Dopisy námořníka… 01

Dopisy námořníka…

aneb

Jak se kluk z malého vnitrozemského státu stane námořníkem

Kapitán dálné plavby ing. Radomír NOVOTNÝ

© CESKYKORZAR.CZ

Do obecné školy jsem chodil za války v malém městě, kde skoro jediným kulturním zážitkem bylo kino. Chodil jsem na všechno, ale jako desetiletého kluka mě nejvíc zaujaly aktuality před hlavním filmem – záběry z bojů na frontách, na mořích a ve vzduchu. V době protektorátu byli samozřejmě jako hrdinové prezentováni příslušníci wehrmachtu, luftwaffe nebo kriegsmarine, přesto mou pozornost vzbudila postava kapitána Günthera Priena, původně sloužícího u obchodního loďstva, ale za 2. světové války působil u reichsmarine jako velitel ponorky. Záběry na něho, jak hledí do periskopu a dává příkazy kormidelníkovi ke změnám kurzu a do strojovny ke změnám obrátek, byly asi prvním podnětem mé touhy stát se námořníkem. Nedocházelo mi, že když Prien pronikl do Scapa Flow a torpédoval bitevní loď Royal Oak, byl to útok na loď země, bojující i za naši svobodu. Pak jsem se ale začetl do cestopisů a strašně moc jsem zatoužil cestovat po světě.

   V době, kdy se všichni učili nejdřív němčinu a pak ruštinu, sehnal jsem si „Angličtinu v 1000 slovech“ pro samouky a jal se šprtat. Od tety jsem krom toho dostal knížku „Na parníku v Atlantiku“ od W. G. Pryora. Líčila cestu dvou sourozenců, kteří za dobré vysvědčení dostali jako odměnu plavbu pasažérskou lodí z New Yorku do Panamy naproti svému otci, veliteli jiné lodi, vracejícího se z dálné plavby domů. Byla to knížka plná fotografií a jejím prostřednictvím jsem získal konkrétní představu, jak to na takovém námořním parníku chodí. A její četba mě jen utvrdila v úmyslu, stát se námořníkem.

   K definitivnímu rozhodnutí jsem dospěl během studia na obchodní akademii v Praze, kam přišel jednou mládenec v námořnické uniformě a vyprávěl nám o svém studiu ve Gdyni na námořní škole. Tehdy jsem si řekl, že když může on, proč ne já. A tak jsem začal oběhávat úřady. Ty si nicméně dávaly na čas, a když jsem dokončil obchodní akademii, musel jsem alespoň na nějaký čas vymyslet, co dál. Místo účetního mě nelákalo, a  proto jsem si vybral konzervatoř. A mezi studie hudby jsem pokračoval  atakování byrokratů, dokud mi nenabídli studium na vysoké námořní škole v bulharské Varně (tehdejším Stalinu)…

Deník jsem si psal jako kluk, ale jako skoro každý jsem s tím brzy přestal. Následující vzpomínky mého života námořníka tak pocházejí dopisů, které jsem psal rodičům a manželce, protože oni ty dopisy nevyhazovali. Jinak by asi všechny ty zážitky upadly v zapomenutí…

Z  DENÍKU STUDENTA KONZERVATOŘE

1. 6. 1953 Praha

Jsem v prvním ročníku konzervatoře, kde jsem si vybral hru na klarinet. A mám 14 dní před zkouškami. Všude je pěknej chaos, protože peněžní reforma není každý den. Dotkne se to každého. I takový šťastlivec, jako jsem já, prodělal. Nekoupil jsem si do  31.května známku na tramvaj a teď budu platit desetkrát víc. Teď mám ale starost, jak to dopadne s Bulharskem (podal jsem si žádost na Ministerstvo školství na námořní školu, Polsko prý nepřichází v úvahu, jen Bulharsko a Rumunsko). Čekání. Mám ale kalup, čeká mě zkouška z intonace a politiky. Harmonie snad nebude taková. Rád bych šel studovat námořničinu, žádám o to už dva roky a fakt je, že je to dál než loni.

2. 6. 1953

Ráno jsem si koupil známku, ve starých 1500 Kč, v nových 30 Kč. (Oficiálně byla reforma 1:5, ale fakticky 1:50. Nejistota. Běhám po úřadech, ministerstvu a Čechofrachtu (podnik, zabývající se námořní přepravou). Večer přišel spolužák z konzervatoře Pepík Waldmann (pozdější profesor hudby, dirigent a zakladatel Svatováclavského sboru v Pasekách nad Jizerou) a učili jsme se dějiny VKS(b). Profesor Říha, kterého máme na klarinet, je v nemocnici.

Úřední sdělení z května 1952 o zřízení akciové společnosti Čechofracht a její dobové logo

Podnik Čechofracht byl založen v roce 1952 jako akciová společnost pro námořní plavbu, který se posléze změnil na státní podnik zahraničního obchodu. V roce 1959 Ministerstvo zahraničního obchodu udělilo Čechofrachtu právo založit mezinárodní akciovou společnost, jejíž náplní by bylo provozování námořní plavby, nákup, prodej a pronájem lodí, a kterou se ještě v témže roce stala Československá námořní plavba. V roce 2009 koupila Čechofracht skupina OKDD (OKD, Doprava, a.s., od roku 2010 Advanced World Transport, a.s.) a v lednu 2010 se název firmy změnil na AWT Čechofracht.

5. 6. 1953

Dnes mě čeká test z VKS(b) a ráno přednes ke zkouškám. Tón a technika nejistá. Večer jsem šel na „Car a tesař“. Vrátil jsem se po půlnoci. Píšu to pod dekou, abych nerušil naše. Ono se řekne slečna.

Dnes už zkratka VKS(b) asi většině lidí nic neřekne. V době, o níž je řeč, znamenala Všesvazovou komunistickou stranu (bolševiků), pozdější KSSS, která dle svého vlastního učení byla jedinou nositelkou „skutečného poznání a pravdy“. A běda tomu, kdo by o tom snad zapochyboval…

9. 6. 1953

V neděli jsem byl na Barrandově. Jsem nespokojenej z té jednotvárnosti. Včera jsme psali harmonii a já byl večer na „Střevíčkách“. Chtěl bych hrát v nějakém orchestru jako Honza Malypetr (vnuk prvorepublikového ministerského předsedy).

11. 6. 1953

Vybouchl jsem z intonace. Nemám vycvičený hlas a můj profesor z toho dělá vědu. „Připadá mi, jako bych ve škole pro sluchově zmrzačené lidi,“ soptil. Měl jsem nejisté do-re-mi, špatně jsem se opíral o mi. Z harmonie mám za 2. Z ruštiny z diktátu za 3 a z ústního za 1. Odpoledne jsme byli s Pepíkem Waldmanem u Říhy, právě se vrátil z nemocnice. Měl správné frky. Seděli jsme s Pepíkem na schodech u Rudolfina a náhle spadla vlajka i se stožárem. Roztřísklo se to dva metry od nás. Neměli jsme ani čas, abychom se lekli. Mohlo být po nás. Moje „námořní“ věc stále trčí na ministerstvu školství.

Pokud vám tenhle krásný osobní parník SS Arandora Star přijde něčím zvláštní, pak nejspíš svými komíny. Jejich zbarvení, patřící anglickému rejdařství Blue Star Line, totiž připomíná zbarvení lodí Československé námořní plavby, jen v obrácené podobě. Mimochodem – loď, přepravující za 2. světové války do internačních táborů v Kanadě německé a italské občany a zajatce, potopila v červenci 1940 paradoxně Prienova U 47

12. 6. 1953 

Dopoledne jsem byl na korepetici. Odpoledne jsem měl klavír. Zvoral jsem D-dur protipohybem a Bayera 4 jsem začal o oktávu výš. Pak jsem zahrál ještě Kurze č.5, to už snad bylo dobré. Teď ještě zbývá brčál.

15. 6. 1953

Ráno jsem šel do školy a jako vždy jsem se spolu s ostatními rozehrával před WC. Pak nás odvedli do zkušebny. Když jsem přišel na řadu, bylo mi úzko. Profesor Kubát mi dal stupnice. Pletly se mi prsty, ale přehrál jsem to. Cis mol, d-dur, kvintakordy.  Doktor Smetáček měl správné řeči a zvedal náladu. Kubát zkoušel etudy Müller č. 9 a Klosé č. 5. Navrch mi dali zahrát romanci od Franze.

21. 6. 1953

Chodím na Petřín číst a flákat se. Čtu „F. L. Věka“ a dost mě to baví. Pořád mi něco chybí. Už jsem skoro ztratil nátisk, hraju 3 hodiny denně, až mi krvácí ret. Včera jsem jel s D. směrem k Buštěhradu, ale začalo pršet, schovali jsme se pod takovou stříšku, ale zmokli jsme. Vrátil jsem se domů celej mokrej. Teď tu panuje problém s manžely Rosenbergovými. Pokrokové síly tvrdí, že byli odsouzeni k smrti nevině, ale ono se vlastně neví, co jim vlastně bylo dáváno za vinu. Prý prozradili tajemství výroby atomové bomby. To je silné kafe. U nás se věší lidé kvůli  průmyslové špionáži a nikdo se o tom ani nezmíní.

27. 6. 1953

Mám opravnou zkoušku ze stupnic a akordů. Na ministerstvu školství mi to zamrzlo.

6. 7. 1953

Dostal jsem vysvědčení. Byl jsem s Danou na „Fanfánovi Tulipánovi“. Jel jsem do Janovic (můj druhý domov). Dostal jsem od Dany knížku k svátku, už druhou a já pořád nic. Píše mi teď stýskavé dopisy,

9. 7. 1953 

Člověk musí chtít mnoho, aby dosáhl alespoň něčeho (Diesel). Má věc teď mrzne v Bulharsku. Kamarádi si ze mě dělají šoufky. Jde mi to už na nervy.

3. 8. 1953

Pasy máme hotové, čekáme na vízum. Máme odjet 28. srpna. Já a ještě tři studenti. Dva ale nemají ještě lékařské prohlídky a fotografie na pasy. Nechce se jim. Vypadá to, že tam odjedeme jen dva.

15. 9. 1953

Ještě jsme neodjeli. Štve mě to, do školy nechodím a zítra jedu do Janovic.

5. 10. 1953

Ještě jsem doma. Dostali to jiní referenti. Bulharské vyslanectví nám napsalo, že máme letět letadlem. Je to prý otázka tří dnů.

*

Z DOPISŮ RODIČŮM ZE STALINU (VARNY)

Grad Stalin (Varna)

Největší bulharský přístav na černomořském pobřeží.  Ve starověku zde byla pevnost Odessos, často obléhaná (dokonce Alexandrem Velikým), ale nikdy nedobytá. Později město dostalo název Varna. Za stalinské éry po 2. světové válce v roce 1949 bylo přejmenováno na Stalin. Tak se jmenovalo až do roku 1956 a od té doby je opět Varnou.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie ve Varně

16.10. 1953 Stalin

Do Sofie jsme přijeli s Josefem Šimkem – tak se jmenuje můj český kolega – o 14 hodin později. Plácali jsme se osobákem přes celé Bulharsko a v Ruse na Dunaji nám ujel rychlík. Naštěstí ve spacím vagonu jel s námi konzul do Istanbulu, tak nás v Sofii na nádraží přivítali i s ním. Jinak bychom asi spali na nádraží. Díky tomu nás nechali přespat u tajemníka na velvyslanectví, mluvili jsme i s velvyslancem, příjemný pán. Na velvyslanectví jsme každý dostali 50 leva – leva je asi stejný kurs jako koruna. Druhý den večer jsme jeli do Stalinu. Tam nás měli čekat, ale samozřejmě nikde nikdo. Z nádraží nás odvezl nějaký ruský důstojník až do školy. Tam nás přivítal námořní kapitán, který kdysi studoval v Praze stavařinu, a ten nás má zatím na starosti. Zná se s Marií Fiedlerovou z Národního divadla, hned jí psal a my jsme tam museli připsat nějaké pozdravy. Vyučování začíná za 14 dní a pro nás chystají zvláštní osnovy. Mělo nás být celkem pět, ale Marhoul, Cílek a ještě jeden nepřijeli. Jak to ale vypadá, tak se na to vykašlali. Naše škola se jmenuje: „Narodno vojenno morsko učilište Nikola Jonkov Vapcarov“ (dnes Vysše vojennomorskoje učilišče „Nikola Vapcarov“). Je to elitní škola, založená samotným carem Borisem II. ve dvacátých letech. První profesorský sbor představovali Bělogvardějci a absolventi německých vojenských námořních škol. Jsme přiřazeni na fakultu navigace, nikoli strojařiny nebo elektro. Po studiích a praxi si tak budu moci udělat zkoušky na kapitána dálné plavby. Mluvíme tu zatím rusky, těším se, až se naučím bulharsky. Včera nás jeden důstojník vzal hned do místního divadla – chtělo se nám tam spát. Místní opera, která je na zájezdu v Sofii, tu hraje „Oněgina“ a „Knížete Igora“, tak jsem na jak rožni. Seznamujeme se s prostředím, poflakujeme se a chodíme k moři.

*

Námořní vojenské učiliště N. J. Vapcarova na snímcích z let 1956 (vlevo) a ze současnosti (vpravo)

19.10. 1953

Fasovali jsme uniformu a napínavé bylo její žehlení – samé složité záhyby. Odpoledne jsme šli vítat sovětskou flotilu. Měsíc se nesmíme sami pohybovat po městě.

23. 10. 1953

Šli jsme si prohlédnout sovětský křižník. Nesměli jsme si dělat žádné poznámky ani fotografovat (stejně nefotím, foťák ani nemám) Neodpověděli nám ani na žádnou otázku. Zajímavé. Dnes estráda sovětských námořníků. Soustavně jsme ještě nezačali studovat. Pepík včera nastydl a je na marodce. Taky se ještě nedorozumím bulharsky. Albánci jsou tu dva měsíce a už se dorozumí.

28. 10. 1953

Byl jsem Albánci pozván na večer ruského jazyka. Setkal jsem se tam s doktorem Nikolajem, který byl před časem u nás velvyslancem a mluví velmi dobře česky. V pondělí se začalo s vojnou. Spolužáci nás tady obdivují, jak umíme dobře rusky. Na tom večírku jsem držel zábavu, protože jinak by se mlčelo.

29. 10. 1953

Celkem se mi nestýská. Po celé škole vyhrávají celý den z rozhlasu pěknou muziku – dokonce i Smetanu, Dvořáka a Fibicha. Docela mě to dojímá. Máme psinu, když se na cvičáku učíme pochodovat. Dnes jsme byli veslovat. Je to dřina, ale bylo mi při tom dobře. Potřeboval bych, abyste mi poslali Valouchovy logaritmické tabulky, pohled Prahy, mapu hvězdné oblohy a Švejka. Dostali jsme nového komandýra, který hned začal úředničit. Pořád se dloube v nose a má špinavej límeček. Na čepici mají námořníci na celém světě kotvu.

Veslařský výcvik frekventantů Námořního vojenského učiliště N. J. Vapcarova

10. 11. 1953

Je tu vlezlá zima, na mé prsty je to hrob. Omrzly mi, v pokoji zmrzla i voda v umyvadle. Začala výuka, ale ještě bez osnov. Zatím se učíme uzly, veslování, navigaci, a do toho máme tělocvik a vojenskou přípravu. Ta nás štve. To mizerné panáčkování nemám rád a tady si na to strašně potrpí.  Jsme ve třídě jen dva. Ven můžeme jen v sobotu a v neděli odpoledne. Byli jsme pozváni ke Štěpánkovým, on je místním delegátem za Čechofracht. Sympatická paní. Snažím se hrát denně na klarinet.

14. 11. 1953

Začala intenzivní výuka navigace, poručík Šanov. Denní program je takový: vstáváme v  6 ráno, pak je gymnastika, mytí a přehled (hlášení). Vaří se tu úplně jinak, všechno tekuté blivaniny jako boby, čušky (papriky), jednou týdně rýže s vepřovým masem, karbanátky s bramborovu kaši, vydatné polévky, chleba 800 gramů na den. Jí se tu třikrát denně, nicméně pořád mám hlad a přesto tloustnu (chachá). K snídani je polévka, někdy ponožkový čaj, k tomu sýr nebo marmeláda. Pepík má dietu (on nemá po úrazu slezinu), pro něj se vaří zvlášť. Po obědě se má 90 minut spát a do 17:20 se učíme individuálně. V 19:30 následuje večeře, pak opět samostudium. Ve 22:30 hlášení a ve 23.00 večerka a jde se spát. Perou nám tu, jen osobní prádlo si pereme sami. Jeden důstojník určil, že každá skupina musí mít svého staršinu, tak jsem staršinou Pepíka. Třídu máme vlastní, už rozumíme bulharsky a zkoušíme mluvit. Do 1. prosince se budeme učit ještě všeobecné předměty a bulharštinu, ale potom už nás čeká speciální plán, který je teď u náčelníka ke schválení. Specifický výcvik pro nás udělali na 3 roky. Teď děláme naplno navigaci, ostatní je stále jen příprava. Zkoušky budou v červnu, v červenci nás pustí domů, v srpnu a září bude praxe na bulharských lodích, s nimiž se jezdí po Černém a Středozemním moři.

*

Takhle se na námořní škole ve Varně před více než půl stoletím obědvalo

DOPIS KAMARÁDOVI JIRKOVI

14.11. 1953  Stalin (Varna)

Jak víš, už dávno v Janovicích jsem horoval pro cestování (mnohokrát jsem zavítal do Šárky a Hrdlořez…). Vloni jsem toužil po Polsku (námořní škole). Tam mě, jak víš, neposlali a vůbec se se mnou nechtěli bavit Já jsem ale nedal pokoj, takže mě nakonec poslali tam, kam mě srdce táhlo: kde je hodně moc vody. Tak jsem tady. Je to vojenská námořní škola, ale máme se školit na námořníky obchodních lodí – důstojníky dálné plavby. Vojna je pro nás taková, jen abychom věděli, jak se nosí uniforma, jak se zdraví kapitán, jak admirál. Ze začátku jsem byl z toho tak tumpachovej, že jsem zdravil i nádražáky a autobusáky. Učíme se bulharsky a zatím s nimi mluvíme rusky, už rozumíme, no, ruština je nám bližší. Program je asi takový, že co se jinde učí 4 roky, my máme zvládnout za tři. Snad to půjde, šikovně nám to naplánovali, navíc jsme ve třídě jen dva. Ideální podmínky ke studiu. Nakonec vylezeme jako šturmani, neboli navigátoři dálné plavby. Pak další praxe a učení a zkoušky až do hrobu, hlavní je, že se něco děje, že člověk něco vidí a nehnije na místě a nerozčiluje se kvůli malichernostem jako doma. Prostě je to život, který se každému nepáčí, rozumní a usedlí měšťanostové mě za to odsuzují už teď, ale věř mi, že kdo pochopí, co já chci a jakou mám náturu, nemůže proti tomu být a kdo ne, ať si trhne nohou. Nemysli si, že jsem nechal muziky. Pozdravuj Zdeňka a vyřiď mu, že mi měl věřit, když jsem říkal, že jedu do „Modřan“. Vysoká admiralitní to sice není, ale vyučovací látka je stejná. Nemysli si, že je to tu po všech stránkách senzační, ale zcela mi to vyhovuje. V zásadě jsme tu lidi se stejnou povahou, od čtrnáctiletého kloučka až po šestadvacetileté  vědátory. Například je tu jeden Albánec, jmenuje se Ali, který sjezdil spoustu moří a dělal mnoho povolání. A říká, že na moři je to nejlepší. Zatím s ním mluvím rusky, můj kolega Pepík polsky, a on nám dělá tlumočníka do bulharštiny. Přeju ti hodně úspěchů při studiu a také abys mohl brzy ven.

Zdraví tě Radomír – kapitán Bill Boss, t.č. kursant matros – budoucí navigátor dálné plavby. Titul jak bič.

*

Budoucí námořník „Radomirčo“ a na společném snímku s Josefem (vlevo) a jedním z Albánců (vpravo)

­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­­DOPISY RODIČŮM

17. 11. 1953 Stalin (Varna)

Byli jsme na zábavě, tak jsem tam i hrál na klarinet. Už trochu rozumím bulharsky. Začali jsme s matikou. Josef zase marodí. Albánec Hadži prý byl i u nás.

29. 11. 1953

Dostal jsem váš dopis a mám toho mnoho na srdci. Měl jsem obavy, že o mě máte velký strach. Babi, prosím tě, na řečičky janovických občanů nic nedávej. A co ti paní „Krčílková a spol.“ nakukají, na to nesmíš dát. Každý se stará, co ze mne vlastně bude, tak tedy opakuji, že s patentem na kapitána dálné plavby určitě nebudu dělat účetního v Motorletu. Žádám vás, abyste zachovali klid. Za rok se uvidí. A už mi nic neposílejte, za poslané děkuji, ale tady na celnici s tím dělají velkou vědu. Byl jsem tam celé půldne a na to nemám čas. Nějakou tu korunu mám, takže si mohu koupit, co potřebuji. To, že jsme ve třídě jen dva a vám se to nějak nelíbí, je pro nás naopak úplná senzace. Bulhaři se o nás starají a kdybychom byli s ostatními studenty pohromadě, měli bychom dvě třetiny studia vojnu a jen jednu třetinu opravdové námořničiny. Takhle máme jen tři hodiny vojny týdně. A ten fakt, že jsme jen dva, znamená, že se nám profesoři zvlášť intenzivně věnují, víc se naučíme, a proto máme zvláštní osnovy. Albánci to mají také tak, těch je tu s námi dohromady patnáct cizinců a jsme rozděleni do čtyř tříd, zatímco Bulhaři jsou ve třídách po čtyřiceti. A naučí nás toho víc, než mají v osnovách. Nedržíme ovšem hlídky, jako oni, nemáme službu jako vojáci. Oni jsou pak ve škole ospalí. A závěry, co tomu řekne Praha, taky nedělejte. Oni nás sem sice poslali, ale pak se na nás vyflákli, vše si zařizujeme sami. To za Albánci přijel ministr, aby za ně zařídil všechny podmínky a formality. Naši ani nesdělili škole, že ti další, co s námi měli přijet, nepřijedou Všechno jsme museli vyřídit sami. A také pořád nepřemýšlejte o tom, kde jsem a jak žiju, nejsem mezi lidožrouty!!! Máme tu docela srandu a já jsem tu spokojený. A není to tu žádná divočina, ulice jsou dlážděné, silnice jsou asfaltované. A žádné paní Komorousové nenapíšu, ani nevím kdo to je!!! Nevím, proč mě nutíte, abych psal nějakým vašim známým, mně do nich nic není a také nechci, aby psali oni mně.

9. 12. 1953

Dnes jsem byl poprvé na moři na malé školní lodi Čumerna. Jeli jsme do Burgasu a dál do Sozopolu. Tam jsem to vydržel, ale na zpáteční cestě mi bylo zle. Zvracel jsem, a co mi dělala hlava, tak tomu tady říkají ljuška (závrať). Dnes mám žaludek jako na vodě. Velký binec, uklízení, přijde na kontrolu admirál. Byli jsme také na hudebním představení – klavírním koncertu „Koriolan“ od Beethovena.

Sozopol na snímku z poloviny 60. let, dlouho předtím, než se stal vyhledávaným rekreačním letoviskem

10. 12. 1953

Doufám, že odpovím na vaše otázky: To, že nesmíme ven mi teď v zimě vůbec nevadí, práce mám až nad hlavu. Soboty a neděle mi stačí, a to hlavně proto, že chodím hrát k jiným rotám, s kursanty vyšších ročníků, alespoň se tady seznámím s dalšími lidmi. Nic mi neposílejte, všechno tu mám. Měl bych s tím jenom úřadování navíc a ztrátu času. Ruce už mám zahojené. Chodíme veslovat do takové zátoky průlivem k jezeru, na moře se nesmí, na to bychom potřebovali zvláštní povolení velitele přístavu. Včera jsme se vrátili z dvoudenního zájezdu do Sozopolu a Burgasu. Máme nový rozkaz ulehnout večer v deset a vstávat ráno v šest. Tak nemějte starost o moje nervy, vyspím se dost. Žádné šavle tady nenosíme, ani admirál. Ten včera přišel do školy. To byl předem binec, uklízelo se, lítalo se, každý byl vyjevený. Když přišel, všichni jsme ho na chodbě pozdravili, trvalo to dvacet minut a zase odešel. Kvůli tomu jsme půl dne nic nedělali.

23. 12. 1953

Dnes přišel kpt. II. třídy Zlatarov, šéf studijního oddělení. Mluvil s námi o programu na celé tři roky. Nejvíc máme navigace a astronomie. Vojna taky, ale snad to nebude tak hrozné.  Zítra je štědrý den, budeme slavit Ježíška my dva s Albánci.

24.12. 1953

Je 20:00. Zrovna jsem přišel od „štědrovečerního stolu“. Tady si na Ježíška nehrajou, takže oficiální svátky žádné nejsou. Slaví se až Nový rok. Všichni dost odsuzují, že je u nás tolik protipokrokových náboženských zvyků. Prý by se u nás mělo slavení Ježíška zarazit. Učíme se dál, děláme vše pro obchodní loďstvo: navigace, navigační přístroje, deviace, astronomie, meteorologie a oceánografie, mořská praxe, vyšší matematika, mechanika, fyzika, elektrotechnika, bulharština, ruština a angličtina. Později přibudou další předměty: využití lodního prostoru, teorie lodi, námořní obchodní právo atd. V létě budeme mít praxi na moři. Například šedesát hodin navigace v zimním období a na lodi dvacet hodin. Z naší školy k moři je to dvě ulice od nás, tam je „mořská zahrada“, velká jako dva Rýgráky. Do přístavu to máme asi 20 minut pěšky. Část kurzantů bydlí v jiné budově, ale od příštího roku budeme bydlet všichni pohromadě v  novém objektu NVMU. Stalin je třetí největší bulharské město, je tu čisto a v létě je tu prý nádherně. Černé moře žádný příliv nemá, ale jsou tu nepříjemné, krátké bouře. Přikrýváme se dvěma dekama a prostěradlem, a když je zima, tak i dlouhým pláštěm od uniformy. Uhlí máme dost, nosí ho uklízečka. My dva se učíme ve stejné místnosti, kde spíme. Je velká, útulná, ráno vždycky vyvětráme a jede se. Rozvrh se stanovuje vždy na 14 dní. Teď se chystáme na oslavu ve čtyřech: já, Josef, Ali a Hadži. Použijeme balíčku, co jste nám poslali, děkujeme, budeme vzpomínat. Kdybych byl na vojně doma, určitě by to bylo daleko horší.

Tvrdý trénink fyzičky budoucích námořníků

25. 12. 1953

Včera měl službu politickej oficír, co tu přednáší marxák. Chodil po pokojích a kontroloval, co se kde děje. Ptal se nás, co děláme. Když zjistil, že slavíme Ježíška, řekl, že z nás ten buržoazní přežitek vymlátí.

26. 12. 1953

Vše, co jste nám poslali, jsme snědli, díky. Všem chutnalo to babiččino cukroví. Na celnici už mě znají a říkají, abych přišel zas. Pošlete mi nějaké noty na zábavnou muziku. I pro jednoho harmonikáře a něco pro klarinet. Jeden sympatický trumpetista  mašinista mi tu dost pomáhá s bulharštinou.

22. 1. 1954  Stalin (Varna)

Nazdar doma. Posílám moc pozdravů a dík za dopis. Balík jsem ještě nedostal a asi to bude nějaký ten pátek ještě trvat. Nevím, jestli jsem vám objasnil, proč chci, abyste mi poslali kabát. Máme o sobotách a nedělích dovolené vycházky a když má člověk na sobě uniformu, má hrozně moc povinností a musí stále dávat pozor, aby něco neudělal, za co by ho mohl někdo z vojenských pánů „spérovat“. Tak raději chodíme v civilu a já si musím kabát vypůjčovat, ale někdy prostě není k mání.  Jestli to bude na celnici jako posledně, tak nebudu platit nic, protože budu mít potvrzení od velitele školy, že jsem posluchačem. Přáli bychom si, aby nám dali nějakých pár drobných navíc, protože 100 leva je opravdu málo. Pro mě je to akorát, protože nekouřím, ale když ostatní brečí, tak musím brečet taky.  Pozvali mě na soutěž umělecké tvořivosti, před čtrnácti dny jsem hrál se školním orchestrem „Lehké prsty“ (klarinet). Dost jsem se klepal, byla těžká konkurence, i námořnictvo může mít totiž dobré orchestry. Bylo nás tam požehnaně. Včera ke mně vlezl jeden místní nadporučík, vrazil mi do ruky knihu a druhou při tom mával a strašně rychle mluvil. Nakonec jsem vyrozuměl, že je to za mou účast a vynikající přednes. Nedělejte si starosti s mým pyžamem, chodíme jedenkrát za týden do „baně“, kde se vykoupeme a přitom nám tam prádlo vyperou. My a Albánci máme prádlo oddělené a ten týden, co je pyžamo v prádle, spíme bez něj. Vánoce se tady vůbec neslavily a kromě toho vláda nařídila, že se Nový rok – podle pravoslaví Vasilijův den 14.1. – vůbec nemá slavit, tedy alespoň ve škole. Snažím se hrát denně alespoň pár minut na klarinet. Byl jsem na „Carmen“ – slabě zahraná – nemožné herečky jako bečky. Kromě toho jsem viděl Vassu Železnovou. Hlavně mluvili spisovně, tomu se dá rozumět, ale máte vidět, jaké to je, když se jde do divadla, kde se mluví dialektem. Jinak je tu všechno poloturecké. Nakonec jsme se dali s Alim (Albánec) a Josefem vyfotografovat na památku. Fotky za nic nestojej, člověk vypadá jako boží hovádko…

První obchodní loď poválečného Bulharska pocházela z Dánska a nesla jméno Rodina (2950 BRT); jejím prvním velitelem byl kapitán Dimitar Furnadžijev

1.2.1954 Stalin

Večer „Lazebník Sevillský“ s Rosinou s krásným hlasem. Pohádali jsme se s Josefem. Chystám se na koncert, budu hrát „Lehké prsty“. Jeden poručík se sladkým hlasem mě donutil, abych šel hrát do bytu k jeho kolegovi. Bylo tam hodně oficírů. Jeden kpt. II. ranku se blýskal znalostí češtiny. Dobrá rakije, ráno jsme hráli u lidové flotily v námořnickém domě. Snad to bylo dobré. Včera na Vase Železnové. Rozuměl jsem už víc než posledně, ale hovořit mi ještě valně nejde. Měli jsem praxi v navigaci s mapou.

15.2. 1954 Stalin

Balík jsem dostal 13.února. Měli jsme školní prázdniny. Není tady uhlí, a tak dal náčelník rozkaz, aby si nás kursanti rozebrali, dali nám 100 leva a sbohem. Prostě nás na deset dní vylili i ze školy, ale jistě si představíte, jak to pro rodinu kursanta je příjemné, když se vrátí domů a ještě si přivede dalšího a mají ho živit.  Jeli jsme vlakem 3. třídou dvacet hodin v narvaném vlaku do Sofie, zamrzly okna. Starší kolega Todor Genčev (Toško) nás vzal k nim domů, jeho rodiče nás přivítali s radostí. Češi jsou tu v kursu – ale nám bylo nepříjemné, že si kvůli nám utrhují od úst…  Na ambasádě velvyslanec hned rozhodl, že budeme bydlet v bytě po jednom diplomatovi, který odjel a nový  ještě nepřijel. Na obědy že budeme chodit po známých a ještě nám přidali 100 leva. Byt byl přepychový, jídlo české. Dvakrát jsme byli na obědě u velvyslance, dvakrát u sekretáře, dvakrát u kulturního atašé, jednou u ředitele Orbisu v Sofii. Na šibřinkách v ČS klubu jsme v uniformách budili poprask, byla to psina. Dvakrát jsme šli do kina, jednou do divadla na „Traviatu“ (moc dobrá) a  jinak nás kamarádi ze Sofie vodili do restaurací. Dvě stě leva tak bylo rychle v čudu. Tady se to bez napájení neobejde. Není přesně vyřešené, jak to s námi bude po vojenské stránce, tak to šlo z vyslanectví zase do Prahy. Do Sofie jsme měli mizernou cestu, a proto jsme se rozhodli, že si připlatíme a zpět poletíme letadlem. Ale všude nějakej policajt a bez dovolení se člověk nemohl jít ani vy… Čekala mě spousta dopisů a lístek na celnici. Dorazil kabát, tak jsem svobodným člověkem, nezávislým na druhých. Je tu hrozná zima, ale ve škole když otevřeme okno, praští nás závan teplého vzduchu z venku. Taje, na ulicích jsou jezera vod. U nás by domácí dostali pokuty, že neodklízejí sníh, ale tady si raději máčejí boty a říkají: však ono to vyschne. Máme rozmočené boty a chodíme se dívat na zamrzlé moře, naposledy prý bylo zamrzlé v roce 1929. Zítra začne normální vyučování. Teď zalezu pod deku…

21. 2. 1954

Včera jsem byl na praxi s kpt. Filevem na školní lodi Vapcarov. Filev je syn rejdaře, který jezdil do Turecka. Jejich rodině patřila Čumerna, kterou také předělali na školní loď. Všechno jim vzali, ale protože „nebyli lidi“, nechali Fileva učit v námořním učilišti. Vapcarov se mi líbí. Josef je nachlazený, ale není divu, když chybí uhlí.

Bulharský spolužák Todor Genčev (vlevo) a školní loď Vapcarov (vpravo)

2. 3. 1954

Šrotíme, až se nám kouří z hlavy. Potěšila nás nová loď, kterou naši pořídili. Pepík říkal, že mu kluci píšou, že je to pěkná loď, lepší než Republika. Byly ohromné zimy, na Dunaji mají strach ze zátop a představte si, že ti lidé, co odstraňovali sníh, museli mít ochranku proti vlkům. Z naší školy šli také pomáhat a jedna četa s puškami je ochraňovala. S těmi vlky to sice vypadá jako novinářská kachna, ale je to fakt. Před deseti dny jsem byl na praxi na jedné z obchodních lodí M/S Nikola Vapcarov, byl jsem z toho celý pryč, protože má dokonce radar. Máme naději, že se na ni o prázdninové praxi dostaneme. Není velká, asi tři tisíce tun. Teď mě čekají zkoušky z mořských praktik. Minulý týden byla vyhlášena karanténa nad celým vojenským garnisonem. To mě namíchlo, protože jsme nesměli ven. Jedna známá holka, chemička, obstarala lístky na „Oněgina“, a tak jsem si přesto vyšel – utek jsem. Bylo to fajn, Taťána sice vypadala jako soudeček, ale zpívala k pohledání. Však taky dostala v Moskvě nějakou cenu. Byla to hezká neděle, udělalo se hezky, tak jsem se u moře opaloval. Naštěstí můj útěk prošel. Jinak se kulturně ubíjím, ke knihám se dostanu jednou za měsíc, takže mi knihy ani neposílejte. S námi to vypadá tak, že ráno v šest začíná vyučování, pak je oběd, hodina spaní a pak do 23:00 šrotíme, študujeme. Máme teď nové předměty: astronomii, lodní mašiny a teorii stavby lodí. Hlavní je, že náčelník dovolil, abychom nedostali pušky. Máme asi sto dvacet hodin bulharštiny, ale to už se také redukuje, jak přibývají další předměty. Teď už docela dobře čteme, ale je to šest hodin týdně ubitých bulharštinou. Venku se přitom naučím víc, než při lekci.

15. 3. 1954

Zajímavé je, že jste dlouho nedostali písmo, když pořád píšu. Já od vás dostal dopis ze 6.března. Vždycky nás s Pepíkem potěší, když čteme o nějaké nové lodi. To se nám úplně rozklepou ruce. Fakt je, že jsem si nikdy pořádně neuvědomoval, co studium námořničiny všechno obnáší. Politicky jsme informování dobře, sport je tu taky na úrovni, ale člověka naštve, když se pořád učí a těší se na volno v sobotu a pak nás tu uvězní karanténa. Na cvičení chodíme se šesti Albánci. Oni chodí se zbraní a my s Pepíkem za nimi s holýma rukama. Na cvičáku do nich poručík mlátí celou hodinu, jak se co dělá a jak se co drží a v pěti minutách po nich to děláme my. Největší psina je, že lajtnant je na jedné straně rád, že cvičí zahraniční studenty, ale na druhé straně má vztek, že si nemůže zařvat, jak by chtěl. Nejsou taky ale všichni prosťáčkové. Na zbožíznalectví máme navigátora. Je to starý kapitán, který toho prožil tolik, že by mohl psát romány. Dvakrát najel na minu, a to mu bylo přes padesát, co se tak koupal. Kromě toho nesmí do Turecka, protože tam před léty prováděl špionáž a Turci ho odsoudili k smrti.

Školní loď Vapcarov a spolužák Josef (Josefčo) Šimek

20.3. 1954

Pepík si vyšel s Alim a potkali dva důstojníky, s kterými se šli ožrat. Velitel školy poté zakázal cizincům vycházky, tak to teď mám.

25. 3. 1954

Nazdar doma! Zase jsem se vyjukal, že máte o mě starost proto, že jste nedostali dopis. Vidím, že nemáte ani dopis z 13.února, který jsem vám psal hned po příjezdu ze Sofie. Může za to pošta. Já píšu pravidelně dvakrát měsíčně. Dostal jsem dopis od přítele Jiřího z Moskvy, a ten je z 30. ledna!!! Asi to šlo přes Kamčatku. Karanténa se přiostřila, tak nevylézáme vůbec, jen jedenkrát týdně jde celá škola do kina. Dávali zajímavý rakouský film. A vy pořád nemějte starost, že to tu nevydržím. Jestli nezasáhne vyšší moc, tak doufám tuhle školu dodělat. Udělalo se náhle pěkně, a tak se dá žít. Zbytky sněhu roztály. Nasmáli jsme se, když se školní loď rozjela na praktickou plavbu. Bylo takové vlnobití, že loď nemohla z burgaského přístavu vůbec na moře. Oficíři se nakonec museli vrátit do Varny vlakem, protože měli vyučování. Prostě tady se plave, jen když je hezky. Zkrátka zdejší vojáci raději jedou po železnici, než aby se pustili na moře v blbém počasí, takže o mě nemusíte mít starost. Civilní flotila jezdí pořád. Nás rozčiluje, že ještě nevíme žádné podrobnosti o naší prázdninové praxi. Včera jsem byl strašně namíchnutej, stejně jako ostatní. Náš komandýr je takové blbé vojenské hovádko, šťourající se neustále v nose, a podle toho začal „úřadovat“. Stále s ním máme nějaké debaty. Například celá škola nosí místo pruhovaného trička jen takový pruhovaný trojúhelník do výstřihu, protože triček je málo, tak si je všichni šetříme. A ten vůl řekl, že je to zakázané. A co máme dělat, když ta trička nejsou k mání? Balík jsem dostal v pořádku. Proslýchá se, že nebudeme smět ven v civilu. Štve nás to, protože v uniformě musí člověk salutovat každému pěšákovi a přílepkovi, co vylezou z kursu jako důstojníci za pár měsíců.  Jak si asi připadá člověk, který je v učilišti šest let a je jako podřízený. Holt letci a námořníci – elita každé armády – tady musí salutovat pěšákovi bez vědomostí. Až přijedu, dám vám přečíst dopis od Jirky Kadlece. Já i Pepík jsme se naštvali. Je to samé kázání, jak máme statečně a mužně žít a jako příklad nám psal o nějakém statečném sovětském námořníkovi…..Odepsal jsem mu ostře, že o hloupé řeči na papíře nestojím.

Školní loď Nikola Vapcarov po přestavbě na Patriot a část kýlu s lodním šroubem v současné muzejní expozici

10. 4. 1954

Dlouho jsem nepsal, pomalu tady ztrácím pojem o čase. Mám stále co dělat, je to tu stále ostřejší a teď nám chtějí dát i pušky. Ušili na nás i vojenskou přípravu, ačkoliv budeme jen na obchodních lodích. Naši diplomati ze Sofie se snaží tu naší vojančinu odpinknout, samozřejmě s posvěcením z Prahy. Zatím byla výsledkem návštěva pána z velvyslanectví tady ve Stalinu. Bylo fajn, že nás vzali na opulentní oběd a do kina. Zase se ale udělala zima, což je tady prý normálka, prý to trvá až do poloviny května. Jenomže oficiálně je zakázáno nosit zimní kabáty, protože astronomicky je už jaro. Definitivně máme zakázáno chodit v civilu ven. Kontrolovala nás totiž při vycházce patrola, když jsme šli v civilu s našimi kamarády v uniformě. Náš náčelník za to dostal z hlavního štábu sprdunk, že nám, cizincům dovoluje chodit venku v civilu. Tak máme utrum. Na druhé straně diplomati v Sofii byli udivení, že československý občan musí chodit venku v cizí uniformě. Něco tu nehraje v předpisech. Nedávno jsme si v přístavu prohlíželi mašiny a docela nás potěšilo, že tu měli spoustu československých dieselů škodovek a moc si je pochvalovali.

13. 4.1954

Pokud se týká jara, tak si představte, že sedím ve třídě s dekou kolem nohou a s pláštěm přes ramena, a mám oteklé ruce tak, že nevím, kde mám palec. V pokoji nám zmrzla voda v umyvadle. Kdy jsou velikonoce nevím, tady se na to nehraje. Nedivte se, že dopis neposílám, baba v kiosku nemá známky a já navíc ještě nemám prachy.

24. 4. 1954

Díky za dopis. Opravdu je dost těžké popsat, jak tady žijeme. Pouštějí nás ven dvakrát týdně. Minulý týden jsme hráli na jedné zábavě. Tam mi představili jednu „holčičku“, která se tu narodila, ale maminku má Češku. Mluvili jsme spolu, já bulharsky, ona česky. Všichni se tomu řehtali, protože to vypadalo asi dost divně. Zítra má přijet vojenská komise, tak je tu děsnej binec.Uklízí se, myje, lepí se cedulky na dveře, na okna, na strop, přišívají se čísla na uniformy a je to zkrátka mišmaš.  Na legaci (ambasádě) v Sofii se ukázali jako charakterové a „ukradli“ pro nás z nějakého fondu 100 leva měsíčně (pro představu: za 15 leva se pořídí v restauraci wienerschnitzel s dobrou flaškou vína). Takže teď máme každý 200 leva na měsíc. Dobří lidé ještě žijí. Dostali jsme ty prachy zpětně za dva měsíce, tak si teď připadám jako továrník (plat normálního člověka je tu asi 600 leva)… Chodíme občas hrát do gymnázií při jejich oslavách. Když jsem šel hrát, tak jsem se dal s píšťalou na břehu moře vyfotit. Že vypadám jak cvaknutej, za to nemůžu. Že píšu moc otevřeně, to se vám jen zdá, to je málo!!! Nemyslete si, že si něčím podobným může člověk ublížit!!! Při tomhle řemesle je člověk stále jednou nohou v „nekonečnu“, spíš se musí ozývat. Víc nemohu psát, protože není k dostání dopisní papír. A pořád se o mě nebojte!!! A v Praze nic nezařizujte, protože všichni se na nás vyflákli a budou se o nás zajímat jedině, až sami budou něco chtít!!!! Co máme k dobru, to jsme si s Pepíkem zařídili sami.

Autorova dobová kresba lodí M/S Nikola Vapcarov a Victory

Loď typu Victory, jakých se po válce plavily po světě desítky pod vlajkami nejrůznějších rejdařů

3. 5. 1954

Nazdar doma! Ze začátku vás opět prosím, nedívejte se na můj „případ“ svýma očima. Tak, jak se to jeví vám, to určitě není. Kdo tady nebyl, tak si to nemůže představit. Byl tady za námi ten sekretář a prohlásil, že si naše vláda nepřeje, abychom vojnu absolvovali zde. Ovšem tady se s nimi mluvit nedá, tak se dělaly kompromisy, ale nic z toho zatím není. Pušky ale nevezmeme. Přitom zažíváme normální, to jest kasárenský život. Albánci to oficiálně dělají, protože jim to vláda nařídila. Nám tady prohlásili, že po absolvování této školy nemůžeme dostat vojenské hodnosti a že dostaneme jen papíry o tom, že jsme absolvovali tolik a tolik semestrů, na základě čehož budeme moci jít ke státním zkouškám u nás.  Prosím vás, nezaměňujte námořního důstojníka za vojáka. Vysvědčení odsud dostaneme tak jako tak, když ovšem úspěšně složíme všechny zkoušky, které musí složit každý námořní důstojník obchodního loďstva. A s vojnou to nemá nic společného. A o té drezúře u nás vám řeknu jen to, že oficiálně tady na vojně nejsem, protože jsem cizinec, ale takovou vojnu jako tady mám, si nikdo nedovedete představit. O vojně u nás radši nepište, protože bych se musel smát. Dnes vím, co člověk může dělat a vydržet a co ne. A vůbec vás prosím, abyste o tom raději nepsali a už vůbec se nepokoušeli moje záležitosti řešit v Praze. Vidím, že si děláte starosti s věcmi, které za to nestojí a přitom kdybyste věděli to, co nevíte, tak byste mi začali radit, abych jel raději domů. O námořních záležitostech ví u nás v Československu asi tak dvacet lidí. Co bude za tři roky, na to nemyslím, protože nevím, co se mnou bude v několika příštích měsících. Tohle řemeslo je trochu ostřejší, a tak si na to budete muset zvykat. A neplánujte nic za mě a beze mě!!!! Nejvíc mě deprimuje to, když si představím vaše debaty o „Radkovi“ a snažíte se mu pomoci a přitom nemáte představu, co zrovna potřebuje a kde zrovna je. A jestli někdo podléhá cizím názorům, tak to podléháte spíš vy než já, protože já nemám, kde bych nějaký názor pochytil, a kromě toho chci jít dopředu bez diskusí a nemám čas zaobírat se tím, co by kdyby. Jsem zdravý, ruce mám v pořádku a vůbec největší starost mi dělá pomyšlení, že vy si myslíte, že já tady jen trpím a brečím šutry. Tak to není. Jinou nemoc nemám.

Bulharská obchodní loď M/S Nikola Vapcarov

24. 5. 1954

Zde se slaví Cyril a Metoděj jako slovanský svátek. Dopoledne jsme veslovali, večer jsem se šel projít.

26. 5. 1954 Stalin

Potěšila mě ta krátká zpráva z novin o naší nové lodi. To už budeme mít flotilu s celkovou tonáží 26 tisíc BRT,  právě tolik mají Bulhaři. Teď jde o to, abych to tady dokončil a zapojil se do práce. V červnu vyjede opravená S/S Republika z Číny. Číňané ji opravili tak, že radista, který tam je, píše, že na tak přepychové lodi ještě nejel. Asi to přehnal, ale asi na tom něco pravdy bude. Muziku nemám čas sledovat, začnu po zkouškách. O našich volbách jsme nevolili, protože tady není konzulát. Sport tu sledujeme jako u nás a těší nás, že naši tady všechny rozsekali. Zítra mám zkoušku z teorie lodi, tak mám hlavu v pejru.

28.5.1954

Byli jsme s třetím oficírem Alexejevem na lodi S/S Bulgarija, bylo to moc hezké. Akorát, že mě bolí zub. Také mě tu štve povinné plavání, chápu to, ale už mě to nebaví.

S/S Bulgarija (4191 BRT), druhá loď toho jména v bulharském obchodním loďstvu, zakoupená po válce v Norsku

3.6.1954

Blíží se zkoušky, dnes jsme se učili working a ship (manévrování).

7. 6. 1954

Odpoledne razchodka (procházka) s kolegou Albáncem Korabem, říkáme mu Korabčeto. Koupali jsme se na pláži v parku a bylo docela teplo.

14. 6. 1954

Motto: už se těším domů. Zkoušky běží, minulý týden jsem dělal matematiku. Z písemky mám 4,5, z ústního 5 – celkově 5 (doufám, že si uvědomujete, že tady pětka znamená naší jedničku). Dnes jsem dělal mechaniku, také za 5. Přišel náčelník, že bude poslouchat. On je artilerista, tak to má v malíku. Zaplať Bůh, že je to za námi. V sobotu děláme navigaci, ve středu astronomii a 26. června zkoušky končí „morskotou praktikou“ (námořnickou praxí). Ptali jsme se dnes na milici (policii), co je s našimi vízy. Prý podali žádost do Sofie na legaci (vyslanectví) a musí se čekat. Tak nevím, kdy přijedu domů, kdyby nebylo vás, tak bych se na to vyflák. To zase bude lítání po úřadech a poslouchání blbých řečí sousedů a známých. Kdybyste si sem udělali výlet, bylo by to fajn. Je tu krásně, já sice nemám čas se chodit koupat, ale občas do vody vlezu.

21.  6. 1954 Stalin 

Nevím, kdy přijedu domů. Nakonec jsme si sami zažádali o víza. Jenže letadla jsou plná do 6. července a na shánění tranzitních víz není čas, když bychom se mlátili dva dny v přeplněném vlaku. Náš poručík, který se o nás stará, je právě v Sofii, kde vyjednává naší praxi: kdo nás bude platit, kolik budeme dostávat valut atd. My když přijedeme do Sofie, tak nás obletují a ukazují nás známým a dětem jako raritu: vidíte, to jsou námořníci. Když ale něco potřebujeme, tak se na nás vykašlou. Nevím, proč jste mi neposlali Švejka. Až přijedu domů, tak si ho sem přivezu. Mami, nesnaž se mi něco v Praze vyběhávat!!!! Praha s tím nemá co dělat!!!!

1.7. 1954

Včera v 17:00 jsme sedli do rychlíku a teď jsme v Sofii v hotelu Moskva. Zítra máme letět do Prahy vojenským speciálem s našimi oficíry. Prý jsme ale dostali jen výjezdní povolení, tak se uvidí, co s tím v Praze udělají.

*

Elévská námořní knížka (1954)

 

OPĚT VE STALINU – DOPISY RODIČŮM

1.8. 1954 Stalin

Včera jsme dorazili. V Praze binec s vízy. Letěli jsme z Prahy do Sofie osobní dakotou generála Čepičky ve společnosti vysokých důstojníků s manželkami. Cesta výborná. V Sofii bylo 30 stupňů a vítr. Letěl jsem tak nóbl letadlem poprvé. Když jsem byl pryč, někdo si tu “ půjčil“ moje dvoje kalhoty. Krade se všude.

6.8. 1954 M/S Nikola Vapcarov, Oděsa

Stojíme na rejdě před Oděsou a čekáme, až nás pustí do přístavu. Proklínám všechno kolem sebe. Je mi zle a všichni z toho mají šoufky. Hlavně Manev, velitel naší čety. Pro něj je to rekreace. Všichni mají blbé řeči.

Město a přístav Oděsa

7. 8. 1954

Píšu tužkou, inkoust není k mání.  Máme se tu dobře, loď má jedenáct kabin pro pasažéry, a v jedné jsme my s Pepíkem. Jídlo je horší, všichni si to sice chválí, ale nám to moc nejede. U mně proto, že to houpe a já tou mořskou nemocí holt dost trpím. Loď je nejlepší z celé bulharské flotily, je to ta, co jsem vám psal, že má radar. Náš milý poručík, který se o nás stará, nás otravuje i tady. Kapesné jsme nedostali. Vrátil jsem se z města, ale bez peněz do hospody nelez, jak se říká… Krámy jsou plné lidí, ceny nízké, ale zboží nekvalitní. Jméno téhle lodi je podle bulharského básníka.

M/S Nikola Vapcarov

10. 8. 1954

Dnes konečně odtud odplouváme. Číf (1. palubní důstojník) říkal, že budeme na téhle lince Stalin- Oděsa do konce měsíce. My bychom se rádi podívali také jinam.  Posílám vám pohlednici oděské opery. Repertoár je bohatý na klasiky jako u nás. Za 30 rublů místo k sezení.

11. 8. Na moři

Je  08:00 večer a my si to sypeme ke Stalinu. Vítr je stále proti nám, tak jedeme pomalu. Sloužím od čtyř hodin do osmi s prvním důstojníkem. Teprve teď mám pocit, že jsem tam, kam jsem se vždycky snažil dostat.

12. 8. 1954 Stalin

„Odbava“ trvala až do večera (asi do osmi hodin) a teď jsme s Pepíkem ospalí.

15. 8. 1954

Přišlo něco z načalstva a my máme vyjet už teď o půlnoci do Burgasu, jedeme úplně prázdní. Josefčo má čtyřicetistupňovou horečku a konečně mu dávají penicilin.

16. 8. 1954

Jsem grogy. Tři sta gramů rakije není málo…

19. 8. 1954 Oděsa

Sotva jsme vyložili náklad ve Stalinu, jeli jsme do Burgasu, tam jsme naložili bedny a zamířili do Oděsy. Teď tady stojíme a já nevím co dělat. Mám vítr, že budu dělat talmana (počítat zboží). Radši dělám na „dejmance“ (péče o loď). S Korabem jsme byli venku v Interklubu („Inter“; námořnický klub) v kině.

Autor vzpomínek v roce 1954 (vlevo) a oděský Interklub – International Seamen’s Club (vpravo)

21. 8. 1954 Oděsa

Už jsme tady skoro týden. Tady na lodi dny ubíhají rychle, stále mám nějakou práci. Také trochu chodíme po městě, večer míříme zpravidla do Intru. Jedná se o podnik pro cizí námořníky, aby seznamoval cizince s životem tady. Je to starý šlechtický palác, opravdu to není špatné. Dole různé herny, v poschodí bufet, taneční sál, přednáškový sál, čítárna a kino. Ve vrátnici sedí vznešený fousáč se šlechtěným hraběcím plnovousem, prý je to bývalý zdejší majordomus. Okolo se pohybují lidé se znalostmi cizích jazyků, takže námořníci mají s kým „mluvit“. Většinou to jsou „studentky“. Dnes zorganizovalo vedení Intru fotbalový zápas mezi naší posádkou a posádkou argentinského tankeru. Argentinci byli sympatičtí a když nás vezli autobusem společně na loď, zvali nás k nim na skleničku. To se ví, že to nešlo, protože tady nikdo cizí nesmí na naši loď a my nesmíme na žádnou cizí loď. Litovali jsme toho a já lituji, že neumím španělsky. Dosud jsem si neuvědomoval, že jinde mají lidé jiný způsob života.

24. 8. 1954 13:30 Na moři

Před hodinou jsme vyjeli z přístavu a míříme do Stalinu.  Mrzí mě, že nemám žádné valuty a nemohu si vůbec nic koupit. Hlavně knihy. V Oděse jsou k mání knihy o astronomii, navigaci a podobně, které bych rád měl. Na lodi dělám s ostatními, a když už je naloženo, zavírají se „trumy“ (skladiště, neboli ládovny). Je to pěkná dřina a všichni se mají co otáčet. Je to ale pořád lepší, než dělat poskoka u Motorletu. Teď si jdu lehnout před vachtou, která mi začíná ve čtyři odpoledne.

Je čtvrt na deset. Na vachtě jsem měl velkou radost. Nikdo by nepochopil proč. Stál jsem zrovna na kormidle, když přišel kapitán Stančev a začal se mě vyptávat, jak se mi líbí škola atd. Byl to fajn rozhovor, nakonec se mě zeptal, jak se mi líbí tady na lodi. Když jsem  mu odpověděl, že bych tam nejradši zůstal a že se mi ani nechce do školy, řekl: a to ani  přes to, jaká je tady pěkná fuška? Přisvědčil jsem a on se usmál a řekl, že ze mě bude dobrý námořník. Bylo mi v tu chvíli dobře a vlastně pro nic.

25. 8. 23:20 Stalin

Před příjezdem do přístavu to začalo pěkně houpat a při tom vlnobití se mi začal žaludek vlnit taky.  Seděli jsme pak u Štěpánků (delegát Čechofrachtu) a teď jsem pěkně nacpanej po výborné večeři. Pozítří jedeme na další cestu a už s námi pojede i Josef. Mluví se o tom, že poplujeme do Chersonu. Pokud jde o vachty, zapomněl jsem vám napsat, že mořské vachty jsou vždy od 04:00 do 08.00 a pak od 16:00 – 20:00. V přístavu se pracuje osm hodin vcelku.

Albacara – jeden z řady tankerů, plavících se krátce po válce pod argentinskou vlajkou

7. 9. 1954 Na kotvě před Sevastopolem

Koukám na těch pár lidí na lodi, kdo co zná. Tak např. kpt. Stančev je typický „mořský vlk inteligent“. Menší pán s bříškem a se vznešeným chováním a z očí mu kouká, že tohle řemeslo má moc rád. A jazyky. V Rusku je ruština samozřejmostí a když jsme se potkali s těmi Argentinci z jejich tankeru, tak s jejich kapitánem hovořil bezvadnou španělštinou. Dnes jsme zase potřebovali mezinárodní vlajkový kód (každé písmeno má svojí vlajku, pomocí kterých se dá dorozumět na dálku, např. písmeno B má červenou vykousnutou vlajku, která znamená: pozor, nebezpečí), který je na téhle lodi francouzsky. A Stančev bleskově překládal z francouštiny. Ještě větší kanón je první palubní důstojník. Nemá sice žádné školy, začal od píky, ale dotáhl to na čífa. Za války sloužil v Itálii, a tak nám vypráví. Anglicky a rusky umí velmi dobře. Dohovoří se rumunsky, albánsky, turecky a španělsky. Naučil se to jen po přístavech, pamatuje si každé slovo. To holt našinec má práci s tím, aby si zapamatoval slovíčka. Stojíme na kotvě před Sevastopolem a čekáme na dok. Nejdřív jsme spěchali jako diví a teď nás tu nechávají druhý den čekat. Oni pořád signalizují: hned to bude.

8. 9. 1954 Sevastopol

Konečně nás vtáhli dovnitř. Valím oči na tu sílu válečných lodí, ale vůbec na všechno. V přístavu jsou rozšvihané baráky a jen pár nových. Sotva se vjede do zálivu, za každým kopečkem stojí válečná loď. Kolem nás stále projíždějí různé lodě. Když jel kolem křižník 150 m dlouhý, nevěřili byste, jak nás to rozhoupalo. Co by asi takový křižník udělal na Vltavě…

Dělostřelecké věže s kanóny ráže 180 mm ruského křižníku Molotov

11. 9. 1954 Sevastopol

Sedíme v doku. Ve městě jsem byl dvakrát. Do centra se musí trolejbusem za 80 kopejek. Centrum je pěkné, nově vystavěné. Hemží se to tu vojáky, až oči přecházejí. Sem tam se vidí nezvyklé věci, to ani psát nebudu. Lidé jsou tu hezky oblečení, zejména důstojníci v bílých uniformách. Občas se také vidí muž v kabátku od pyžama a na korze to vypadá nenuceně. Na lodi máme velkou sovětskou encyklopedii, a tak studujeme. Ale už jsme v ní našli chyby… U hesla alkoholismus jsme na diagramu našli, že nejméně se pije v SSSR!!! Dnes jsem se o tom přesvědčil v praxi. Za dvě hodiny jsem viděl asi deset ochmelků. Nikomu nevadí, že opilec drží na ruce dítě v peřince, kymácí se a ta žena se tomu ještě smála. Sami jsme měli strach, kdy to dítě upustí. Jeden občan se pozvracel v autobuse a také to nikomu nevadilo.

20. 9. 1954 Sevastopol

Před šestou večer mě přivezli z tzv. nemocnice. Měl jsem dysenterii. Chytil jsem to asi na těch římskejch záchodech v doku. Tři dny jsem chodil s průjmem a pak jsem omdlel. Nestálo to zanic. Vozili mě nejdřív autem po různých špitálech, všude šíleně dlouhé čekání na prohlídky a nakonec mě ukotvili na infekčním oddělení. Na pokoji mě oblékli do eráru, takového strašného chalátu. Moje oblečení spálili. Při propuštění jsem neměl co na sebe, museli mi z lodi přivézt to, co jsem tam nechal.  V nemocnici  byl se mnou na pokoji dvacetiletý Dagestánec Begbalat a jedenáctiletý kluk, co jen koukal. Solidní bolesti břicha… no paper… sháněl jsem noviny… a honem na WC!!! V mátohách jsem tam došel… Pro celé oddělení byl k dispozici jen jeden. Všude napliváno, nalito, chlapi s opičími ksichty stojícími na míse. Zápach smíšený s chlorem. K pití chlorovaná voda. Celou noc křeče, nikdo se nezeptal, co je, jeden prášek a dost. Měl jsem jít do sprch, ale tam jsem se vůbec nedostal. Rámus, rádio řvalo celý den. Přízemní barák jako provizorium, snad z papundeklu, pokoje po čtyřech. Bodrý Dagestánec s čítankovými řečmi, měl čtyři třídy školy a byl na to náramně hrdý. Jídlo se tu přímo žere pouze lžící, odevšad se ozývá mlaskání… Begbalat mi stále ukazoval dva přední kovové zuby a byl na to pyšný. Údajně se pral kvůli ženské… Tady je prý vůbec málo holek, a tak se o ně perou. Měl jsem sebou necesér, ten mi nezabavili. Když jsem se vracel z WC, bylo na mém pokoji spousta lidí, stáli u mého lůžka a prohlíželi si ten necesér jako nějakou zvláštnost. Ale neztratilo se nic. Akorát si vyzkoušeli vodu po holení, takže k tomu smradu přibyl zvláštní odér. Byl jsem rád, že jsem neuhynul a oni taky, lékařka byla šťastná, že mě mohli propustit…

Sevastopolský záliv

21.9. 1954 Oděsa

Tak jsem zase na lodi. S pilotem přijel také kameraman a filmoval na můstku. Kapitán s tou svou „kurtkou“ mě dojal, jako by si nemohl obléknout normální uniformu.

Kurtka – vojenská blůza bez klasického límce, ale se stojáčkem u krku.

22. 9. 1954

To, že jezdíme do SSSR, není žádná pořádná praxe. Jeden den se jede po moři a týden se stojí v přístavu. Chceme to zařídit jinak.

1.10. 1954 Stalin

Za hrozných binců jsme sem přijeli a stěhovali jsme se do nové školní budovy za městem. Pořád z nás chtějí dělat vojáky.

5.10 1954

Mami, příbuzným nepíšu, protože není inkoust, trochu se za to stydím, a tak píšu tužkou jen vám. Dnes jsme začali zase studovat. V nové škole máme pokoj na sever a už teď je tu pořádná zima, jsme zvědav, co bude v zimě, když tu stále není uhlí. Řádí tady dysenterie, a tak nechodíme v neděli nikam na obědy. Vstávaje, uléhaje, myslím na život na lodi a na to, jak dlouho mi to bude trvat, než se k té normální práci dostanu a ještě ani to nemám jisté.

24. 10. 1954

Podle vašeho dopisu jsem pochopil, že u nás je to úřadování horší než tady. My si tady raději všechno vyřídíme sami. Sofie jedná o tom, abychom nebyli vojáci, abychom měli kvartýr ve městě, do školy jen docházeli, zkrátka, abychom byli normálními studenty. Asi to ale hned tak nebude. Zatím nám pušky nedávají, ale jinak máme vojenský režim. Byla tady velká sláva, přijela sem opravená loď z Italie. Uprostřed války na ní jezdil kapitán Furnadžijev, co nás učí zbožíznalectví, to je ten, co nesmí do Turecka. Jel s ní ve válce kolem Varny a najel na minu. Loď šla ke dnu a zůstala tam do konce války. Kapitán Furnadžijev totiž jel podle anglických map, na kterých nebyla zaznamenána minová pole, kam miny položili vojáci podle bulharských map. Pak ji vytáhli a v Italii jí opravili. Teď už zase bude jezdit. Řeknu vám, že se dá vidět. Jmenuje se Rodina. Když něco podobného vidím, je mi blbě z toho, že ještě nemohu jezdit.  Končím, protože slyším, že teče voda – ona totiž často neteče – a tak si půjdu něco přeprat.

Kapitán Dimitar S. Furnadžijev a chlouba předválečné bulharské obchodní flotily loď Varna (na snímku z válečných let s protiletadlovou výzbrojí), která podobně jako Rodina I skončila na dně Černého moře

4.11. 1954

Včera od vás došly balíčky a dopis, děkuji. Akorát, že se v tom celníci hrabali a musel jsem zaplatit 26 leva clo za ty ponožky. Tady totiž vojáci ponožky nefasují, jen onuce. Tak mi bodnou. Snažím se študýrovat i jazyky. I když to tu stojí za starou belu, pro mě je to nejlepší, co jsem mohl udělat. Mám asi nepokojnou krev, ale chtěl bych ji mít pořád. Stále mě to táhne někam do světa. Když jsem se setkal s těmi Argentinci, strašně jsem zatoužil být v Argentině. K narozeninám nic nechci, ale kupujte knihy, které jsou dobré, a nebo něco o astronomii. Například knihy od Pelermana, on píše moc dobře o algebře, geometrii a podobně. Jsem rád, že se zajímáte o hvězdičky, zajděte si někdy na Petřín! Nějaký španělský slovník by nebyl?  Ale neposlali jste mi dosud anglické adresy těch děvčat, se kterými jsem si dopisoval. Opravdu mi je pošlete!!!

S/S Tula a M/S Transylvania, zajišťující spojení mezi Bulharskem a Albánií

5. 11. 1954

Už jsme si tu zvykli, chodíme na jídlo s ostatními, jde to, jen polévky  mi nesedí, ale ty jsem nikdy neměl rád. Spíme v ložnici pro 100 lidí, už nám to ani nepřijde. Holt na lodi jsme měli komfort, dva lidi v kajutě a  WC a sprcha jen pár kroků. Do učebny, kde jsme dva, nám dali kamna, abychom tam nezmrzli. Samozřejmě že ve „spalně“ kamna nejsou. Ve staré budově jsme měli v jedné místnosti učebnu i ložnici, byla tam kamna a  posluhovačka. V téhle nové budově posluhovačka není. Je sice zima, ale ne taková, aby se nedalo vegetovat. V téhle ratejně nám ke spaní pouštějí hudbu a je to docela příjemné.

21. 11. 1954

Blbě se mi píše, zebou mě ruce. Neočekávaná náhlá zima. Včera začal padat sníh. V místnosti máme devět stupňů, táhne tak, že nelze otevřít dveře. Koupili jsme si vařič, a hřejeme si nad ním nohy.  Zvykl jsem na docela zajímavé jídlo, ale že někdo jí berana, to se divím. Vždyť to smrdí a je to tuhé. Závidím vám kino a divadlo, tam se dostanu zřídka. Pokud ale nehraju na nějaké zábavě, chodíme ke Štěpánkovým a tam žijeme po česku zatímco víno teče po Bulharsku. Dosud není nic z toho slibovaného privátu pro nás a Bulhaři si z nás dělají legraci. Akorát nám ze Sofie přes pana Štěpánka poslali pozdravy. A že je vše v pořádku. Dozvěděli jsme se, že nás Bulhaři chtěli odsud vyhodit, protože nechceme ty pušky. Prostě žijeme jako bulharští vojáci. Mluvilo se tady také o tom, že na nějakém bulharském korábu hrozilo vybuchnout střelivo, a tak kapitán nechal vylodit posádku na břeh, aby se zachránili. Sám tam zůstal a pak to skutečně vybuchlo a on tam zahynul hrdinskou smrtí. Celý přístav byl rozmlácený, ale o tom se taktně mlčí, pochopitelně to nesmí do novin. Kapitán Furnadžijev nám vyprávěl o jiném případu. Na obchodní lodi začal hořet benzin a kromě toho převáželi letecké bomby. Bylo jasné, že jestli to bouchne, přístav bude vymazán z mapy. Tak kapitán poslal mančaft na břeh a sám se třemi důstojníky to vzali plnou parou na moře. Uprostřed zálivu to dvakrát bouchlo a bylo to. Vyrazilo to v přístavu okna, ale nikdo to neodnesl. To samé se stalo za války v Halifaxu. Ty, co zůstali na lodi, už nenašli, kromě 1. palubního důstojníka, kterého to vyhodilo z lodi ven, a tak se zachránil. Nezlobte se, že vám píšu o takových věcech, chtěl jsem vám napsat taky něco zajímavého, tady se nic neděje. Je vidět, že kdo může psát o takových věcech, je úplně v pořádku.

Autorova první námořnická knížka (1956)

13. 12. 1954

Mrzí mě, že vám k Vánocům mohu jen popřát a nic neposlat. Pravá vánoční nálada může být jen doma. Vzpomínám na to, jak jsme rozbalovali dárky a pak se poslouchalo rádio a pojídaly dobroty… Já mám letos naději na něco podobného. Pozvali nás ke Štěpánkovým a my se chceme revanšovat nějakými dárky. Tady ve škole je to stále stejné a já vzpomínám, jaké to bylo fajn na lodi. Skoro každý týden chodím hrát. Všichni se baví a já foukám. Ani se mi nechce tancovat. Včera jsem byl v divadle na „Volném větru“. Dost se tady o tom píše a mluví, ale bylo to něco jako opereta. Láska, hrdinství a opilí námořníci s dobrým srdcem… děsná nuda. A o Vánocích kvůli mě maminko a babičko neplačte. Užijte si to. Napsal jsem skoro všem, které jsi mi maminko nadiktovala…

Pokračování příště