H.M.S. Victory: Nejslavnější ze slavných

Byly a jsou plachetnice, které se zapsaly do historie svými objevitelskými plavbami (Santa Maria, Endeavour), svou krásou (Cutty Sark), na svou dobu nevídanou velikostí (France II, Preussen, Thomas W. Lawson), převratnou technologií (America, Hydroptere) a nebo vzrušujícími osudy (Bounty). Nicméně jen jedna jediná dokázala pootočit kolem dějin takovým způsobem, jako HMS Victory v památné bitvě u Trafalgaru Léta Páně 1805.

*

Zajisté, že tehdejší bitva nebyla záležitostí pouze této jediné lodi a bez přispění dalších plavidel mohla koneckonců celá bitva dopadnout zcela jinak. Nicméně jako vlajková loď admirála Horatia Nelsona, jednoho z velitelů britských námořních sil, který se zasloužil o porážku spojeného franko-španělského loďstva a padl v bitvě hrdinou smrtí, se HMS Victory stala symbolem nejen síly a houževnatosti britského válečného loďstva, ale také upevnění britské námořní nadvlády po celé další století a v neposlední řadě učinila konec ambicím císaře Napoleona po ovládnutí britských ostrovů a v důsledku toho i celého evropského kontinentu.

*

Vznik HMS Victory sahá do poloviny 18. století. V roce 1758 byl tehdejší představitel chathamských loděnic pověřen přípravou suchého doku pro stavbu nové řadové lodi, která by posílila britskou válečnou flotilu v právě probíhající sedmileté válce.

Stavební plány byly schváleny v červnu 1759 a vycházely z konstrukce lodi HMS Royal George, spuštěné na vodu v loděnicích Woolwich v roce 1756. Jejich autorem byl expertní architekt tehdejší Royal Navy sir Thomas Slade, který navrhl loď s výzbrojí jednoho sta děl, jejichž složení a počet se však mohl v případě potřeby měnit až na 106 kusů a zahrnovalo mimo jiné i několik carronad. V roce 1808 byla sice výzbroj zredukována na 98 děl a Victory překlasifikována na řadovou loď 2. třídy, nicméně v únoru 1817 byla opět dovyzbrojena na úroveň 104 kanónů a znovu „povýšena“ na úroveň 1. třídy.

*

Kýl lodi byla založen v suchém doku, který dnes nese její jméno, v červenci 1759 a v říjnu 1760 bylo pro ni vybráno i její jméno na paměť slavných britských vítězství během předchozího roku, který vešel do britských dějin a učebnic jako annus mirabilis nebo-li „zázračný rok“. Britským pozemním a námořním silám se tehdy podařilo vyhrát celkem čtyři velké bitvy nad jejich francouzskými protivníky u Mindenu v Německu, u Lagosu při jihoportugalském pobřeží, u kanadského Quebeku a v Quiberonské zátoce u jihobretaňského pobřeží.

*

Pravda, několik skeptiků vzneslo pochyby, zda je takové jméno vhodné, když předešlá loď toho jména byla v roce 1744 ztracena i se všemi muži na palubě, nicméně jméno lodi už zůstalo. Po dokončení hrubé stavby však musela Victory setrvat v doku ještě několik měsíců, aby dřevo a spoje dokonale „vyzrály“. Tato technologie měla totiž podstatný vliv na „dlouhověkost“ dřevěných plachetnic, která byla v případě jejího dodržení skutečně mimořádná.

*

Ukončení bojů na polích Sedmileté války nakonec způsobilo, že loď setrvala v doku téměř tři roky, což jí ale jen prospělo. Teprve na podzim 1763 byly obnoveny práce na jejím dokončení a v květnu 1765 mohla být Victory spuštěna na vodu. Její stavba si vyžádala dřevo z celkem šesti tisíc stromů, z nichž plných 90 procent bylo dubů. Zbytek tvořilo jilmové, borové a jedlové dřevo a pak ještě menší množství guajakového dřeva. Výzbroj se skládala z hladkohlaňových litinových děl a zpočátku Victory nesla třicet 42-liberních kanónů (pálily dělové koule o hmotnosti 19 kg) na dolní dělostřelecké palubě, osmadvacet 24-liberních (11 kg) kanónů na střední a třicet 12-liberních (5 kg) na horní palubě. Kromě toho měla ve výzbroji ještě dvanáct 6-librovek na příďové a ubytovací nástavbě. V dalších letech byly 42-liberní kanóny dvakrát nahrazeny 32-liberními kanóny (15 kg; od roku 1803 nahradily 42-liberní děla trvale) a v roce 1782 byly 6-liberky nahrazeny 12-liberními kanóny. Později byla Victory osazena také dvěma 68-liberními (31 kg) carronadami.

Jedna z vystavených zbraní dodnes pamatuje bitvu u Trafalgaru, ostatní jsou však moderní sklolaminátové repliky. Důvod je nasnadě, protože plně vystrojená a vyzbrojená loď by nemohla být umístěna v suchém doku (příliš velké zatížení by bez vztlaku mořské vody poškodilo konstrukci lodi). Celková cena plně vystrojené Victory pak činila 63 176 liber a 3 šilinky (v přepočtu na dnešní ceny cca 50 miliónů liber).

Nicméně obvyklá sláva, spojovaná se spouštěním podobných lodí na vodu, byla tentokrát více než skromná. Bylo po válce a Royal Navy najednou neměla pro loď uplatnění. A tak přešla prakticky vzápětí do rezervy. Stěžně byly sejmuty, paluba byla zaplachtována a Victory byla zakotvena na řece Medway, kde v poklidu čekala celých třináct let až do roku 1778, kdy se Francie zapojila do války amerických osadníků za nezávislost na britské koruně.

V březnu 1778 byl jmenován jejím prvním kapitánem John Lindsay, ale už v květnu téhož roku, poté, co přestoupil na HMS Princ George, ho nahradil ve funkci velitele kontraadmirál John Campbell (1. kapitán) a kapitán Jonathan Faulkner (2. kapitán) a svou vlajku velitele flotily na lodi nechal vztyčit admirál sir Augustus Keppel.

*

Pod Keppelovým velením opustila Victory 9. července 1778 v čele eskadry třiceti řadových lodí Spitehead a 100 mil západně od ostrovů Ushant (Ouessant) narazil na devětadvacetičlennou francouzskou flotilu admirála Louise Guilloueta, hraběte d’Orvilliers. Francouzi měli rozkaz vyhýbat se přímému střetu s Brity, nicméně jejich pokus o ústup do Brestu překazilo náhlé bezvětří. Pouze dvě lodi unikly, ponechávajíc tak ještě víc oslabené loďstvo admirála Orvillierse tváří v tvář Keppelově flotile.

Lodě dlouho manévrovaly mimo dostřel, ale když přibližující se studená fronta přinesla vítr a déšť, stala se bitva neodvratnou. Slabším, ale dovedně manévrujícím Francouzům se podařilo prorazit britskou linii a lodě se dostaly do těsné blízkosti. Victory se ocitla pod palbou 110-dělové Bretagne a 90-dělové Ville de Paris, ale Keppelovi se nakonec podařilo s čelem své flotily od Francouzů odpoutat. Největší ztráty nakonec utrpěl zadní odřad sira Hugha Pallisera. Ten navíc nezareagoval na Keppelův signál, aby se Britové po přeskupení sil pustili do pronásledování Orvillierse, který se nakonec uchýlil do Brestu.

*

Výsledek střetnutí, známého jako první bitva u Ushantu, Keppelovi rozhodně žádné ostruhy nevynesl, ale naopak se musel spolu s Palliserem zodpovídat z pasivity před válečným tribunálem. Keppel byl nakonec sice všech obvinění zproštěn (Palliser musel rezignovat), nicméně celá kauza nemile zasáhla do tehdejšího politického života Británie.

*

V březnu 1780 byl trup Victory pod vodoryskou pokryt 3923 měděnými pláty, které ho měly chránit před tzv. šášní lodní. Tento mořský mlž obrůstal dřevěné trupy plachetnic a za nějaký čas dokázal výrazně znehodnotit jejich nautické vlastnosti. Začátkem prosince 1781 pak stanul na kapitánském můstku Henry Cromwell a Victory se stala vlajkovou lodí kontraadmirála Richarda Kempenfelta.

Ten se ještě 10. prosince v čele jedenácti řadových lodí 4. třídy a pěti fregat pokusil zachytit francouzský konvoj na cestě z Brestu. Netušíc, že konvoj doprovází eskadra jedenadvaceti řadových lodí admirála Luky Urbaina de Bouexic, hraběte de Guichen. Když Kempenfelt zjistil, že má proti sobě podstatně silnějšího nepřítele, spokojil se se zajetím patnácti lodí konvoje a za využití rychle se kazícího počasí se stáhl, zatímco Francouze rozbouřené moře přinutilo k návratu do přístavu.

*

V roce 1796 byl jmenován na post prvního kapitána HMS Victory Robert Calder a na post jeho zástupce baronet George Grey. Současně na lodi zavlála vlajka admirála sira Johna Jervise, který v čele patnácti řadových lodí a pěti fregat zamířil v únoru 1797 do iberských vod. Od portugalské fregaty Charlotta se dozvěděl o přítomnosti španělské flotily, s kterou následně svedl u mysu Saint Vincent zuřivou bitvu, v níž sehrál mimořádnou roli také velitel lodi HMS Captain, jistý Horatio Nelson.

*

V únoru 1798 zamířila Victory pod velením poručíka (!) J. Rickmana do Chathamu, kde byla shledána neschopnou další bojové služby a z toho důvodu bylo rozhodnuto ji přeměnit na tzv. lazaretní plavidlo, kde měli být drženi francouzští španělští váleční zajatci!

Nová a poněkud potupná role však Victory nevydržela dlouho. Už v říjnu 1799, krátce poté, co u Chichesteru ztroskotala HMS Impregnable, admiralita rozhodla o reaktivaci HMS Victory, které však měla předcházet důkladná rekonstrukce. Práce započaly v roce 1800 a výše nákladů byla původně odhadnuta na 23 500 liber. Nicméně jak je u podobných zakázek (rozuměno veřejných, státních, prostě takových, které hradí daňový poplatník)) běžným zvykem (současná česká politická reprezentace nepochybně ví, o čem je řeč), konečné náklady se vyšplhaly na více než trojnásobek a dosáhly výše 70 933 liber!

Kromě výměny krytů dělostřeleckých střílen přitom patřily k „nejvýznamnějším“ změnám výměna galionové figury pod čeleněm, nový nátěr, kdy červenou nahradila kombinace žluté a černé a tzv. Nelsonova šachovnice v podobě černých krytů dělostřeleckých střílen. Pro zvýšené bojové hodnoty lodi tedy snad s výjimkou mědí pobité prachárny nepochybně samé nezbytné věci…

*

Rekonstrukce byla dokončena v dubnu 1803 a po příjezdu do Portsmouthu v květnu téhož roku byl jmenován jejím novým velitelem kapitán Samuel Sutton. Jen o dva později pak na lodi vztyčil svou vlajku viceadmirál Nelson a 20. května zamířil převzít velení nad britskými námořními silami ve Středomoří. Protože na palubě Victory by mu však cesta trvala déle, než vyžadovala napjatá vojenská situace (v zřejmě také vztah k jisté lady Hamiltonové), Nelson ještě 23. května přestoupil na fregatu HMS Amphion a Victory se rozvážně ploužila za ním.

Kapitán Sutton však cestou kupodivu nezahálel a 28. května se zmocnil francouzské 32-dělové lodi Embuscade, plavící se ze Západní Indie do přístavu Rochefort.

V dubnu 1805 se HMS Victory nachází u břehů ostrova Toro, když HMS Phoebe přináší zprávu, že francouzská flotila pod velením viceadmirála Pierra Charlese Villeneuva proklouzla nepozorovaně z Toulánu a míří ke Cádizu, aby se spojila s loďstvem Španělů.

Zatímco Nelson čekal na Francouze u břehů Sicílie v domnění, že se pokusí o novou expedici do Egypta, nyní musel pod plnými plachtami spěchat do Gibraltaru. Tam dorazil 7. května a o tři dny později doplnil v Lagosu zásoby, aby se mohl vydat na stíhání franko-španělské flotily napříč Atlantikem. Nicméně jen co Nelson dorazil do Karibiku, dozvěděl se, že jeho nepřítel už je na cestě zpátky do Evropy a že se Napoleon chystá k invazi na britské ostrovy.

*

Po návratu franko-španělského loďstva i jeho anglických pronásledovatelů došlo k několika potyčkám, ale koncem září se Nelson nedaleko Cádizu spojil nepozorovaně s eskadrou lorda Collingwooda a nad ránem 19. října 1805 si vyčíhal nepřítele. Villeneuve, který za své váhavé počínání měl být odvolán z funkce, se nechal vyprovokovat a přijmout výzvu k boji. Celých pět hodin se obě flotily k sobě přibližovaly, než bylo možné zvednout poklopy a zahájit palbu.

Jako první otevřel oheň HMS Royal Sovereign, jehož cílem se stala řadová loď Fougueux. O pětadvacet minut později Victory proťala francouzskou linii mezi loďmi Bucentaure a Redoutable, bušící plnými salvami do zádi Bucentaure jen z několika málo yardů. Nicméně Victory nebylou tou lodí, která by určovala vývoj bitvy. Sevření v drtivých kleštích dvou obřích francouzských plachetnic ji postupně zbavila stěžňů a střelci z lanoví francouzských lodí nakonec zasáhli i samotného Nelsona, který o půl páté odpoledne vydechl naposled. Ještě předtím podle všeho vydal rozkaz, aby flotila hodila kotvu, což by v podstatě znamenalo když ne přímo porážku, tak přinejlepším remízu. Nicméně hrozbu obsazení Victory francouzským výsadkem z Redoutable odvrátil v poslední chvíli srdnatý nájezd anglické 98-dělové HMS Temeraire pod velením temperamentního kapitána Eliaba Harveyho, a hrozbu plichty viceadmirál Collingwood, který původní Nelsonův rozkaz odvolal.

*

Po Trafalgaru a nezbytných opravách se Victory zúčastnila pod nejrůznějšími veliteli ještě několika operací, mimo jiné dvou kampaní v Baltském moři pod velením admirála sira Jamese Saumareze. Z aktivní služby byla nakonec definitivně vyřazena v listopadu 1812. Poté zakotvila k Gosportu poblíž Portsmouthu a sloužila jako námořní skladiště.

Nad jejím dalším osudem se stahovala dosti temná mračna a jak ve svých pamětech uvedl pozdější první námořní lord Thomas Hardy, svého času dokonce vydal písemný příkaz k rozebrání Victory. Nicméně když přišel domů a seznámil s touto novinkou svou manželku, ta ho prý se slzami v očích přesvědčila, aby své rozhodnutí změnil. A tak se prý znovu vypravil do úřadu a rozkaz zrušil.

*

Pikantní na celé této historce je skutečnost, že sporná stránka služebních příkazů z dotyčného dne roku 1831, jaksi chybí. Prostě a jednoduše ji kdosi kdysi vytrhl…

*

A tak Victory přežila celé 19. století. V roce 1889 se stala dokonce učilištěm pro námořní telegrafisty, kde probíhaly dvouměsíční zaškolovací kurzy. Škola fungovala až do roku 1904, kdy se dočasně přemístila na „modernější důchodkyni“ HMS Herkules a v roce 1906 do nově vybudované signalizační školy v Chathamu (RNCA – The First Signal School).

Jakmile však Victory přestala sloužit potřebám Royal Navy a spolu s tím se omezila její údržba, okamžitě se začal projevovat její věk. V roce 1921 byla shledána v tak zuboženém stavu, že byla vyhlášena kampaň pro její obnovu. Vznikla Nadace na záchranu Victory pod záštitou Společnosti pro námořní výzkum (Society for Nautical Research) a její zásluhou udělila britská vláda souhlas (a tím i závaznou podporu) obnově a uchování lodi na paměť admirála Nelsona, bitvy u Trafalgaru a Royal Navy před, během a po napoleonských válkách.

*

V počátečním období záchranných prací v letech 1921-1922 byla provedena řada konstrukčních oprav nad vodoryskou, převážně pak na úrovni střední paluby. V roce 1928 mohl král Jiří V. dokonce odhalit tabulku, oslavující dokončení rekonstrukčních prací, ačkoli opravy a údržba i nadále pokračovaly.

V roce 1941 Victory utrpěla škody během náletů Luftwaffe a německá válečná propaganda tehdy dokonce hlásila zničení lodi. Po válce byla postupně dokončena detailní analýza, z níž vyplynulo, že další rozsáhlé rekonstrukční práce si vyžádá trup pod vodoryskou. Do roku se podařilo vyměnit podstatnou část poškozených částí trupu, přičemž shnilé dřevo bylo nahrazeno irokovým dřevem ze západní Afriky.

Další rozsáhlou rekonstrukcí prošla HMS Victory na počátku 21. století u příležitosti oslav dvoustého výročí bitvy u Trafalgaru v roce 2005. Při té příležitosti byly interiéry lodi vybaveny replikami zařízení, nástrojů a nádobí z doby, kdy se zúčastnila památné bitvy.

*

Jak je ve staré dobré Anglii ustáleným zvykem, plachetnice HMS Victory je stále zapsaná do stavu Royal Navy a může se tak honosit označením služebně nejstarší válečné lodi světa. Jejím v pořadí stým velitelem je komandér Rod Strathem od Royal Navy a během roku navštíví tuto úchvatnou památku cca 350 tisíc milovníků moří a oceánů. Protože však vstupné ani zdaleka nestačí pokrýt náklady na údržbu lodi, oslovila vláda v roce 2009 soukromý sektor s žádostí o podporu při údržbě HMS Victory. Vítězem výběrového řízení na devítiletý kontrakt se stal nakonec koncern BAE Systems, který by měl v letech 2011-2020 investovat do provozu muzea HMS Victory 25 miliónů liber.