Agronom generálem

Agronom generálem

Paraguayským protihráčem německého generála v bolivijských službách Hanse von Kundt byl plukovník José Félix Estigarribia Insaurralde. Podle jeho životopisců se narodil 21. února 1888 v chudé zemědělské rodině Matea Estigarribii a Casildy Insaurralde v San Roque poblíž městečka Santa Elena. Základní školu absolvoval ve svém rodišti a poté vystudoval vysokou zemědělskou školu Escuela de Agronomía.

Po narukování do armády v roce 1910 však jeho životní kariéra nabrala zcela nový směr. Díky dosaženému vzdělání byl jmenován poručíkem pěchoty a následně vyslán do chilské vojenské akademie Escuela militar del Libertador Bernardo O’Higgins, kterou absolvoval v roce 1913. V roce 1917 byl povýšen na kapitána a v roce 1922 se významnou měru podílel na tehdejších revolučních událostech. Následně byl povýšen na majora a vybrán do kurzu na prestižní francouzské válečné škole v Saint-Cyr (Ecole Supériere de Guerre), kde byl žákem u generála Maurice Gamelina.

O tom, že Estigarribia byl skutečně talentovaným stratégem, svědčí jeho ofenzívní operace, při nichž si obvykle dokázal pohlídat, aby měl pro útok – zpravidla formou obchvatu – jak dostatečnou početní převahu (základní vojenské poučky hovoří o poměru 3:1), tak fungující zásobování. Pokud však tyto aspekty podcenil a nebo si je neuhlídal (jako v roce 1935 v bojích u Cañada Strongest a u Villa Montes), následoval okamžitě výprask.

Po návratu do vlasti byl v roce 1928 jmenován náčelníkem generálního štábu, ale ani ne po roce byl z funkce odvolán pro neshody  s vládou ohledně strategie obrany Chaka. Nicméně s narůstajícím napětím na hranici s Bolívií byl povolán zpět a od velení první pěší divizi se postupně vypracoval zpět do funkce náčelníka generálního štábu.

Za svého působení v armádě si Estigarribia vybudoval solidní pověst talentovaného žáka moderních způsobů vedení války. Měl klidnou až tichou povahu, vlastnil rozsáhlou knihovnu, mluvil plynně francouzsky a částečně anglicky a mezi vojáky se těšil značné oblibě.

Druhým mužem v paraguayské armádě, který proslul nevšedním talentem a zásluhami o aplikaci moderních poznatků vojenské teorie do válečné praxe, byl plukovník Rafael Franco. Narodil se 22. října 1896 v Asunciónu jako syn Federika Franka, který byl profesorem matematiky na vysoké škole zemědělské (té, kterou vystudoval Estigarribia), a Marceliny Ojedo. Rafael vystudoval Colegio Nacional de Asunción a v roce 1915 vstoupil do vojenské akademie.

Po jejím absolvování sloužil nejprve v posádce Encarnación v departementu Itapúa a v roce 1921 se stal velitelem kulometné jednotky v Asunciónu. V srpnu 1924 byl povýšen na kapitána, a protože byl považován za jednoho z nejnadanějších důstojníků, stal se v roce 1926 velitelem roty kadetů vojenská akademie. Když se začínalo stupňovat napětí v Chaku, byl povýšen na majora, na krátko se stal velitelem vojenské letecké školy a následně převzal velení pěšího pluku č.5 v Bahía Negra.

Charakteristckým znakem Rafaela Franka byla jeho kulhavá chůze, následek pádu z koně v době studií na vojenské akademii. Od té doby se u svých podřízených těšil vlídné přezdívce „León Carê“ (Kulhavý lev).

Během války v Chaku se stal velitelem II. sboru a byl to on, kdo v praxi uplatňoval principy moderní manévrové války, jejímž prostřednictvím vyvíjel neustálý tlak na bolivijské síly. Jeho vizitkou byla i vynikající disciplína vojáků, i když je vedl do těch nejnebezpečnějších akcí.

Třetí významnou postavou ve velení paraguayské armády během války o Chaco se stal argentinský důstojník Almandos Vicente Almonacid, přezdívaný „El Condor Rioja“. Narodil se v roce 1882 v San Miguel de Aguina v provincii La Rioja a přihlásil se na studium námořní akademie. Kvůli incidentu s nadřízenými však musel akademii opustit, a tak se přihlásil na strojní fakultu a po jejím absolvování vedl vyměřovací práce pro železnici v provincii Buenos Aires. Poté odjel do Francie, kde se věnoval studiu vodních staveb a přitom absolvoval letecký výcvik v pilotní škole bratří Farmanů, kde získal v roce 1913 pilotní licenci Francouzského aeroklubu.

Po vypuknutí 1. světové války se Almonacid přihlásil do cizinecké legie a v roce 1915 se dostal ke stíhací letce, u které si připsal několik sestřelů a byl povýšen do hodnosti seržanta. V té době se stal mimo jiné průkopníkem nočního létání. Zpočátku mu to sice vyneslo nepříjemnosti u nadřízených, ale časem se mu podařilo prosadit použití letectva k nočnímu bombardování. Během války nalétal přes tisíc hodin, obdržel hodnost kapitána a vyznamenání jako Croix du Guerre, Medaille Militaire a nebo Řád Čestné legie.

V roce 1919 se Almonacid vrátí do vlasti jako člen francouzské letecké mise, ale domácí armáda mu paradoxně odmítne uznat francouzskou hodnost kapitána. Přesto Almonacid podniká další kroky k rozvoji jihoamerického letectví a v březnu 1920 uskuteční první noční přelet And a pomáhá organizovat leteckou poštu. Jeho přičiněním vzniká tzv. Aeroposta Argentina S.A., filiálka slavné francouzské společnosti Lignes Aéropostale. Almonacid se stává jejím generálním ředitelem, ale jeho neklidná duše ho žene stále dál. Vymýšlí nové navigační systémy pro noční létání, zabývá se výzbrojí letadel a řada jeho návrhů a podnětů nalezá uplatnění ve francouzském letectvu.

Když napětí mezi Bolívií a Parauayí dostoupí vrcholu, rozhodne se Almonacid nabídnout malé sousední zemi své služby. Pro Paraguayce bylo jméno legenárního argentinského letce pojmem, a jeho nabídka se logicky setkala i se širokým mezinárodním ohlasem, který pomohl Paraguayi víc, než placená inzerce na titulních stránkách světových deníků. Jak ostatně později uvedl jeden jeho paraguayský přítel: „Ve chvíli celonárodní úzkosti byl přijat jako skutečný mesiáš… Dívky a ženy ho cestou ulicemi zasypávali květinami, zatímco muži mu aplaudovali svýma mozolnatýma rukama…“

Krátce po svém příjezdu je Almonacid jmenován do čela paraguayského letectva. Ze všeho nejdřív formuluje zásady pro letecké operace v Chaku, podníká kroky k uvedení stíhací a bombardovací eskadry do stavu bojeschopnosti a v neposlední řadě čelí defétistickým náladám a „pasivní rezistenci“. Oporou je mu přátelství s některými letci, jako poručíkem  Leandrem Apontem a dalšími. Od první chvíle po vypuknutí války tlačí letectvo k bojové aktivitě a snaží se maximální měrou podpořit jednotky I. sboru generála Estigarribii.

Almonacid se přitom nacházel v nelehké situaci, protože početně i kvalitativně slabší paraguayské letectvo bylo možné velmi snadno vyčerpat v několika málo leteckých soubojích. Estigarribia na druhou stranu vcelku logicky z hlediska frontových  potřeb  nutil letectvo do co nejširší podpory svých vojsk a jeho kritika často neznala mezí. Podobně na něj tlačil i tisk, aniž by si byl vědom, že v některých okamžicích měla Bolívie nad Paraguayí ve vzduchu doslova drtivou převahu.

V době, kdy se začne jednat o nákupu výkonnějších amerických stíhaček od firmy Curtiss, Almonacid se přikloní k nákupu italských dvouplošníků FIAT CR-20bis. Fatální selhání strojů ve vzdušných soubojích s bolivijskými „jestřáby“ (Curtiss Hawk II) ho však nakonec přiměje k rezignaci a v dubnu 1933 se Almonacid vrací do Argentiny.

V roce 1938 je Almonacid jmenován argentinským konzulem ve Francii a po jejím obsazení v červnu 1940 tvrdě brání kancelář před německými vojáky. Hrdina „nočních letů“ a účastník pověstných večírků ve společnosti Rolanda Garrose, Jeana Mermoze či Antoina Saint-Exuperyho zemřel nakonec v naprosté chudobě 16. prosince 1953 v Buenos Aires. Dnes jeho jméno nese vnitrostátní letiště v La Rioja a lze ho také nalézt na Vítězném oblouku (Arc de Triomphe) v Paříži. Podobně jako Saint-Exupery i Almonacid měl literární vlohy a z jeho pera vzešla sbírka básní Estrofas.

Nástupcem Almonacida ve funkci velitele paraguayského letectva se stal José Alfredo Bozzano Baglietto, další rodák z Asunciónu. Světlo světa spatřil v prosinci 1895 „padesát metrů od Arzenálu“ v rodině janovského rejdaře José Bozzana a argetinské krásky Benedicty Baglieto.

Mladý Bozzano vystudoval práva na Colegio Nacional de la Capital, ale v roce 1917 nastoupil do armády a sloužil u námořnictva. V květnu 1920 se dostal na studia námořního inženýrství do Spojených států, která završil v roce 1924 jako námořní architekt a inženýr na Cambridge Institute  of Technology v Massachusetts. Následně  absolvoval ještě postgra-duální kurz a v roce 1925 získal magisterský titul v oboru leteckého inženýrství.

Po návratu do vlasti byl jmenován ředitelem Arzenálu válečného námořnictva a v březnu 1927 byl jmenován členem komise, která měla v Evropě dojednat stavbu dvou dělových člunů, svěřené nakonec italské loděnici Odero-Terni-Orlando.

Po vypuknutí války s Bolívií sprokázal Bozzano mimořádné manažerské schopnosti a pod jeho vedením se Arzenál zasloužil o výrobu více než 300 tisíc mimořádně účinných granátů, tzv. carumbei, považovaných všeobecně za daleko lepší než belgické SIP, používané Bolivijci. Podobně zde byla zahájena výroba nákladních automobilů (2 308 kusů), munice pro minomety (25 tisíc kusů) a leteckých pum (7500 kusů).

Ve svém okolí byl Bozzano považován za nevšedně nadaného intelektuála, který ovládal italštinu, angličtinu a francouzštinu a měl rozsáhlé znalosti z řečtiny a latiny. Byl velmi sečtělý a hrál velmi dobře na klavír. Po válce zastával řadu funkcí v paraguayských vládách (od ministra války a námořnictva až po ministra financí) a působil jako profesor na matematicko-fyzikální fakultě asunciónské univerzity. Zemřel v roce 1969.

Vedle domácích a argentinských důstojníků sehráli ve válce o Chaco na straně Paraguayců zcela mimořádnou roli také někdejší bělogvardějští důstojnící z Ruska.

Nejvýznamnějším z nich byl generál Juan Belaieff (vlastním jménem Ivan Timofejevič Běljajev; *1874-1957), který podstatnou část svého života zasvětil vojenské kariéře. Během 1. světové války působil jako velitel pěchoty a rovněž jako člen štábu generála Pjotra N. Wrangela. Po vítězství bolševické revoluce se s rodinou uchýlil do Paraguaye a jako vojenský profesionál byl přizván ke spolupráci s paraguayskou armádou. Zpočátku působil jako profesor na válečné akademii a poté v kartografickém oddělení generálního štábu.

Když začalo narůstat napětí na hranicích s Bolívií, byl vyslán do Chaka, aby důkladně zmapoval tamní region. Díky němu byly přesně zaměřeny strategické  vodní  zdroje v Chaku v podobě lagun Pitiantuta a Boquerón, jejichž ovládnutí se stalo spouštěcím mechanismem celé války. Na počátku konfliktu mu byla propůjčena hodnost generálmajora a Belaieff se významnou podílel na výstavbě paraguayských polních opevnění. O jeho roli svědčí mimo jiné i zpráva Miguela Chase-Sardiho, podle níž bolivijská vláda vypsala na jeho hlavu odměnu ve výši jednoho tisíce liber.

Klíčovým se stalo zejména Belaieffovo důmyslné opevnění fortínu Nanawa, na němž pracoval s dalším krajanem Nicolasem Ernem a které tvořilo několik linií zákopů, chráněných kilometry ostnatého drátu a skrytými kulometnými hnízdy, z nichž mnohá se nacházela dokonce v korunách stromů. Proslulými se staly tzv. ostrůvky („islas“), samostatné uzly odporu s minomety a kulomety, obehnané dráty a chráněné minami.

Podle Carlose Zubizarrety se Belaieff zajímal o život paraguayských indiánů, naučil se jejich jazyku a přijal i některé jejich zvyky. Na oplátku je učil některým zemědělským praktikám a chovu dobytka. Po válce se dokonce usadil kvůli soužití s místními indiány v povodí řeky Paraguay a přispěl ke vzniku etnografických prací o Chaku. Zemřel v roce 1957 v Asunciónu s pověstí muže, který proslul odvahou a oddaností své nové vlasti.

Ukázka z publikace:

VÁLKA O CHACOE-shop: Válka o CHACO

Komentáře nejsou povoleny.