KDYŽ ČEŠI JEŠTĚ MĚLI MOŘE…

Platilo to v časech, kdy jsme byli součástí velkého prosperujícího středoevropského soustátí mnoha národů, zvoucího se Rakousko-Uhersko.  Díky němu jsme měli krytá záda před různými agresory a uchvatiteli, zajištěný odbyt pro své zboží a také ono moře. S přístupem k Jadranu mohly podnikatelské kruhy C. a k. mocnářství vybudovat početné flotily obchodních a pasažérských lodí a z přímořských letovisek jako Opatija učinit jadranská Monte Carla.

Spousta Čechů tehdy sloužila na rakousko-uherských lodích jako námořníci i velitelé, a to jak na těch osobních, tak válečných. Neplavili se přitom pouze po Jadranu, ale daleko za hranice evropského kontinentu, do Ameriky či Dálný východ. A měli celosvětový respekt. Nejen pro své schopnosti a dovednosti, ale také pro příslušnost k respektované evropské velmoci. Podobně ostatně z rakousko-uherského občanství těžili například i věhlasní umělci. Ať už z řad hudebních skladatelů (Smetana, Dvořák, Janáček) nebo výtvarníků (Chitussi, Brožík, Čermák), protože světové povědomí o Rakousko-Uhersku bylo – ať se nám to líbí nebo ne – samozřejmě mnohonásobně větší než o „nějaké“ české kotlině.

A podobně je tomu ostatně i dnes, kdy má podstatně větší váhu, když někde ve světě řeknete, že jste z Evropské unie, než když si lidé na druhém konci světa budou plést tu klausovskou nebo zemanovskou Českou republiku s Čečenskou republikou. Že se to nepletlo za Masaryka nebo za Havla byla nejspíš jen taková přechodná hříčka dějin, protože podobných státníků se české kotlině pohříchu nedostává.

A jak že to ti čeští mariňáci za Rakousko-Uherska měli? Slovem jejich život přibližovala například dobová sbírka povídek, která vyšla na samém konci C. a k. monarchie a z níž přinášímě úvodní kapitolu. Obrazem pak dávají nahlédnout do služby u C. a k. válečné maríny nedatované a nepopsané fotografie, které našemu archívu věnoval jeden z autorů nakladatelství CESKYCESTOVATEL.CZ a  jejichž případnou identifikaci by redakce Českého korzára samozřejmě uvítala.

-CK-