Dopisy námořníka… 02

DOPISY NÁMOŘNÍKA…

1. pokračování

Kapitán dálné plavby ing. Radomír NOVOTNÝ

© CESKYKORZAR.CZ

1955

3. 1. 1955 Stalin (Varna)

Přes Vánoce jsme měli nejdůležitější zkoušky. Na Štědrý večer jsme byli u Štěpánků a hned druhý den vypuklo zkoušení. Trvalo až do 28.12. Další den školu zavřeli, všichni odjeli, zůstali jsme tu jen my dva s Pepíkem a Albánci. Ven můžeme, kdy se nám zachce. Co se týká těch Albánců, dost nimi pečeme. Jsou to dva navigátoři a pět strojníků. Máme před nimi výhodu většího vzdělání a znalost azbuky hned od začátku. Jsou to ale bystří hoši. Takový Ali Cangoni, bratr „dvorního“ malíře albánských papalášů, se snadno učí, i když už není nejmladší. Je to lišák a dělá vedoucího albánské skupiny, protože se od začátku nejlépe dorozuměl. Než se sem dostal, sloužil u Poláků, rok byl na m.s. Batory. Také Asti Popa, bratr albánského ministra vnitra, je bystrouš. Je to ale divoch, při fotbale se hned pere. Další z nich, Ilmi Kapo, bratr ministra zemědělství, je mezi nimi telátkem, jde mu to hůř a nic neví. Prostě spolužáci z řad Albánců jsou – kromě Hadžiho – samí příbuzní albánských prominentů, jinak by se asi na studia do zahraničí nedostali. A Hadži sem vlastně přijel proti své vůli. Dostal to jako stranický úkol…

Polská osobní loď M/S Batory a autor vzpomínek jako kursant námořní školy ve Varně

Je mu už něco přes třicet a poslali ho sem za zásluhy v partyzánském boji proti Italům a Němcům. Moc nemluví, zřejmě si prožil své. O Němcích mluví nenávistně, ale s respektem. Když se rozpovídá, jde hrůza z toho, co v těch horách zažil – mluví o „spravedlivém boji za novou budoucnost“, ale přitom dost cynicky. Říkal, že záleželo na tom, na kterou stranu se přidal velitel toho kterého oddílu.

Děkuji za balíček, ale myslím, že na celnici si pochutnávali. Španělštinu od Dubského budu používat nejvíc. Díky i za notesy. Poláci staví dost lodí, ale všechny do Svazu. Říkají, že nejdřív musí splatit dík za osvobození a pak teprve zbude na nás. Film „Tančila jedno léto“ byl pěkný, alespoň zase něco jiného. U nás a v téhle době se však tento příběh stát nemůže. Včera jsem se dostal na sovětský film: dva vojáci, střílení, ubíjení otců a synů, a to se považuje za hrdinství. Zaslechli jsme, že koupíme loď se základnou tady někde ve Středomoří. Já se těším na praxi. Napsal mi Josef Waldman – ten kamarád z konzervatoře. Píše, že je tam binec, prostě si člověk nevybere. Ke Štěpánkům přišel také nějaký Jeřábek, dokonalý imitátor Buriana, tak jsme se mohli potrhat. Štědrý den se nám líbil, paní jsme dali americké nylonky (doufám, že se mi podaří přivézt je i mamince), pán dostal hedvábnou šálu a Lenička dětský obleček. My od nich dostali bačkory. Ty nám opravdu bodnou.

12 .1. 1955

Máme radost z té naší nové lodi (m.s. Lidice), i když z toho zatím nic nemáme. Na Silvestra jsme byli v posteli. Šli jsme na zábavu na univerzitu a stálo to tam pod psa, tak jsme šli spát. Probudili jsme se až při příchodu Albánců, kteří dorazili ve tři ráno totálně zlití. To byly skřeky! Na Nový rok jsme si dali do trumpety u Štěpánků, přišli tam i technici od nás a bylo veselo. Mám prosbu: kuchař, co nám občas něco podstrčí, má dceru lékařku a ta potřebuje arkametr (tonometr). Včera jsme byli s Josefem na koncertě, na programu byl Liszt, Gerschwin a jiní, zase jsem si přišel na své. Díky za kalendáře a knihy.

Nákladní lodě typu Liberty, pocházející z válečných přebytků, se v 50. letech staly páteří mnoha světových rejdařství. Na kresbě je zachycena loď Saint-Dié (původně americký Isaac I. Stevens z roku 1943), zakoupená Francouzi v roce 1947 a používaná až do poloviny 60. let. Při délce 134,57 m činila hrubá tonáž lodi 7 176 BRT a nosnost 10 840 DWT

15. 1. 1955

Náš školní orchestr je stále žádoucí při tanečních zábavách. Tady nejsou žádné taneční zábavy jako u nás, tak si to mladí organizují po svém. Vždycky se najde nějaké významné výročí něčí nebo něčeho, a tak vždycky jedna z místních škol ohlásí na nejbližší sobotu slavnostní program. A k tomu potřebují hudbu, neboli nás. O naší kapelu je mimořádný zájem, námořníci jsou tu za elitu. Každých čtrnáct dní chodíme někam hrát. Je to vždy stejné, na začátku nějaké recitace klasiků, tanečky a sborové zpívánky – to netrvá déle než půl hodiny – a pak normální tancovačka. Zpočátku mě to bavilo, měl jsem při tom pocit, že dál muzicíruju, ale teď se mi to už nějak zajídá…

23.1. 1955

Zvykli jsme si tu tak, že už nás nemůže nic rozházet. Zastavil mě tu na chodbě sovětský poradce (ti jsou taky všude) a seřval mě, že nemám na výložce kotvičku. Říkal jsem, že se mi právě utrhla a on začal, že to nemůže být, aby námořník neměl kotvičku a že bez kotvičky nemohu být dobrým námořníkem. Mlel takhle asi pět minut. Za ním stál bulharský kapitán, tomu to bylo směšné a já myslel, že vyprsknu. Zdálo se mi, že je to jako ze Švejka. Kladl mi na srdce, abych se ihned vrátil a kotvičku přišil. Vznešeně odešel, já taky a kotvičku nemám. Bulharské námořnictvo je o to slabší.

Mami, tu astronomii kup a nech ji doma. Nemohl bych to všechno domů odstěhovat. Podívej se na něco od elektrotechniky a radiotechniky, dobrý je Trunečka. Tady vidím, že jsem ochuzen o to, že nemohu číst, co bych chtěl. Viděli jsme tu náš film „Severní přístav“ – nic moc – nevím, jestli nemáme lepší filmy, které by sem mohli naši posílat. Paní Štěpánková nám upletla pěkné svetry. Dali jsme si peníze na vlnu. Ty nám tady v těch mrazech bodnou. Jejich Lenička už umí bulharsky nadávat. Chci vás požádat, abyste ke každému dopisu přidali dva tři čisté dopisní papíry, ty letecké, tenké. Píše mi stále ta „holčička“, jak mami říkáš, moc srdceryvné dopisy a že se těší na léto, až přijedu. Bojím se, že si myslí kdovíco. Jak jí mám dát najevo, že by na mě čekala nejméně osm let, než bych se mohl ženit? Mám před sebou tolik věcí, nevím, jak jí to mám napsat, aby na mě zbytečně nečekala. Asi jsem zlý….její kamarádky se vdávají a tak se mi to všechno s ní nějak nezdá….

Obchodní loď S/S Julius Fučík. Pocházela ze série šesti lodí typu Foria z francouzských loděnic La Seyne Mer a pod jménem Volta byla od roku 1949 provozována rejdařstvím Compagnie Fabre Marseille. V roce 1953 ji zakoupila lidová Čína, ale kvůli zákazu provozovat vlastní námořní dopravu se dohodla s ČSR, že se loď bude plavit pod československou vlajkou. Ve službách Čechofrachtu a ČNP vykonal Fučík celkem 63 plaveb a v roce 1965 jej Číňané převzali pod jménem Foshan

30. 1. 1955

Jsou tu zase strašné zimy, ve třídě máme pět stupňů a netopíme, palivo je pod zámkem. To vám píšu jen proto, abyste viděli, jak se o nás ze Sofie starají. Jednou jsme studenti, jednou ne, jednou jsme vojáci, jednou ne. Sofie sděluje, že stále jedná s Prahou. Až ale přijedu domů na prázdniny, po úřadech lítat nebudu, to tedy ne. Chápu, že se nemohou starat jen o nás, vždyť v Bulharsku je celých patnáct (!) československých studentů! Není prostě v lidských silách to zvládnout a my tak nejsme o ničem informovaní, nevíme nic o Československé námořní plavě, nikdo nám nenapíše ani řádku…

6.2. 1955

Začali jsme dostávat náš tisk – Rudé právo, Mladou frontu a Literární noviny. Včera jsme byli s kapitánem Furnadžijevem na s. s. Bulgaria. Má výtlak 10 tisíc tun a uveze přes 7 tisíc tun. Je velká asi jako náš Fučík, jenže pomalejší. Kapitán Furnadžijev na ní byl před léty komandantem, a to byste měli vidět, jak mu zářily oči. Tak starý člověk a prolezl s námi každou škvíru jako kluk. Lezl po žebříku do strojovny i do ládoven (nákladových skladišť). Hovořili jsme také se současným kapitánem a ten si s Furnadžijevem zavzpomínal. Bulgaria teď jede do Persie, ukazovali nám lodní deník. Dozvěděl jsem se, že na našem ministerstvu dopravy se dají dělat zkoušky na radiotelegrafistu. Prý existují tištěné podmínky. Sice nevím co se mám učit dřív, ale rád bych se o něco pokusil ještě teď. Za týden máme konečné zkoušky ze zbožíznalectví. Na přípravu přitom nemáme žádné volno, jak je tomu zvykem u nás.

14. 2. 1955

Jak vidíte, musím psát tužkou. I když mám teď inkoust, strašně se to na tenkém papíře rozpíjí a není to k přečtení. Tady je to pořád stejné, zimy je kopec. Lékař zakázal studium po večeři, tak se jde hned spát. Teplota tři až čtyři stupně v místnosti je přece jen trochu málo. Moje ruce jsou už z toho střídání tepla a zimy tak zpitomělé, že dají pokoj. Pořádné spodky máme, tak nemějte strach. Jídlo ujde, někdy se naprásknem, někdy je to ale jen tak tak.

Co se týká studia, je toho docela dost, námořní specializace: navigace, astronomie, manévrování, meteorologie atd. K tomu služba na lodi, exploatace, ve vojenském přístavu nás už naučili znát vodu a základy námořní praxe, veslování (to mám nejraději), povely, plachty, uzly a takovou tu námořnickou abecedu – všechno, co je nutné na moři znát.

Můj letošní příjezd se asi o něco opozdí, ale to už tak bude asi pořád. Až začnu jezdit, bude to ještě neurčitější. Alespoň nebudu jezdit denně v přecpané tramvaji do úřadu a bavit se o fotbale…

15. 2. 1955

Píšou mi ta děvčata z Anglie. Ta jedna mi poslala fotku, je hezká. Zkoušky o Vánocích patřily ke konci semestru. Zhoršilo se počasí, teplota ve třídě je na nule. Nosíme rukavice i při přednáškách. Pepík byl zase nemocný. Ale pomohli jsme si kvalitními parketami, které byly na dvorku pod přístřeškem. Nic se s nimi pořád nedělo, jen zbytečně ve větru černaly, tak jsme si dvakrát třikrát pár balíků „odebrali“ a několik večerů se nám studovalo jako v peřince. V kuchyni zase pečou jen ovčinu, smrdí to, až to není hezké, při tom tomu říkají jehněčí, tak jsou drsní…

UKÁZKA VÝSTRAŽNÝCH ZNAKŮ V PODOBĚ BÓJÍ A ZNAKŮ KOTVIŠŤ NEBEZPEČNÝCH ZÓN V POBŘEŽNÍCH VODÁCH ČERNÉHO MOŘE

Těchto znaků jsou desítky, jejich znalost je součástí předmětu navigace. Podle vyobrazených kartiček (nahoře lícová a dole rubová část s popiskou v bulharštině) se autor vzpomínek učil ke zkouškám.

16. 2. 1955

Měli jsme průšvih. Nám přidělený velitel poručík Manev, „génius všech géniů“, napsal asi na rozkaz zástupce pro věci politické raport o našich protipokrokových, náboženských a protinárodních řečech. Dopadlo to tak, že nás div nevyrazili ze školy. Přijel sem kvůli tomu ze Sofie z velvyslanectví tajemník, s. Kraus. Museli jsme se obhajovat před komisí a připadali jsme si jako zločinci. Nakonec trochu zurückovali a nás zachránilo, že jsme měli dobré studijní výsledky. Rezultát: naše politická báze není dostatečná, musíme se polepšit. Dovětek od našich zastupitelů: Kluci – nekecat. Tohle jsem ovšem rodičům nenapsal, ti by se po….

26. 3. 1955

Tak tedy sestřenice Bóža se vdala. Škoda, že jsem u toho nebyl, ale toho berana při hostině bych si určitě odpustil. No, z nedostatku sestřenic v rodině se už asi taková svatba konat v příbuzenstvu nebude…

Dva dny jsem byl na praxi s jednou třídou navigátorů na Čumerně. To je ta loď, co patřila rodině kapitána Fileva. Tahle vojenská školní loď je původně dřevěná gemie (typ nákladní pobřežní lodi). Dříve jezdila po Černém moři a rozvážela dřevo, obilí, uhlí, ovce a podobně a vydělávala dost peněz. Vojáci dvě podobné zrekvírovali, upravili, skladiště předělali na obytné prostory, na bocích připevnili háky v určitých vzdálenostech od sebe a na ty si každý praktikant pověsí svůj hammock – visuté lůžko. Uprostřed je velký stůl a kolem lavice bez opěradel. Vpředu má oddělenou kajutu bocman. Na nástavbě je navigační kabina, kormidelna, kajuty pro pár stálých námořníků, kuchyně a kabiny kapitána a důstojníků. Naše lodička o výtlaku 100 tun je tedy využitá víc než na 100 %. Kapitán Filev tedy jezdí na své bývalé lodi -nechali ho v činné službě, protože prostě nemají lidi – a on se teď otravuje s divokými praktikanty za stravu a důstojnický plat.

Ten můj žaludek mě ale opravdu štve. Kormidloval jsem a kluci mi přivázali kbelík ke kormidlu, abych nemusel odbíhat, když se mi bude chtít zvracet. Myslel jsem, že si na moře zvyknu dřív, ale mořskou nemoc mám pořád. No, musím to skousnout. Pepík to má lepší, tomu to tak nevadí. Chvilkami mám takovou náladu, že bych nejradši dal někomu po hubě, ale nemám proč, nikdo za to nemůže…

Takhle se tedy seznamuji s pobřežím mezi Stalinem, mysem Emineh, Balčikem, Sozopolem, Burgasem, řekou Kamčijou, Nesebarem, Maslen Nosem a dalšími lokalitami. Doufám, že na prázdninové praxi to bude lepší – prý nám uvolnili na praxi pět leva denně, to by bylo dobré. Závěrečnou deviaci kompasu děláme pozítří a po víkendu právo, ale to bude horší, protože v sobotu jdu na praxi na Vapcarova a vrátím se až v neděli v poledne, takže na studium bude málo času. A teď zase vypnuli světlo. To je tady pořád, tak si jdu lehnout.

Školní loď Vapcarov a její posádka

6. 4.1955

Novomanželům napíšu, ale na Máňu Košťálkovou si nějak ani nepamatuji…

Tady jsou opět hrozné zimy, je sice jaro, ale mrzne. Přestěhovali nás o dvě patra níž, do třídy máme blíž. Milý tatínku, tvé rady, abych tu sepisoval něco jako námořnické zážitky, jsou na nic, to by stejně nikdy nikdo neotiskl, protože po pravdě to tady není v souladu s nějakým budovatelským nadšením. Já se s bulharskými kolegy, kromě fotbalu (kterej hrajeme často o chleba) a kecání na chodbě příliš nestýkám. Kromě Tošky Genčeva ze Sofie. Ten chtěl původně studovat normální techniku, ale dostal příkaz od načálstva a musel sem. Je to moc fajn kluk. Jinak se tu ale dějí někdy věci…

Například jeden kursant se jedné bouřlivé noci ve třídě zastřelil puškou. Bylo z toho hrozitánské vyšetřování, odnesl to velitel stráže, protože jeho stráž nic neslyšela. Přitom vrátnice je dobrých sto metrů od hlavního vchodu a stráž, která objekt obcházela, nemusela nic slyšet. Byla vichrná noc, moře bylo slyšet až sem nahoru. No, co se mě přímo netýká, o to se raději nestarám. Dost mi tu pomáhá Švejk – například hlášku „…on je tak vošklivej, až je krásnej…“ si upravuji podle našeho poručíka. Že je vlastně tak blbej, až je chytrej. Kromě něho tu ale byl ještě jeden pes, ale vychytralej. Ten kluky strašně dusil – snad v každém kolektivu se najde někdo šejdrem. Tak třeba dokázal v létě zapálit stoh v místech, kde hlídal jeden strážnej. Poslal ho pro pomoc a pak ho šel udat, že opustil post a proto prý ten stoh někdo zapálil. No, a tenhle poručík pak jednou v noci šel odněkud s manželkou domů. U jeho dveří si na něj počkaly maskované postavy a když odemkl, strčili dovnitř jeho ženu, na něj hodili deku a strašlivě ho zmlátili. Tak, že byl v bezvědomí a v nemocnici si pobyl slušně dlouho. Samozřejmě se to co nejpřísněji vyšetřovalo a podezřelý byl každý, kromě nás dvou Čechů. Že to ale byli kursanti, je jisté. Viděli je, jak lezou přes plot našeho areálu. Nevyšetřilo se nic, a když se ten oficír uzdravil, přeložili ho někam na jih.

Bulharská obchodní loď Christo Smirnensky (původně belgický Scaldis)

10. 4.1955

Trochu mě mrzí, že se náš orchestr rozpadl, protože ti, co dostudovali, odešli a s těmi novými není dobrá parta: kšeftují, dělají věci, které přitahují průšvih. Podvádějí, žalují nahoře – ovšem právě tam nahoře se stejně dějí věci, že to, co provádějí oni, je proti tomu naprosto nic. Líp o tom nepsat.

18. 4. 1955

To vojenské prostředí nás stejně deformuje. Já ty pocity ani nedokážu popsat, ale nelituji. Lepší nespokojenost tohoto druhu, než sedět u nás někde v úřadu. Závidím vám jen, že můžete víc spát. My tu vstáváme v pět ráno.

Milý tatínku, morseovku tak, jak píšeš, se opravdu neučím. Musí se to dělat sluchem, aby si jeden zvykl. Teď to ale neděláme, vzali nám baterii, a tak nám bzučák nebzučí. Kromě toho vojenská morseovka a ještě v azbuce pro mě nemá cenu.

24. 4. 1955

Trochu nás zamrzelo, že zemřel Einstein a že v novinách o tom byla zprávička na pět řádků a jinak nic. Takhle když umře nějaký generál, to je hned plno řečí, jaké neštěstí postihlo lidstvo. Když ale umře takový génius, tak to nic není!

Za týden končíme vyučování a pak jsou zkoušky – co bude po tom, je ve hvězdách. Chtěli bychom na Bulgarii, ta má delší rejsy. Asi to ale bude m. s. Šipka, (pojmenovaná podle průsmyku, kde Rusové bojovali proti Turkům v 19. stol.), ta jezdí na Blízký východ: Lattakia, Bejrút, Port Said, Alexandria.

Pošlete mi ale plavky, v Sevastopolu mi je ukradli. Pořád čtu v novinách, jaká to bude sláva u nás o Spartakiádě. Nevím, jak je to s tím novým lékem na mořskou nemoc – už se o to pokoušelo moc lidí, ale dosud to nefunguje. Tady mi říkají, že si člověk většinou zvykne, a když výjimečně ne, tak to holt nemůže dělat. Doufám, že to nebudu já. Bocman na Vapcarovi vyprávěl, že když to začalo houpat, vyzvracel se vždycky přes palubu. Pak si zvykl. Já vím, že s tím budu mít ještě perné chvíle – a v tu chvíli si připadám malej a vošklivej.

Zleva: Bulharská uhelná loď Vitoša (postavená v anglickém Sunderlandu v roce 1948 a zakoupená Bulhary o dekádu později) a M/S Šipka

2. 5.1955

V pátek máme zkoušku z hlavní disciplíny: Dějiny KSSS. V sobotu jsme dělali závěrečnou zkoušku z teorie lodi. Zůstávají mi ještě čtyři zkoušky ve třech nedělích a pak jdeme na loď. Vláďovi jsem na vaše přání napsal, ale asi tak neduživě, jako je toto písmo.

11. 5. 1955

Poslední zkoušku máme 24. května. Jsem zvědav, jestli budeme mít vyřízenou loď pro praxi. Někdy ty lidi tady jdou na nervy. S Pepíkem jsme šetřili na šaty. Ušetřili jsme dost a on si dal šaty ušít. Ušili mu levou nohavici kratší a ještě další chybičky. Stálo to 390 leva. Teď je řada na mně, až ušetříme, dám si šaty ušít u soukromníka, i když to bude stát víc. To ovšem bude až v příštím roce. Takových příhod je víc. Viděl jsem „Annu proletářku“, tady to vychvalují,  no, na můj vkus je to silně ideové…

14. 5. 1955

Včera jsme dělali zkoušku z navigace a dozvěděli jsme se, že než půjdeme na praxi na obchodní loď, musíme nejdřív absolvovat 14 dní výcviku na vojenské lodi. To bude zase zabitý čas. Milejší je nám dřít 14 dní na obchodní lodi, než si jeden den hrát na vojáčky na vojenské lodi.

25. 5. 1955

Balík i dopis jsem obdržel. Děkuji. Včera jsme ukončili zkoušky matematikou. Oba jsme je udělali za 5, navigaci a astronomii taky tak. Z předmětu dějiny KSSS jsem ale dostal 4 minus, takže nemám čisté konto. Bolí mě z toho u srdce, že v tak nesmírně důležitém předmětu pro námořníka, jsem takhle dopadl. Soudruh poručík Manev mi řekl, že jsem to uměl pěkně, ale že to bylo pasivní. Je mi z toho smutno. A přitom jsem měl otázku tak blízkou mému srdci: Pražská konference strany v roce 1912! Jak se stydím…

4. 6.1955

Už se dvě neděle poflakujeme po přístavu, ví se jen, že na vojenskou loď nejdeme, už s námi počítají na Bulgarii. Albánci naloďují na Šipku. Milostivě už nás pustili z legace za hranice a ten Kraus, co nás měl na starosti se bál, jestli nás může pustit. Odjedeme do Burgasu, kde kotví, a vyřídíme si formality k nalodění.

9. 6. 1955 s. s. Bulgaria, Středozemní moře

Nalodili jsme se v Burgasu, kam jsme letěli letadlem. Byl z toho ale velký poprask. Sám jejich ministr obrany se do toho musel vložit a podepsat souhlas. Jeden „umělec“ na naší legaci se totiž nechal slyšet, že bychom mohli zdrhnout, proto ten binec. Nakonec prý uznal, že je sám blbej, promluvil o vzorné reprezentaci a bylo to. Bulgaria je největší bulharská loď a máme s ní namířeno do Antverp.

Gibraltar

15. 6. 1955 s. s. Bulgaria Gibraltar

Dorazili jsme sem právě před hodinou a bereme mazut. Valuty nemáme, ale prý budou. Je to tady náramně zajímavé: ohromná skála, ze které koukají kanóny a kolem sviští letadla. Když člověk zaslechne jejich zvuk, zahlédne jen černou tečku na nebi v dálce.

Vachtu mám od osmi do dvanácti ráno i večer. Není to tu tak pohodlné jako na obchodním Vapcarovovi, a proto spíme na marodce. Na palubě se zatím rozložili kšeftmani s různými suvenýry, mají krásné šátky, ale já nemám peníze. Před chvílí nás dohnala italská pasažérská loď. Koukám na její cestující, kteří roupama neví co dělat a jezdí si na výlety po světě, zatímco my tu máme skoro hlad. Jídla je tady na Bulgarii vážně poskrovnu. Řešíme to tak, že chodíme krást ještě horký chleba. Pekař ho peče vždy v noci. Zpravidla dvakrát, někdy třikrát týdně v kuchyni, která je přímo proti naší marodkové „ložnici“. Dávky jídla jsou tu opravdu malé, což je vidět i z toho, že oficíři si k nám klidně chodí pro ten ukradenej chleba. Noční pentra (pantry – lodní přípravna jídel) tu neexistuje. A ten bílej chleba je dobrej, jen když je teplej. Když vystydne, tak je strašně nechutnej. Poslouchám senzační španělskou muziku a je mi dobře. Smrdí tu sice nafta z tankeru, který stojí vedle nás, ale přesto je tu idylka.

21. 6. 1955 Antverpy

Prohlédl jsem si trochu město, ale bez peněz. Na jedné velké ulici jsou samé lunaparky, řvou a dělají fakt děsnej rámus. Luxusní obchodní domy jsou plné přepychového zboží, u eskalátorů stojí krásné slečny a vítají každého zákazníka. Těch je však málo. Kapitán se nad námi slitoval a dal nám nějaký peníz z lodní kasy. Teď se modlí, aby nám byly valuty oficiálně přiděleny. Protože jestli ne, tak je otázkou, jak to budeme vracet. Už jsem svůj díl utratil za nějakou dobrotu, kino, trolejbus, teď ani nevím, jestli budu mít ještě na známku na dopis.

29. 6. 1955 Wismar

Připluli jsme sem před několika dny. Wismar je typické staré německé město, ale ve východní zóně. A já si tu připadám jako v Reichu. V Antverpách jsme ještě prachy neměli, ale už na řece Šeldě jsme se dozvěděli, že máme valutu povolenou. Při příjezdu nás čekala velká sláva. Na molu pod lodí uspořádali uvítací družební koncert, hrála dechovka a odpoledne nás odvezli do Rostocku na fotbal. Hrál tu maďarský Vasas. Maďaři Němce rozsekali. Na stadionu nám udělali taky slávu, posadili nás na tribunu mezi místní načálstvo a sovětské důstojníky. Nazpátek se stavělo u každé pivnice, všude po jednom pivu a všichni jsme měli v hlavě. Pěkný výlet.

Ve městě prolézám každou uličku a je vidět, jak se Němci snaží – vše mají v pořádku. Ještě je tu pár rozsekaných baráků z války. Vzali nás do divadla na „operu“. Něco tak primitivního jsem ještě neviděl. Herci i muzika podprůměrní, totální uspávadlo. Němcům se ale takové věci líbí, obzvlášť ty pijácké a komické scény.

Lodní trasa z Baltského do Severního moře Kielským průplavem v 50. letech minulého století

5. 7. 1955 Wismar

Dosud nejsme vyložení a včera jsme jim pomáhali při takové brigádě. Budeme tu ještě nejmíň 10 dní. Včera jsem byl na zábavě, vytancoval jsem se na rok dopředu. Je tu dost lidí z Čech, ale česky už asi zapomněli, znají akorát slovo buřt a pivo. Mluví hůř než já německy, a tak s nimi, holt, mluvím německy. Všechno bylo slavnostní ve znamení družby, ale o půlnoci byli všichni ožralí jak zákon káže, včetně manželek. Říkají, že ženské tu chlastají víc než mužští. Ráno jsem šel počítat náklad. Odpoledne jsem si koupil dvě kila uzenáčů a už jsem pět kousků snědl. Jsem ale bez peněz.

15. 7. 1955 Wismar

Dnes jsme skončili s nakládkou a zítra jedeme přes Kiel do Alexandrie. Dopis tak asi delší dobu nedostanete. Lítal jsem tu při počítání nákladu po palubě, když tu náhle slyším plynnou „pražštinu“: „Támhleto šoupneme nahoru, těch třicet bedýnek na deck…“ Já se divil a on taky, když jsem začal po našem. Dvacet let bydlel na Fošovce (Vinohradská třída) nad rozhlasem, ale v pětačtyřicátém byl odsunut v rámci akce N. Také tam byla psina s jednou Němčičkou, která se zaučovala na tallymanku (počítání nákladu). Já to dělal bez školení, tak jsme to pak dělali spolu pod dozorem jejího šéfa. Když jsem na ni mluvil, odpovídala buď jen „ja“ nebo „Ich weiss nicht“. Docela koketovala, tak jsem ji pozval po práci ven, ale ona řekla, že nemůže a že musí „saubermachen“. Tak jsem se na ní vyflajznul.

16. 7. 1955 Kielský kanál

Projíždíme Kanálem, a to samo o sobě je solidní výlet. Kanál je jako řeka, vypadá to tu chvílemi jako na Labi nebo zase na Sázavě, ale těch lodí. Dánské, švédské, německé, norské a k tomu hodně plachetnic. Němci se jachtaření hodně věnují. Mám vachtu od čtyřech do osmi ve dne a v noci. Asistuji službu majícímu důstojníkovi, obsluhuji telegraf do mašiny, kreslím do map ujetou dráhu, vyprovázím a vítám piloty, obstarávám pro ně jídlo u kuchaře – prostě dělám takového poskoka. Občas zůstanu na můstku sám, když jde důstojník na schůzi nebo podobně.

19. 7. 1955 La Manche

Od chvíle, co jsme vyjeli z Wismaru, jsem se nevyspal: manévry, šifting, odbava a než to skončilo, zůstal jsem už na můstku na vachtu. Dvě hodiny jsme stáli v Brunsbüttlu, a tak jsem si šel lehnout až po půlnoci. Ve čtyři hodiny jsem šel na vachtu a v osm jsem už neviděl na oči. Teď se dostáváme na Biskaj. Náklad máme nejen v ládovnách, ale i na palubě – střechy od železničních vagonů. Za Doverem nás čeká mlha. Málem jsme přitom najeli na jednu malou loď. Pořád houkala signály a najednou nic. Náhle totiž zastavila, hodila kotvu a znenadání se před námi zjevila jako přízrak. Otočila se tak, že jsme ji málem přejeli. Kapitán hned poslal třetího důstojníka pustit kotvu, takže jsme v minutě stáli i my. Pak jsme tu lodičku objeli. Před Doverem jsem koukal na pohřebiště lodí, koukají jim jen stožáry nebo komíny, je jich tam víc než dost. Jsou to lodě ještě z války a my musíme jet podle bójí, protože jsou tu ještě miny.

Doverská úžina

24. 7. 1955 Na moři

Včera jsme bunkrovali v Gibraltaru. Mám modrou náladu, že jsem se začal učit pozdě. Na obchodní akademii nás učili samé blbosti, jazyky minimálně. Vidím, že námořničina obnáší nutnost znalostí více jazyků. Angličtina je samozřejmostí, ale člověk se musí v přístavu domluvit i s místními lidmi, kteří anglicky neumí. Tady kapitán mluví i francouzsky, španělsky, německy, italsky, tak sebou budu muset hodit.

Už je cítit léto. Dělám se třetím důstojníkem navigaci. Stmívá se, tak půjdu na můstek brát hvězdy. Každý den se snažím počítat dvě astronomické úlohy, sextantem změřit výšku hvězd nad horizontem a spočítat polohu. Astronomie a navigace jsou dost přesné discipliny, takže se nemůže stát, aby se někdo spletl o 6 hodin, jak jste psali minule. Každou poziční linii počítáme pomocí astronomických a nautických tabulek, jak nás to učili ve škole. To ale trvá dost dlouho, jednu takovou pozici ze tří hvězd člověk neudělá dřív, než za 60 minut. Záleží na zručnosti vyhledávání z tabulek a možnost omylu je značná. Na můstku jsme ale objevili americké Sight Reduction Tables, v kterých už je na každý stupeň zeměpisné šířky, hodinového úhlu a deklinace tělesa – Slunce, planety, Měsíc, hvězdy – udaná výška a azimut tělesa. Minuty a desetiny minuty se samozřejmě interpolují. Nejdřív jsme z toho byli vykulení, zvlášť když se k tomu ostatní důstojníci tvářili odmítavě (asi si neumějí přečíst návod, jak se s nimi pracuje). Pohráváme si s tím a začali jsme dělat s Pepíkem podle nich. Do sešitu sice musíme psát výpočty klasickým způsobem, ale výsledky si pak stejně ověřujeme.

27. 7. 1955 Na moři

Ráno byla hustá mlha, ale je teplo a vlhko. Dal jsem se na kochání přírody, přál bych vám vidět ten včerejší západ slunce. Před vámi ostrov Zembra, což jsou skály, které se zdají mohutnější než jsou, protože trčí přímo z vody. Vrcholky jsou bílé, dole tmavé a za tím se černá africký břeh. Zapadající slunce je tak zvláštně zabarvené, že se to ani popsat nedá. Večer je 28 stupňů, hodně námořníků spí na palubě, ale to vlhko je blbý, všechno se potí. Vezeme na palubě střechy pro železniční vagony a děláme si pod nimi přístřešky na spaní. Vzal jsem si deku a polštář a je to úžasná romantika spát pod širákem: hvězdy, šumění moře, mašina tady není skoro slyšet, protože je to parník. Četl jsem ale, že Britové to nedoporučují. Už kdysi v Indii udělali zkušenost, že při sebevětším horku má člověk v noci spát pod sebechatrnějším přístřeškem. Jejich vojáci prý dostávali velmi brzy revmatismus, právě pro tu vlhkost a poměrný noční chlad. Já se ale cítil moc dobře…

Východní Středomoří v 50. letech minulého století

31. 7. 1955 Alexandrie

Mám mnoho nových dojmů a přitom jsem ještě nebyl ve městě. Spousta lodí, plachetnic, nevím, kam dřív koukat. Přijeli jsme včera večer, zakotvili jsme nejdřív uprostřed bazénu a teprve ráno nás uvázali ke keji. Hned se na loď nahrnula spousta Arabů a začali vykládat. Vypadalo to zpočátku směšně, oni totiž jdou na všechno poklusem. Chytnou to, co mají přemístit, a jeden z nich něco napůl zařve a napůl zazpívá. Přitom nelze přeslechnout opakující se slůvko Alláh. Ostatní to opakují po něm a přitom se maká. Za den vyloží to, co v Německu nakládali týden. Jsou mezi nimi typy, že kdyby je člověk potkal v noci, tak by se lekl. A jak jsou temperamentní. Pod lodí se pohádaly dvě skupiny a pár Arabů se pustilo do sebe. Řvali jeden přes druhého, až jim přeskakovaly hlasivky, sbírali velké dlažební kostky a házeli je po sobě. Druzí po sobě zase vrhali obrovská polena. Tekla krev a jeden čumil, který stál v bezpečí na bednách, se mi zdál jako popichovač. A ten řev! Nakonec přispěchal policajt a snažil se jich pár odvést, ale pustili se i do něj. Teprve když od nás jeden černý muž zavolal někam telefonem, přijela uniformovaná četa a tu vřavu začala usměrňovat. Mávalo se puškama a pár dělníků bylo zatčeno. A práce pokračovala jakoby nic.

Alexandrijské kasino

2. 8. 1955 Alexandrie

Byl jsem ve městě – to je zážitek!!! Rámus, smrad, řev a v krámech se bez smlouvání neobejdete. Dostali jsme dvacet liber a už mám polovinu pryč. Koupil jsem si látku na šaty a uvidím, kde si to nechám ušít. Boty jsme si kupovali v chumlu u jednoho Turka. Ten žvanil všemi možnými jazyky. Hned ze sebe vychrlil: Italiano? Espaňol? Turkiš? Arabik? Ingliš? Náš třetí důstojník je Řek, tak zařval: „Grík!“ A myslel, že se děda podiví. Ten ale nehnul brvou a hned se ho řecky zeptal, co jako chceme. Cenu bot jsme usmlouvali, já si koupil ještě košili. V jednom krámku byl chlápek, který na každém hned poznal, jaké je národnosti. Na mně a Pepíkovi hned poznal, že jsme Češi, aniž jsme otevřeli pusu.

Ve městě jsou velmi úzké uličky. Čisto je ale jen v evropské čtvrti a v centru. Jinak se jeden diví, v čem člověk může žít. V arabské čtvrti jsou polorozpadlé baráky, ale seženete tam všechno. Prodavači vás zastavují, divže nevtahují do krámu a všude panuje děsnej smrad. Ohromné uzenáče s olivami jsou umístěny nad melouny, o kus dál řezník odřezává maso od kosti a člověk se diví, jak se může strefit, když je to obaleno chomáčem much. Párky jsou „příjemně“ nazelenalé, ale po uvaření vypadají docela dobře. To jsem si ale nedal. Koukal jsem na jednu Arabku, jak nakupuje. Do veliké tašky nejdřív nasypala pár ryb, na to naházela nějaké zelené plody promíchané s hruškami a navrch dala nějaké placky. Pak si přes obličej přetáhla síťový závojíček a vznešeně odplula.

Zleva: Mapa Suezského průplavu, socha Mehmeda Aliho v Alexandrii a polská školní plachetnice Dar Pomorza

6. 8. 1955 Alexandrie

Okukuju ten zdejší orient, ale déle než měsíc bych tu nevydržel. A to jsme jen v centru. Stojíme u vjezdu do přístavu, takže když tallymanuju, vidím na přijíždějící a odjíždějící lodě. Jsou tu nádherné japonské od jednoho typu, jedna jako druhá. Jsme jako u vytržení, co ti Japonci umí udělat. Byla tu také polská školní plachetnice Dar Pomorza. Ti kluci si rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek praxe.

9. 8. 1955 Port Said

Přijeli jsme sem ráno a čekáme na konvoj. Porozhlédl jsem se po městě. Obchoduje se tu s hodinkami, látkami, koženými věcmi, prostě s kdečím. Nikdo to ale nekupuje. Prodavači sedí před krámem, pokřikují na kolemjdoucí a eventuálně vtahují člověka dovnitř, stejně jako v Alexandrii. Zdá se mi ale, že je tu víc Evropanů než v Alexu. Viděl jsem tu také americkou transportní loď plnou vojáků.

Suezský průplav na snímku z července 1955

10. 8. 1955 Suez, Port Tawfique

Stojíme na doku asi tři kilometry od vlastního Suezu. Kanál je nudný, podle vody moc velbloudů nevidíme, spíše jen americké bouráky. Je to takový poloostrov, spojený silnicí a železnicí se Suezem. Teploměr šplhá nad 40 stupňů. V doku dole ve stínu je to lepší, tam se dá přece jen vegetovat. Tam jsem také poprvé viděl nýtování. Jeden chlap uvnitř lodi vždycky vystrčí otvorem rozžhavený nýt a druhý chlap ho venku okamžitě rozklepe na placku pneumatickým kladivem. Dělají to precizně, ale je to dřina. Svařování je jednodušší. My tu ale děláme jinou práci – oklepáváme kotvy spuštěné na dno doku. Je to dost namáhavé (slyšel jsem, že je blbost oklepávat litinové kotvy), ale večer, když se člověk vykoupe a navečeří, následuje příjemná procházka po Suezu.

Taky se tu ale dějí věci vzdálené běžnému chápání: malí kluci běhají za námi a vůbec za cizinci a zvou k sobě domů se slovy: „I have sister, 13 years old, virgin, come, mister, one pound only…“

17. 8. 1955 Al Qoseir

Vypadli jsme z doku a horko je ještě větší. Nakládáme sulfát pro Československo. Není zde přístav, a tak stojíme na moři uvázáni k bójím u ocelové konstrukce trčící z moře. Ten fosfát šíleně práší, bulaje musíme mít zalepené náplastí a dveře utěsněné. Pot z nás teče proudem.

18. 8.1955 Al Qoseir

Už jsme z toho prachu celí nalevo. V kabinách, jak jsou zalepené bulaje, je nepředstavitelné vedro a dusno. Nějaký dobrák navíc přinesl z moře trs korálu a pověsil ho v kabině. Korál uschl a začal příšerně zapáchat, takže uvnitř nebylo možné vydržet ani minutu. Přes den sice fouká vítr, ale horký, jen v noci je o něco chladnější. Chodíme spát po celé lodi, podle toho, kde se nepráší.

Včera jsem byl na místní pláži, senzační koupání, voda teplá, průzračná, ale hustá a z té soli pálí oči. Také jsme se potápěli. Jsou tu četné podmořské jeskyně pár metrů pod hladinou, které se táhnou daleko do moře. A spousta ryb.

Nábřeží přístavu Port Said a poutač na tamní vyhlášený taneční podnik Mohammed El-Bakkar z časů, které stačil zavát prach zapomnění

20. 8. 1955 Port Tawfique

Čekáme, až vyjede konvoj. Při výjezdu z Qoseiru jsem se na přídi koukal na ryby. Najednou do nich něco vlítlo a začal tanec. Míhal se tam veliký žralok, chvíli byl u hladiny, chvíli zase v hloubce. Vždycky se obrátil břichem nahoru, zablesklo se to a on ty ryby baštil. Nakonec ale zdrhl a já měl po zábavě.

21. 8. 1955 Suezský kanál

Nakonec nás do konvoje nevzali a my ztratili dvanáct hodin. Blížíme se k Port Saidu, tentokrát jsme měli moc fajn piloty. Oba příjemní pánové. Nad Středozemním je bouře a jde proti nám.

24. 8. 1955 Ostrovy Sporady

Čtvrtý mechanik se zakecal a zapomněl namazat jedno ložisko u hlavního hřídele. To se zadřelo, takže jsme museli snížit obrátky a stočit se k severu, abychom někde za větrem mohli zastavit a hřídel opravit. Za toho větru to bylo dost napnuté. Před polednem jsme přijeli k Rhodosu a před přístavem jsme hodili kotvu. Strojníci to opravovali deset hodin. Hřídel ale nemohli přesně vycentrovat, a proto to s námi děsně hází. Asi se bude opravovat ještě někde jinde. Projíždíme mezi ostrovy. Ve Stalinu budeme vykládat, pak loď jede do Ruska, ale co bude s námi, nevíme.

26. 8. 1955 Marmarské moře

Včera jsme projeli Bosporem, byl nádherný západ slunce a Istanbul je už od moře malebný. Škoda, že nejsem malířem. Pozlacené střechy, mešity s vysokými minarety se zlatým půlměsícem a v záblesku slunce je vidět na velkou dálku. Sultánův palác je ozdoben prapory. Ten sultán prý měl uvnitř všechno ze zlata, i nábytek. Okolo celé úžiny se míhají na silnicích přepychové „ameriky“ a na vodě je plno ferryboatů, parníčků a každou chvíli projíždí nějaká velká loď, takže se člověk ani chvíli nenudí.

Do Stalinu to máme čtrnáct hodin. Dozvěděli jsme se, že budeme moci jet na dovolenou domů. Otázkou zůstává, jestli máme obstaraná víza, pasy, dopravní prostředek. Buď se doma objevím, nebo ne…..

Za několik dní jsme letěli domů speciálem Ministerstva národní obrany. Ministr Alexej Čepička dával toto letadlo k dispozici vybraným vojenským šaržím a jejich rodinám při cestování do Bulharska, většinou na dovolenou. Ze Sofie se pak letěli rekreovat k nám bulharské vojenské elity se svými rodinami. Nás tedy přifařili k těm papalášům a my letěli domů zadarmo.

Dakota československého poválečného vojenského letectva. S podobným strojem se autor občas „svezl“ mezi Prahou a Sofií

14. 10. 1955 Stalin

Přijeli jsme ráno. Rumunský vagon byl nepohodlný, ale už nejsou takové návaly, jako bývaly. Všude špíny, až to zaráží. Z Bukurešti jsme pokračovali přes Ruse, kde celý vlak desinfikovali. V Rumelii je prý nějaká infekční nemoc. Smrděli jsme až do Sofie. Na vyslanectví nás vyslechli a byli rádi, že hned pokračujeme v cestě. Ve škole není nic zařízeno, ale na univerzitě nám slíbili, že nám přidělí místnost.

24. 10. 1955

Jakžtakž jsme se zabydleli, jsme ve studentské koleji a máme místnost jen pro sebe. Jíst chodíme do menzy, kde to docela ujde. Už se učíme. Dostáváme každý 600 leva na měsíc, takže se budeme mít jako králové. Hospodaříme s prachama společně. Máme čtyři hodiny mořské praxe, kterou vykonáváme v přístavu na jachtách. Minulý týden nás chytil déšť uprostřed zálivu, schovali jsme se pod plachtu, houpalo to, dusno, smrad a do toho hrozná mořská nemoc. Máme další předměty, ale i tak musíme opakovat ke zkouškám.

1.11. 1955

Do školy to máme 20 minut, menza je v polovině cesty. Odpoledne máme volno a učíme se. Večeře je v 18:00, pak se projdeme po promenádě, stavíme se u Štěpánků a vracíme se domů. Vojáci se o nás nestarají, tak si žijeme. Místní nám tady předhazují, že když nemáme vojnu, tak že se vlastně flákáme. Po státnicích prý dostaneme papíry na kormidelníky dálné plavby.

17. 11. 1955

Nastaly pěkné mrazy a konečně nám slíbili, že dodají kamna. Koupili jsme si půl tuny dřeva. Hřeje nás pomyšlení, že zítra už budou kamna natírat. Ve třídě fouká vítr ze všech stran. V sobotu jsme byli na praxi, jeli jsme na lodi až k Balčiku. Moře bylo ale rozbouřené, tak to nestálo za nic. Až budu mít po státnicích, mohli byste za mnou přijet. Snad byste prachy na cestu dali dohromady a já tady něco zahospodařím, aby bylo na pobyt. Těšili jsme se, že sem přijedou naše Lidice, a že konečně uvidíme naší loď. Nakonec ale zamířila do Číny. Ani fotku nemáme, jen výstřižky z novin.

19. 11.1955

Náš kapitán na astronomii, takový tichý blázen, přišel o všechny udičky. Kdybyste se mohli podívat po nějakých háčkách a poslali jich pár v dopise, měl by radost. Konečně nám dodali kamna. V teple se to učí přece jen lépe a už sedím u učení bez kabátu. Jen to dříví, co jsme koupili, je samý suk, a tak máme dost práce s naštípáním polen. Včera jsme byli v kině na „Předehře ke slávě“, druhý díl se jmenuje „Volání osudu“. Bylo to fajn. Také jsme byli na opeře Kavaleria Rusticana, dalo se to vidět. Začal jsem chodit na francoužštinu. Také mám čas na hraní, tak jsem rád. Jablka neposílejte, je jich tu dost po třech leva.

První námořní loď poválečného Československa S/S Republika

13. 12. 1955

Blíží se Vánoce. Bulhaři se tomu posmívají jako buržoazní a reakční tradici. Začala regulérní zima. Dříví jsme už spálili a Sofie povolila, že nám mohou dodat dříví za státní prachy. Viděli jsme „Krásnou Helenu“, představení dobré. Dávali tu také našeho „Jana Husa“, ale Bulhaři se u toho nudili. Díky za ty háčky, hvězdář měl radost. Hned by je chtěl i náš kapitán na námořní praxi.

Právě nám přivezli půl tuny dříví. Vánoční prázdniny mít nebudeme, chceme jet dál, bude ale zima a ve škole nebude nikdo topit a uklízet. Chodí s námi do školy dost civilistů.

26. 12. 1955

Naše třetí svátky u Bulharů proběhly zdárně. Absolvovali jsme dvě zkoušky, z deviace kompasu a exploatace lodi. Štědrý večer jsme zase strávili u Štěpánků. Byl tam host – expert od nás přes maso. Přišli i bulharští sousedé a bavili nás po bulharsku. Byla sranda. Pán se udělal jak slovo Boží. Dnes ráno jsme se začali učit naplno a ještě před Silvestrem nás čekají dvě zkoušky.

Nakládání fosfátů do útrob lodi (vlevo) a francouzská nákladní loď Volta, plavící se od roku 1953 pod československou vlajkou jako S/S Julius Fučík (vpravo)

1956

9. 1. 1956 Stalin (Varna)

Odjel jsem s Toškem Genčevem do Sofie spacím vozem. Takto jsem jel poprvé. Bylo to pro mě nové. Prožil jsem s ním, jeho sestrou a rodiči pravoslavný Štědrý večer. Oni ale vědí houby, co je to Štědrý večer. Nazpátek jsme jeli celou neděli transbulharskou linií. Alespoň jsem viděl, jak se cestuje na Balkáně. Teď zase začne škola po zimních prázdninách. Sledujeme naše lodě: s.s. Republika prý jede 11 uzlů. A jet do Číny pod 10 uzlů není žádný med.

Ventilátory a jeřáby na přídi námořní lodi (vlevo) a měření polohy pomocí sextantu (vpravo)

Děkuji za ty háčky, už jich mám dost, stačí, už je neposílejte. Kapitán Filev, co nás učil mořskou praxi a studoval v Itálii, byl osm měsíců před důchodem propuštěn a hledá si flek. Je to nespravedlivé, takový odborník, a jen pro svůj kádrový původ je teď bez práce. Ohromný sympaťák, škoda.

Jsem teď na tom špatně s financema. Pepík si koupil luxusní německý budík za 460 leva (lidi tu mají 800 leva na měsíc). Je to skládací budík a může se nosit v kapse. Kožichy máme oba a vypadáme jako kočové. Chceme také do divadla, abychom se ujistili, že jsme lidé a ne vojáci. Za Perelmana (astronomie) děkuji, už se těším, že si to přečtu.

15. 1. 1956

Načalstvo je na nás naštvané, že nejsme vojáci. Dost se nás snažili při zkouškách z deviace koupat, ale nakonec to dobře dopadlo. Při štípaní dříví mi poleno rozseklo ret, asi uhynu hlady, protože nemohu pořádně jíst.

23. 1. 1956

Pepík šílí, že mu ženská nepíše, mně napsal akorát Jirka Marhan. V Constanzi jsou prý naše Lidice, jeden známý mašinista z Bulgarie tam byl, a popisoval mi to. Škoda, že se o našich lodích dovídáme od cizinců.

Blíží se zkoušky. Největší „radost“ mám z toho, že budu mít státnici z Dějin KSSS!!! To mi v životě opravdu náramně pomůže, to je ohromná disciplína!!! Méně důležité jsou zkoušky z předmětů jako navigace, mořská praxe, astronomie, deviace magnetického kompasu, elektronavigační přístroje, exploatace obchodní flotily a locie (pobřežní navigace).

No, když udělám státnice tady, tak mám právo jezdit rok (z toho už mám pět měsíců odježděných) jako asistent, následně dva roky jako třetí oficír a pak mohu jít ke zkouškám na kormidelníka dálné plavby. Po zkouškách mohu dělat kapitána na dvouapůltisícové lodi dálné plavby, nebo důstojníka jakéhokoli stupně na kterékoli lodi dálné plavby. Na krátké plavbě do 250 mil od břehu mohu dělat kapitána. Po 18 měsících čisté plavby – z toho alespoň 6 měsíců na dlouhé plavbě – mohu jít znovu ke zkouškám na kapitána dálné plavby. Když to udělám, mohu jezdit jako velitel na každé lodi dálné plavby, kromě pasažíráku. To znamená, že v případě, že to zvládnu, za pět let bych mohl dělat toho starýho. Jinak po absolvování téhle školy mohu jezdit na 200 tunových kocábkách jako kapitán.

Tuhle jsme viděli indický film „Tulák“ a „Kněžna Mary“. Bylo to moc hezké. Potřeboval bych, abyste mi poslali hospodářskou angličtinu a polský slovník, nebo něco jako Polština v tisíci slovech.

9. 2. 1956

Bývalý spolužák z akády Milan Reh mi napsal, že má syna. Poslal mi moc hezký dopis. Nevím, kdy se k něčemu podobnému dopracuji já. Před týdnem byla děsná bouře, s.s. Bulgaria byla zahnána od Suliny až ke Stalinu. V té bouři se rozsekal jeden italský, jeden rumunský a jeden řecký šíf. Voda ve vodovodu nám zamrzla, takže se myjeme obden u Štěpánků a holíme jednou týdně, když jdeme do divadla. Turecké hajzly jsou tak zasrané, že hovna zmrzla do špičky, a člověk musí dávat pozor, aby se na to nenabodnul. Tohle píšu ve třídě a ruce mám jak skleničky, na koleji máme alespoň čím topit.

22. 2. 1956

Píšete, že u vás jsou také ostré mrazy. Snad máte dost topiva. Tady jsou strašné vichřice. Naši „umělci“ píší, že další lodě nekupují, máme tedy zatím jen tři – s.s. Republiku, s.s. Julia Fučíka a m.s. Lidice – a asi to tak dlouho zůstane. Včera jsme byli na československém filmu „Dnes večer všechno skončí“. To jsme ale upadli! Tady v opeře zpívala Elena Nicolaj z milánské Scaly. Je to Bulharka a když byla mladá, nepřijali ji na akademii muzických umění. Jela do Itálie, a tam přišli na to, že zpívat umí. Má hlas, který se hned tak neslyší. To ale nevadilo „bratrům“, aby se nerozčilovali, že chce za vyprodané divadlo 4000 leva. Prý je to ošklivé vydírání. Oni nevidí, že je tu také nějaká režie, stejně jim ještě zůstane dost. Myslí si, že když jí bouřlivě přivítají, že bude zpívat zadarmo a ještě platit režii.

Manipulace s plovoucím majákem ve vodách Severního moře

15. 3. 1956

Ve škole máme k lepšímu vojenské předměty. Jezdí sem teď také stále víc obchodních šífů. Chodím rovněž do autokursu. Jsou to 4 hodiny týdně, snad na to dostanu i papír. Doufám že to s babičkou nebude tak zlé, to marodění. Je dobře, že jste si koupili tu vířivou pračku…

V autoškole jezdíme se steyerem, co vypadá jako brundibár. Důležitě troubíme na pěkné slečny. Zákon o Československé námořní plavbě bychom si rádi přečetli, ale o nás se tady nikdo nestará – holt když není žádný průser, nikoho nezajímáme. Snad za tři měsíce nashledanou…

17. 4. 1956

Do Prahy jede paní Štěpánková. Chtěl jsem po ní poslat mamince čínské hedvábí na šaty, ale pan Štěpánek to přivezl z celnice zpět, celníci to nepustili. Tak nic. V sobotu tady byl na inspekci Kraus ze Sofie, co nás dva má na starosti, ale nic nového nám neřekl. Počasí se udělalo fajn. Začínáme velké opáčko ke zkouškám. Jsem zvědav, jaký ze mě bude námořník.

24. 4. 1956

Je zkouškový blázinec. Za týden máme první zkoušku z radaru, z radiotechniky a hydroakustiky. Pak ještě vojenskou část – způsob komunikace ve vojenské flotile. Ve škole se už nic nového neučíme, jen opakujeme. Čtu látku z minulých let, chodím do autokursu, do kina a do divadla.

Potěšilo mě, že Stalin jako port je už otevřený pro kapitalistické obchodní lodě, a tak už sem od května budou jezdit. Stejně sem vozí naše zboží, které dosud vozili do Burgasu (asi 13 hodin odsud na jih). V pátek máme cvičnou jízdu do Burgasu a v neděli se vracíme. Napsali mi z Čechofrachtu. Je tam zase jiný kádrovák a že prý nám o našich lodích nic sdělovat nebude, prý si to brzy všechno zjistíme sami. Také tu byl zase Kraus ze Sofie na inspekci, teď nás pořád sledujou.

Francouzská nákladní loď Le Verdon (typ Liberty)

16. 5.1956

Nezlobte se, že píšu na takové hadry, dopisní papír je holt nedostatkové zboží. Ještě týden se učíme a pak už jsou zkoušky. Končit máme 26. června. No, a pak zase budeme muset absolvovat spoustu úřadů.

Získal jsem také podklady na anglické námořnické písemné kursy, které dělají Angličané pro námořníky na moři. Jenže kdoví, jestli mi to naše úřady povolí. Závidím Bulharům, že zase koupili novou loď, asi 10 000 tun, a naši pořád nic.

Pepík naspává, včera mu bylo třiadvacet. Máme předmět taktika flotily, ale je to volovina. Před lety bych asi šílel radostí, kdybych se něco takového učil. Je to tu ale určitě lepší než celá VHŠ a konzervatoř.

27. 5. 1956

Našel jsem ještě trochu inkoustu, tak píšu, dokud to ještě jde. Měli jste mi o těch lécích pro babičku napsat dřív, byl bych to sehnal od někoho, kdo jede někam ven. Dnes jsme zlikvidovali další zkoušku z elekronavigačních přístrojů, dopadlo to dobře. V sobotu je astronomie. Včera jsem byl v kině na „Bel Ami“. Přede mnou seděla paní kontradmirálová, a pořád sebou mlela. Ostýchal jsem jí dráždit upozorněním, že nic nevidím.

28. 5. 1956 Stalin

Učím se na sobotní zkoušku. Komise se bude skládat ze samých velkých „zvířat“. Uvidíme. Pepík se těší na svou skorochoť a já se těším domů.

12. 6. 1956

Inkoust došel, tak píšu tužkou. Ještě mám dělat tři zkoušky…

Pokračování příště

 

Komentáře nejsou povoleny.