Ani legendy nežijí věčně

Oč komičtější konec náletu čekal na posádku zeppelinu L 33, o to tragičtější osud potkal sesterskou vzducholoď L 32. Ta se dostala nad Londýn kvůli potížím s motory se značným zpožděním a přibližně v 01:00 svrhla několik bomb na Sevenoaks a Swanley. Pod silnou protiletadlovou palbou pak zeppelin pokračoval nad Aveley a South Ockendon, kde shodil další část pumového nákladu. Zhruba po deseti minutách se na scéně objevil BE-2c, pilotovaný poručíkem Frederickem Sowreyem a začal boj na život a na smrt.

Přes úpornou palbu palubních střelců zeppelinu Sowrey vystřílel na zeppelin nejprve první a poté i druhý zásobník. Teprve když zasypal vzducholoď svítící dávkou z třetího zásobníku, L 32 se ocitla v plamenech. Oheň rychle pokryl celý trup a podobně jako v případě Schrammovy SL-11 i tentokrát většina posádky včetně velitele Wernera Petersona (*1887-^†1916) volila raději skok do hlubin před usmažením zaživa. Trosky vzducholodi poté dopadly nedaleko Great Burstead.

I když Němci tehdy už začínali používat padáky, málokterá posádka vzducholodí je brala na palubu a ušetřenou hmotnost raději obětovala většímu nákladu bomb.

Ztráta Böckerovy a smrt Petersonovy posádky otřásly námořní vzduchoplavbou i sebevědomím jejích příslušníků. Dokonce i neohrožený Heinrich Mathy, který přiváděl britskou protivzdušnou obranu k zoufalství, se nechal v té době slyšet: „Je pouze otázkou času, kdy se připojíme k těm, co už jsou na věčnosti. Všichni to cítíme. Naše nervy jsou napnuté k prasknutí a jestli kdokoliv říká, že ho nepronásledují vidiny hořících vzducholodí, je to obyčejný chvastoun.“

Nicméně Strasserovo odhodlání pokračovat v boji a využít příznivých podmínek právě probíhajícího novoluní zůstávalo neotřeseno. A tak už následující den se zvedlo do vzduchu pět zeppelinů L 14, L 16, L 21, L 22 a L 31, aby podnikly útok na oblast Lancashiru a Lincolnshiru. Protivzdušná obrana tentokrát zaspala a bomby způsobily značné škody. Jediný Mathy měl smůlu, když zrovna nad cílem vypovědělo službu zařízení na uvolňování pum. Pro zeppelin to znamenalo vrátit se s plnou zátěží zpátky, ale ještě nad pobřežím se podařilo závadu odstranit a Mathy bez váhání vyprázdnil pumovnice na seskupení menších válečných lodí v přístavu pod vzducholodí.

Necelý týden měla Mathyho posádka na odpočinek, než 1. října krátce po poledni odstartovala spolu s L 14, L 16, L 17, L 21, L 24 a L 34 k novému náletu na Londýn. Kvůli složitým povětrnostním podmínkám se však k městu dostal pouze Mathy se svou L 31. Tentokrát ho však štěstí opustilo a protiletadlová palba vzducholoď několikrát zasáhla, takže začala ztrácet výšku. Mathy byl nakonec nucen odhodit bomby už nad Cheshuntem. Oběti na životech nebyly tentokrát žádné, pouze jedna žena byla zraněna. Zato asi tři sta domů bylo poškozeno.

Mathy se poté rozhodl zamířit domů, ale ve 23:45 zahlédl vzducholoď v záři světlometů poručík Wulstan J. Tempest od 39. perutě, který měl za sebou dvě hodiny hlídkování v kokpitu BE-2c.

Pravda, většinu z oněch dvou hodin strávil stoupáním do operační výšky 4000 m, ale pak asi 15 mil nad severním okrajem Londýna spatřil stříbřisté doutníkové těleso. Okamžitě pochopil, že jde o zeppelin a nejvyšší rychlostí, kterou dokázal ze svého dvouplošníku vymáčknout, k němu zamířil. Přitom musel uhýbat jak před palbou německých kulometů, tak před explodujícími šrapnely vlastních protiletadlových baterií. Nakonec se „zavěsil“ do střelecké pozice pod vzducholoď a začal do ní svým lewisem dělat díry. Trasírovací munice mu napovídala, jak je jeho střelba přesná, ale účinky se stále nedostavovaly. Vtom najednou spatřil, jak se uvnitř trupu rozžíhá světlo jako v čínském lampiónu a vzápětí z něho vyrazí ohnivé jazyky.

Planoucí zeppelin zachytily paprsky světlometů a tisíce lidí fascinovaně hleděly k nebesům. Vzápětí se davem rozlehl vítězoslavný ryk. Poručík Tempest mezitím střemhlavým letem unikal před padající ohnivou záplavou trosek, hrozících pohltit jeho letoun. Jak dramatický to byl zážitek, svědčí jeho hodně kostrbaté přistání, při němž se jen taktak neroztříštil o planoucími barely lemovanou přistávací dráhu.

Mathyho muži se mezitím ocitli před dilematem, který předtím zaměstnával jejich mysl po dlouhé dny, ale nyní se museli rozhodnout během vteřin: zvolit smrt v plamenech a nebo skokem přes palubu…

Většina se rozhodla skočit. Mathy si omotal kolem hlavy tlustou šálu, kterou dostal jako dárek od manželky, a vrhl se do hlubin co nejdál od syčících zvuků hořícího plynu a praskotu kroutící se hliníkové konstrukce, mísící se s detonacemi munice a palivových nádrží. Mathy z toho však už nic neslyšel. Jeho tělo dopadlo do měkké hlíny, v níž vyhloubilo několikacentimetrový otisk…

Armáda záhy místo dopadu zeppelinu ohradila, ale majiteli pozemku dovolila, aby na vybrané prostranství s lepším výhledem za poplatek jednoho šilinku pustil zvědavé zájemce. Důvodem bylo umožnit majiteli úhradu škod, které mu trosky vzducholodi způsobily, a zbytek věnovat na potřeby Červeného kříže. Mezi návštěvníky byl údajně i poručík Tempest, který by nepochybně byl vpuštěn na místo gratis, ale raději tiše a nikým nepoznán zaplatil i on šilink, aby spatřil výsledek svého nočního souboje. Těla Mathyho a jeho mužů byla později uložena na hřbitově v Potters Bar. Během války se pak hřbitov stal magnetem nejrůznějších zvědavců, ale poté jejich pozornost opadla. Mathyho manželka vyhledala hrob svého muže v roce 1926 a byla zděšená jeho zchátralostí a navíc dřevěným plotem, oddělujícím hroby posádek zeppelinů od civilních hrobů. Poslala stížnost německému velvyslanci ve Velké Británii, ale v roce 1930 se péče o hroby ujali členové místní historické společnosti. Zdálo se, že jejich akce napomůže anglo-německému usmíření, ale po roce 1933 se další iniciativy chopili nacisté a 2. světová válka dala na starost o hroby zase na nějaký čas zapomenout. Až v roce 1960 se ostatky posádek zeppelinů, sestřelených během 1. světové války nad Spojeným královstvím, dočkali konečně důstojného umístění na německém válečném hřbitově v Cannock Chase.