S první oficiální žádostí o pomoc přijíždí do Francie v roce 1776 americký vyslanec Silas Deane. Ludvík XVI. tehdy ještě neprojevuje pro podporu Američanů bůhvíjaké nadšení, ale už se ani nezpěčuje poskytnutí materiální podpory. Organizace celé záležitosti se přitom chopí muž devatera povolání Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais.
Tenhle vynálezce, hodinář, ale také publicista, diplomat, špión, obchodník se zbraněmi a profesionální revolucionář je dodnes známý především jako hudebník a dramatik a autor komedií Lazebník sevillský a Figarova svatba, zhudebněných G. Rossinim a W. A. Mozartem.
Akce na pomoc Američanům je zprvu tajně financována z královské pokladny a královských potravinových zásob. Na počátku roku 1777 jsou připraveny tři zbraněmi, municí a zásobami plně naložené lodě, pro jejichž doprovod Beaumarchais dokonce sežene postarší 58-dělovou fregatu Hippopotame z roku 1749, přejmenovanou na Fier-Roderigue. V září téhož roku je přes oceán vypraveno už devět lodí s tisíci pušek, desítkami kanónů a dokonce sazenicemi lilií.
Londýn se od svých agentů záhy dozví, co podniká „ten pařížský dramatik“, ale přes veškeré úsilí se Royal Navy nepodaří zachytit ani jednu Beaumarchaisovu loď. Akci navíc diskrétně, ale o to účinněji zaštítí ministerstvo námořnictva, když pro konvoje vyčlení na čtyřicet lodí. Aktivní korzárskou válku tehdy vedou zejména americké lodě, které jen od ledna do května zadrží 24 plachetnic s nákladem v hodnotě 2 275 000 livrů, který rozprodají na francouzských ostrovech v Karibiku, aby měli na výzbroj Washingtonovy armády. Sartinovi se mezitím podaří zmobilizovat dalších 14 tisíc mužů (o 4 tisíce víc než v předchozím roce), takže koncem roku 1777 může králi oznámit, že loďstvo je v podstatě připraveno na válku. Podobně se vyjádří i nový ministr financí Necker, když ujistí krále, že válku bude možné financovat z půjček bez toho, že by se musely zvyšovat daně.
V prosinci 1777 mezitím do Evropy dorazí šokující zpráva o porážce devítitisícové anglické armády u Saratogy. Zatímco v Londýně zavládne zděšení, ve Versailles pochopí, že je zapotřebí kout železo, dokud je žhavé.
Po týdnech složitých jednání nad smlouvou, jejíž koncept přivezl už v roce 1776 do Francie nový americký vyslanec Benjamin Franklin, jsou konečně 30. ledna a 6. února 1778 mezi Francií a mladou republikou, začínající se označovat jako Spojené státy americké, podepsány dvě smlouvy. Tou první je obchodní dohoda, v níž se francouzský král zavázal mimo jiné vzít pod ochranu americké obchodní lodě výměnou za francouzská rybolovná práva při pobřeží Newfoundlandu. V druhé – tajné – smlouvě se pak obě strany zavazují neuzavírat s Brity separátní mír dokud nebude zajištěna nezávislost Spojených států.
Tento na první pohled pro Američany jednostranně výhodný závazek chránil Francii před tím, aby se neocitla ve válce s Anglií sama. Madrid totiž vábení ke vstupu do války po francouzském boku stále odolával a vyčkával, kdo ve válce nakonec získá navrch.
Oč déle se vedla diplomatická jednání, o to rychleji nyní přikročilo francouzské námořnictvo k akci. Eskadrám v Brestu a Toulonu je vyhlášena plná bojová pohotovost a všem se tají dech. Je to poprvé ve francouzské historii, kdy se země pouští do ryze námořní války bez odpovídající podpory na souši. Veškerá tíha bojů bude nyní jen a pouze na lodích a jejich posádkách a na tom, nakolik se v minulých letech podařilo námořní síly pro konflikt připravit.
*
Předehrou k očekávané konfrontaci hlavních sil se stane bitka, která se strhne 17. června 1778 nedaleko Brestu. Britský admirál Keppel už o dva dny dříve zamířil v čele osmadvacetičlenné eskadry k francouzským břehům, aby zabránil očekávanému spojení středomořské a atlantské flotily Francouzů. Netuší, že Sartine se rozhodl síly rozdělit a zatímco brestská flotila dostane za úkol vázat britské námořní síly v Lamanšském průlivu, toulonská eskadra pod velením admirála d’Estaing zamíří do amerických vod.
V odpoledních hodinách 17. března se na dohled anglické eskadry objeví francouzské fregaty Licorne (32 děl) a La Belle Poule (36 děl), doprovázené šestnáctidělovou korvetou Hirondelle a malým lugrem Coureur. Britský admirál rozvine část svých lodí tak, aby Francouze přinutil zastavit. HMS Milford (74 děl) zadrží někdy kolem 18:00 jako první Licorne a eskortuje ji ke Keppelově vlajkové lodi Victory. Přibližně v téže době fregata Arethuse (32 děl) signalizuje rozkaz zastavit i lodi La Belle Poule. Její kapitán Jean-Isaac Chadeau de la Clocheterie se však odmítne podrobit a Arethuse proto vypálí varovný výstřel před příď francouzské fregaty. Je to neuvěřitelná drzost, ale Clocheterie tváří v tvář mohutné britské eskadře neváhá vztyčit válečnou vlajku a pustit se do Arethusy. Jeho dělostřelci v potu tváře pálí a nabíjejí, zatímco šokovaní Britové se snaží rychle odpovědět a „ukáznit“ tu zpropadenou „Pěknou babu“.
Přestřelka mezi oběma fregatami trvá už čtyři hodiny, než se Keppelovým velkým řadovým lodím podaří přiblížit na dostřel. Hbitá La Belle Poule se však stáhne blíž k pobřeží, kam se těžké plachetnice s velkým ponorem neodváží.
Výsledek střetnutí vyzněl vcelku jasně pro Francouze. La Belle Poule měla z 230-členné posádky 30 mrtvých a utrpěla podstatně menší škody, než její soupeř. Dvousetčlenná posádka HMS Arethuse měla nejen o čtrnáct mrtvých víc, ale krom toho přišla o všechny stěžně a musela být vzata do vleku.
Clocheterie byl později povýšen a osobně vyznamenán králem, ale v roce 1782 zahynul pod admirálem de Grasse v bitvě u Saintes jako velitel lodi L’Hercule. Fregatu La Belle Poule už o dva roky dříve zajali Britové a začlenili do Royal Navy pod jménem HMS Nonsuch.
Podobně unikla z britské pasti i korveta Hirondelle pod velením hraběte de Blachon. Keppelovi tak padl do rukou vedle fregaty Licorne už jen lugr Coureur, ale to ještě netušil, že druhý den ráno se i posádka Licorne pokusí o útěk a přitom zuřivou palbou pošle na onen svět cosi Britů.
Na pohled relativně bezvýznamná potyčka, jakých války poznaly bezpočet, měla ve skutečnosti dalekosáhlé důsledky. V první řadě vyvolala neuvěřitelnou vlnu euforie ve Francii, kde se s napětím očekávalo, jak si obnovené námořnictvo povede v boji s odvěkým rivalem. A souboj La Belle Poule je přesvědčil, že s ním lze hrát přinejmenším rovnocenou partii.
Ohlas na bitvu u francouzské veřejnosti byl takový, že se v Paříži takřka přes noc ujala dokonce móda obrovských dámských klobouků s plachetnicí, přezdívaných „Fregata“ a nebo „La Belle Poule“. V minulosti se tento módní prvek zhusta a nevědomky považoval za pouhý aristokratický výstřelek. Ve skutečnosti jej však měla „na svědomí“ jedna rozsahem nevelká, ale přesto významná námořní bitva…
Neméně významný dopad měla bitva ale i na mezinárodní scéně. K incidentu totiž došlo ještě před oficiálním vypovězením nepřátelství a pro Francouze z toho jasně vycházelo britské porušení míru. A dostat Anglii do role agresora bylo jednou z nezbytných podmínek tzv. Rodinného paktu (Le Pacte de Famille), který by vtáhl do války po boku bourbonské Francie také bourbonské Španělsko…
O měsíc později došlo už k podstatně většímu střetu asi 100 mil od ostrova Ouessant (anglicky Ushant). V něm se 8. července 1778 střetlo 29 řadových lodí a 5 fregat francouzské atlantické flotily s 30 řadovými loděmi a 5 fregatami admirála Keppela. Britové měli výraznou palebnou převahu 2778 děl proti 1934 dělům Francouzů. Přesto se francouzskému loďstvu pod velením admirála d‘Orvilliers podařilo svést více než vyrovnanou bitvu, v níž britská eskadra utrpěla podstatně větší ztráty. Zatímco ty francouzské činily 163 padlých a 517 zraněných, Britové měli 407 mrtvých a 789 zraněných.
Pro Francouze to byl důkaz o správnosti nastoupené reformy a modernizace loďstva a pro jejich španělské sousedy další vážný podnět k zamyšlení, který se změnil v otevřenou podporu Francie dohodou z Aranjuez v dubnu 1779.
Tato dílčí, ale náležitě zpopularizovaná vítězství ještě víc izolovala Velkou Británii, když v roce 1780 vznikla tzv. Liga ozbrojené neutrality, zahrnující Švédsko, Dánsko, Rusko a Prusko a poskytující vojenskou pomoc Američanům.
V amerických vodách mezitím zahájila operace toulonská eskadra. Admirál d’Estaing dostal pověření v podobě tzv. carte blanche. V podstatě to znamenalo, že neobdržel žádné konkrétní rozkazy, ale pouze jakési doporučení podnikat „takové akce dle vlastního uvážení, které budou užitečné a v zájmu Veličenstva a slávy jeho zbraní“.
Vzhledem k nevhodně vanoucím a navíc slabým větrům trvá eskadře více než měsíc, než dosáhne Gibraltarské úžiny a 51 dní, než se přeplaví přes Atlantik. Důsledky takové zdlouhavé cesty jsou nasnadě: posádky lodí jsou vyčerpané a moment překvapení je promeškán. Z hlediska očekávání nemá expedice daleko k nezdaru, obzvlášť v porovnání s aktivitami následující výpravy pod velením admirála de Grasse, vedle nichž působil admirál d’Estaing poněkud pasivně až zakřiknutě. Přesto jeho eskadra dokázala vázat početné britské síly, potopila nebo zajala 6 anglických fregat, 12 korvet a ve spolupráci s korzáry dalších 106 obchodních lodí s kořistí v hodnotě 2 405 000 livrů. A přes některé dílčí nezdary neutrpěla žádný vyslovený výprask a připravila prostor (včetně obsazení několika karibských ostrovů) pro výrazně ofenzivnější aktivity d’Estaingových nástupců.
Admirál d’Estaing byl typickým vojevůdcem staré francouzské školy, který získal vojenskou kvalifikaci u pozemního vojska a odtud přenášel všechna pozitiva i negativa na námořnictvo. Na rozdíl od čistokrevných námořních velitelů spatřoval v loďstvu především transportní prostředek pro přepravu vojska a nedokázal využít jeho výhod v přímém střetu s loďstvem protivníka. A tak se sice na rozdíl od mnohých svých podobně úzce specializovaných předchůdců dokázal vyvarovat fatálních selhání, ale současně ani nedovedl využít příležitostí k výraznému vítězství. Přestože neprohrál žádnou bitvu, prohrál svůj život, když byl během revolučního teroru v roce 1794 jakožto představitel „starého režimu“ sťat gilotinou.
Hlavním hrdinou námořní fáze americké války o nezávislost se nakonec stal hrabě de Grasse, který vystřídal v čele čerstvé eskadry admirála d’Estaing v únoru 1779. Na rozdíl od admirála d’Estaing se nevyhýbal nepříjemným střetům a tím pádem i dílčím porážkám jako například v bitvě u Saintes v dubnu 1782.
U Saintes utrpěl admirál de Grasse během třídenní bitvy s eskadrou britského admirála George Rodneye sice citelné ztráty, ale ve výsledku uchránil před zničením velký konvoj stovky plně naložených lodí.
Na druhé straně však svou ofenzivní taktikou dokázal v rozhodujících okamžicích britské loďstvo vyšachovat ze hry o vývoj válečné situace na pevnině. Příznačnou je v tomto směru bitva, kterou svedl s Brity u Chesepeake Bay a připravil tak půdu pro legendární vítězství Američanů u Yorktownu v říjnu 1781, které se stalo určujícím krokem na cestě k dosažení nezávislosti Spojených států v září 1783.
Ukázka z publikace:
E-shop: Tygři sedmi moří 3.
Zlověstné oceány 2.
Tygři sedmi moří 2.
TYGŘI SEDMI MOŘÍ 1.
Bílé tričko – PONORKA
Tygři sedmi moří 3.
