhavý ďábel a Anděl zkázy

Snad každý milovník dobrodružných příběhů a zkazek zná ono typické vzezření piráta, jaké vypodobnil Robert Louis Stevenson v postavě Johna Silvera z Ostrova pokladů: šátek na hlavě, v ruce zakřivená šavle a místo jedné nohy dřevěná protéza. Pokud vás zajímá, který korzár se takhle poprvé uvedl, tak vězte, že se jmenoval Francois Le Clerc a právě pro jeho vzhled se mu přezdívalo Dřevěná noha (ve francouzštině Jambe de Bois).

Le Clerc byl ukázkovým příkladem větry ošlehaného mořského vlka i co do pověsti o své odvaze, neboť se o něm šířilo, že se jako první sápal na palubu přepadené lodi a nebo hradby města. To ho také údajně stálo jeho nohu, o kterou přišel v krvavé řeži s Angličany u ostrova Guernsey v roce 1549. Ačkoliv většina námořníků po podobném zranění končila s aktivní kariérou, Le Clerc, který si ze zmíněné bitvy odnesl navíc i těžce poraněnou ruku, odmítl jakékoliv úvahy o korzárském důchodu. Naopak rozšířil své aktivity a dokonce spolufinancoval výpravy dalších korzárů.

Navzdory tělesnému postižení se krom toho sám zúčastnil nájezdů na španělské državy, z nichž k největším patřil útok na přístav Santa Cruz de la Palma na Kanárských ostrovech v roce 1553. Le Clerc měl tehdy k dispozici pět korzárských a tři královské lodi (akci tehdy posvětil samotný František I.), dost na to, aby město totálně vyplenil a nechal za sebou jen hořící trosky.

Krátce na to se jeho eskadra přesunula do Karibiku, kde vzala útokem Portoriko a začala metodicky rabovat osady a přístavy podél ostrova Hispaniola (dnešní Haiti) až k pobřeží Kuby. Při zpáteční cestě se korzáři zastavili opět na Kanárských ostrovech a pro změnu tentokrát poctili svou návštěvou město Las Palmas a zmocnili se velké janovské karaky.

V roce 1554 se Le Clerc do Karibiku vrátil v čele osmi lodí a tří set mužů. Obsadil Santiago de Cuba a opustil ho teprve po měsíc trvajícím řádění s výkupným ve výši 80 tisíc pesos. Do té doby hlavní kubánská metropole se z Le Clerkova nájezdu už nikdy nevzpamatovala a její místo posléze zaujala Havana.

Le Clerc také jako jeden z prvních začal využívat při svých výpravách do Karibiku odlehlé ostrovy coby tajné základny a místa pro ukrytí naloupených pokladů. Pro tyto účely se jako první Evropan usadil na ostrově Svaté Lucie, odkud vyrážel na lov španělských karavel a galeon. Pobřeží je lemováno spoustou zátok, ideálních jako přirozené přístaviště, a z navigačního hlediska je ostrov snadno rozpoznatelný pro své dva homolovité skalní vrcholy – tzv. Velký a Malý Piton – při jihozápadním pobřeží. Kromě toho Le Clerkovi korzáři využívali i nedaleký ostrůvek Pigeon.

V roce 1560 si Le Clerc krátil čekání na španělskou flotilu s mincovním stříbrem a zlatem pleněním panamského pobřeží. Pro Španěly se působení jednonohého korzára (ve španělštině se mu říkalo Pie de Palo) stávalo už noční můrou. Veškeré pokusy o jeho polapení navíc vycházely naprázdno, když tu jim nahrála souhra okolností.

V dubnu 1562 v Le Clerkově rodné Normandii vypuklo povstání hugenotů a anglická královna Alžběta I. tehdy vyslala anglické síly obsadit přístav Le Havre. Le Clerc se k nim připojil a až do března 1563 způsobil francouzskému obchodnímu loďstvu citelné ztráty. Když se však u spořivé anglické panovnice dožadoval odměny, byl bez skrupulí vypoklonkován. Nakonec mu nezbylo, než zvednout kotvy a zahojit se jinde. Zamířil k Azorám, kde natrefil na španělský konvoj. Tentokrát však svoje síly přecenil a v následné potyčce byl zabit.

Smrt Dřevěné nohy mohla Španěly samozřejmě potěšit, ale nikoliv uklidnit. Mimo jiné už proto ne, že ještě ve staré Le Clerkově partě vyrůstal šéfovi více než zdatný nástupce, ne-li přímo rival v osobě Jacquese de Sores. A že také nešlo o nějakého korzára druhé garnitury, svědčí jeho přezdívka L’Ange Exterminateur (volně přeloženo Anděl zkázy).

Tenhle chlapík původem z Normandie (narodil se snad kolem roku 1520 a někdy se za místo narození uvádí také Picardie) je poprvé vzpomínán jako účastník pověstného korzárského výpadu proti Kanárským ostrovům v roce 1553 jako velitel lodi Esperance. Sores následoval Le Clerka i do Karibiku, kde si vybudoval vlastní skryté základny na ostrovech Coco Romano a Cayo Coco v archipelagu Jardines del Rey (někdy se toto souostroví označuje také jako Jardines de la Reina) při jihokubánském pobřeží. Z tehdejšího hlediska šlo o strategicky jedinečnou polohu, neboť se odtud daly kontrolovat důležité španělské spojnice do Havany a Santiaga de Cuba. Z obou přístavů byly totiž vypravovány transatlantické pokladní konvoje do Španělska, takže se zde po jistý čas soustřeďovalo pohádkové bohatství.

V roce 1554 Sores podle všeho doprovázel Le Clerka při jeho výpadu proti Santiagu de Cuba a o rok později už velel vlastní eskadře při útoku na Havanu. Podle tehdejšího kronikáře se 10. července 1555 vylodily poblíž přístavu dva desanty v počtu asi dvou set mužů a během necelé hodiny ovládly město.

Detaily útoku na havanský přístav se dochovaly jen v útržkovité podobě a například počet lodí, s nimiž Sores akci podnikl, se pohybují od 2 do 20. Logickou úvahou se lze dopracovat k tomu, že dvě by byly asi málo a pro dvacet by zase asi nesehnal tolik mužů. Když se však v roce 1555 francouzští korzáři objevili v přístavní rejdě, měli před sebou jen velmi chabě chráněné město, takže jim ani v relativně méně početné sestavě nemělo činit problém Havanu ovládnout.

Podle některých svědectví však Sores kápl na „prázdné hnízdo“. Guvernérovi se podařilo zavčasu uprchnout a volného zlata bylo prý ve městě za pakatel, takže ani zajatci z řad měšťanů se neměli čím vyplatit. Roztrpčení korzáři nakonec dobyli i pevnůstku La Fuerza Vieja a za její třicetičlennou posádku se rozhodli žádat výkupné ve výši 30 tisíc pesos a k tomu navrch množství chleba a 200 arrob masa (arroba se tehdy používala jako měrná jednotka).

Jacques de Sores rozbil v obsazené Havaně svůj hlavní stan v paláci bohatého havanského obchodníka Juana de Rojas a zajatce uklidil do jeho sklepení. Mezitím však španělský guvernér zmobilizoval po okolí každou ruku a nohu včetně černých otroků a s půldruhou stovkou mužů se pokusil o noční přepad. V nastalé potyčce přišly o život na dva tucty Francouzů a samotný Sores byl zraněn kopím, kterým ho zasáhl jeden z otroků.  Nakonec však korzáři získali navrch a Sores se rozhodl toto flagrantní porušení podmínek kapitulace nemilosrdně ztrestat a zajatce popravit. Podle tradované legendy se velitel pevnosti postavil na odpor a Sores ocenil projevenou odvahu jeho propuštěním na svobodu. Protože se však Španělé neměli k vyplacení výkupného, došla korzárům trpělivost a nakonec Havanu vypálili, a to včetně kostelů a špitálů. Pro výstrahu pověsili zajaté otroky a 4. srpna zvedli kotvy.

Ať tak či onak, havanský nájezd z roku 1555 vstoupil do dějin korzárských a pirátských válek v Karibiku a ze Sorese učinil v očích Španělů dalšího nenáviděného škůdce (potažmo luteránského). Sores jim oplácel stejnou mincí a podle všeho se zúčastnil tehdy oblíbené protestantské  hry  „jak co nejvíc podráždit papeže a papežence“. Už v Havaně údajně zinscenoval papeže urážející divadlo, které ho v očích pravověrných katolíků totálně zdiskreditovalo.

V polovině 60. let 16. století se společně se svým někdejším šéfem Le Clerkem angažoval během normandského povstání po boku tamních hugenotů a útočil na lodě katolíků. V roce 1569 disponoval už celou flotilou korzárských lodí a úzce spolupracoval s plymouthským rejdařem Williamem Hawkinsem. V prosinci téhož roku se mu podařil obzvlášť husarský kousek, když zajal velkou benátskou karaku, vyzbrojenou pětačtyřiceti děly, jejíž náklad byl oceněn na 300 tisíc écu (tehdejší zlatá mince).

V následujícím roce eskadra Jacquese de Sores, čítající pět lodí, naháněla španělské a portugalské lodě kolem Kanárských ostrovů a v létě si poblíž ostrova Gomera vyčíhala portugalskou loď Santiago. Na její palubě bylo mimo jiné i čtyřicet jezuitských misionářů, směřujících  do Brazílie. Tam ale nikdy nedopluli, neboť Sores je nechal bez milosti hodit přes palubu…

Ukázka z publikace:

E-shop: Tygři sedmi moří 1.